MAJSTRŠTYK ING. KOZUMPLÍKA = MISTROVSKÉ KOUSKY ROCKMETALOVÉ LORETTY (A TAKY DIFRENTU)
Report / skupiny Difrent, Loretta / sobota 16. října 2021, od 19.45 hodin / Brno, Rusty Nail Club, Veveří 57
Nebudu se v reportech zmiňovat o ňadrech paní Hrubé. Nebudu se v reportech zmiňovat o ňadrech paní Hrubé. Nebudu se v reportech zmiňovat o ňadrech paní Hrubé. Nebudu se v reportech zmiňovat o ňadrech paní Hrubé. Nebudu se v reportech zmiňovat o ňadrech paní Hrubé. Nebudu se v reportech zmiňovat o ňadrech paní Hrubé…
No, mám to sice za trest napsat celkem 666x (tento trest jsem si uložil já sám), avšak tímto počtem Vás samozřejmě nehodlám zdržovat, a proto zatím jen symbolicky 6x.
Nicméně, vážení přátelé, než se počnu věnovati muzice samotné, musím zdůraznit, že paní Hrubá má moc krásné oči. Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale já jí do těch očí koukal celičký koncert, a nemohl se pohledem odtrhnout - jak by řekl Kern, bylo to Silnější než já; kteroužto skladbu nezmiňuji jen tak náhodou, neboť jak známo, právě Daria Hrubá, a spolu s ní Pavla Musilová - dnes Horňáková, si v této písni na desce Ztráty a nářezy zapěly sbory.
A teď už pojďme k muzice, nejprve ovšem směrem k Jevíčku, poněvadž skupina DIFRENT byla jedním z největších, rozuměno příjemných překvapení, jaká jsem za poslední dobu zažil. (Ovšem prosím neplést se slovenskou kapelou podobného názvu, The Difference, jež pochází až z Liptovského Mikuláše, zatímco – jak výše naznačeno – Difrent to měl do Rusty výrazně blíž.)
Kapela, již jsem do té doby absolutně 
neznal, zvolila jako svou platformu trio, čímž se zařadila mezi historicky zavedené soubory typu Tublatanka, Motörhead anebo Death on Arrival. Nepřímo se tím podepsala pod starodávnou ideu Tubly, že v pouhém triu se nikdo nemůže flákat a každý musí hrát na sto procent.
Trio Difrent překvapilo hned několika činiteli: za prvé zpívajícím bubeníkem, který se tak zařadil vedle muzikantských velikánů, jako je David Koller, brněnský Zdeněk Kluka anebo již zesnulý, leč nezapomenutelný Víťa Vávra, na nějž vzpomínají nejen holky z gymplu. Další zajímavostí je přítomnost levorukého kytaristy, pro mne osobně je však největším překvapením kapelou prezentovaný žánr, který bych čistě subjektivně označil jako psychedelicky laděný metalrock.
Některé kapely jsou vynikající v rámci zavedeného žánru tím, že mají výborné konkrétní hudební nápady, nicméně hranice svého žánru (mnohdy záměrně) nepřekračují. Zde se ale jedná o něco jiného – tady jde přímo o specifické hudební pojetí, o specifický vlastním způsobem pojatý styl jako takový, ačkoliv skupina sama sebe označuje dosti nekonkrétně slůvkem „metal“ (i když, pravda, pro někoho je to slůvko výstižné ažaž, že). Neposuzuji to však na základě minima nahrávek dosti garážového zvuku, které jsou k dispozici na BZ profilu souboru, ale výhradně na základě vyznění sobotního vystoupení.
Již samotné názvy některých písní, bez bližší znalosti jejich obsahu, vyznívají poměrně psychedelickým tónem: Nic tu není skutečné, Zemři několikrát, Skrze vítr, V jiný čas na jiném místě nebo Poslední dech (celý playlist máte vyfocený v galerce). To rozhodně nejsou hloupé názvy, a co teprve celé skladby!
Bubeník a zpěvák v jedné osobě střídá několik pěveckých poloh, které sám označuje jako zpěv, scream a growl, což je myslím dost výstižné, protože dokáže zpívat čistě i hrubě, a mezi těmito jednotlivými polohami dokáže zpoza baterie bicích nástrojů, tedy ač vsedě, velmi operativně přeskakovat, přičemž v čistých polohách ve mně evokoval lkavou náladu zpěvu Roberta Smithe z The Cure.
Zdůraznit je nutno i patřičně dobře náladovou kytaru a melancholicky podřízenou baskytaru, všechno do sebe kompozičně zapadá, kompozičně sedí, no prostě pro mne osobně objev jako hrom. Jak už jsem naznačil výše, nahrávky prezentované na BZ mají vpravdě undergroundovou atmosféru, což na jednu stranu podtrhuje nonkonformní charakter prezentované muziky, na straně druhé, pokud by kluci, jimž je kolem 25 let, nastřádali něčeho do prasátka a pořídili zvukově lepší snímky, asi bych se nezlobil. A třeba přispějí i rodiče, kteří měli na koncertě také svoje zastoupení, což je velice sympatické, stejně jako jsou sympaťáci tihle mladí hudebníci, a sympatické bylo nejen jejich vystoupení na pódiu, ale i jejich skromné vystupování při pokecu posléze koncertu.
Svoje pochvalné hodnocení tudíž nemohu zakončit jinak než doporučením, abyste někdy přišli na jejich koncert, neboť máte-li podobné směřování muziky rádi, nebudete myslím litovat.
A nyní již se plynule (sledujete,
jak aktuální výraz používám - odvozený od slova plyn) dostáváme k hlavní hvězdě večera, resp. když jsme v Rusty Nail, česky v Rezavém hřebíku, musím napsat: ke zlatému hřebu večera, představovanému stále mladou, stále dívčí a stále rockmetalovou brněnskou kapelou jménem LORETTA!
Holky byly připraveny, zapojeny a dobře naladěny, v kterémžto kontextu nechci zmiňovat onu kultovní větu z knihy Padesát odstínů šedi, kdy Mr. Grey nadšeně praví: „Ty jsi pro mne tak krásně připravená…“. Připraveny, zapojeny a dobře naladěny je samozřejmě nádherná slovní hříčka, a dost keců, muzika vypukla!!!
A to, co v Rusty v onu chvíli vypuklo, mne totálně sejmulo. Majstrštyk Ing. Kozumplíka, který se odvážil pozvat naše milované Lore(t)tky do malého, vpravdě komorního klubu, a v Rezavým hřebíku zkrátka trefil hřebíček na hlavičku. Zdánlivě nesmysl, ve skutečnosti geniální nápad. Zatímco v letních amfiteátrech anebo ve větších sálech se lorettí muzika tak nějak rozprostírá do všech stran, zde nastala nádherná sevřenost, sevřenost z těch všech stran, a muzika duněla tím nejlepším zvukem, akustikou i odrazem, nikam se neztrácela, vracela se odevšad a rozvracela můj předchozí klid.
Skutečně jsem měl, sedě v koženkovém křesle pocit, že se kolem mne zvedá jakási vlna, která mne vyzdvihuje až k nebi, úchvatná rocková vlna, metalový příboj, jež mne jednak ze židle zvedá a jednak mne pomyslně na tu prdel zas totálně posadí. Fantastický zážitek v malém klubu!
(Á propos, zmíněný pan inženýr je prý vynikající statik, takže si asi velmi dobře spočítal, že i přes ten veškerý metalový nápor Rusty nespadne… I když vlastně spadlo :-)
Jasně že v ulicích nejsou tyhle loret(t)ky, ale jenom stíny, Stíny v ulicích, plus k tomu Komedie „Láska“ od Džoro Enčeva, tradiční a dnes již v podstatě neměnitelný start každého koncertu, kopírující svým pořadím kultovní debutovou desku.
Hrály se samozřejmě i broskvičky z druhé placky pojmenované příznačně Návrat, zazněla však i veledůležitá informace, že v listopadu se skupina chystá do studia natáčet svou třetí desku. Hmm, tož třetí frčka na výložkách (automatický korektor, jak kdyby ten mizera věděl, o kom píšu, mi chtěl frčku přepsat na frndu, ale já jsem takovou sprosťárnu samozřejmě nedopustil), to už je slušná hodnost, v metalu se jedná o hotové vrchní velitelky ozbrojených sil (Miloši, promiň)! A jako bonus vězte, že zlisu novou písničku Lorettkám opět napsal kytarista Džoro Enčev, dnes známý z vlastní formace Jerem.I.
Ano, děvčata ozbrojena svými (bas)kytarami a jejich hmatníky symbolizujícími špilberská děla, včetně dělostřelkyně za kanonádou bicích, do nás sypala další koule v podobě songů rozličných, a věřte nebo nevěřte, tak ač píšu o něžných stvořeních, ty songy měly prostě koule!
A když jsme v tom Rezavým hřebíku, pivopitelně nemohl chybět ani poslední hřebík do rakve alias majestátní Hrobník. Anebo z druhé desky hitovka Svítání, anebo z první desky i ze sampleru Detonation slavná Zlost. Není určitě účelem jmenovat v běhu reportáže skladby všechny, nota bene (nota doslova) když playlist máte vyfocenej v galerce (cover od Joan Jett se už nestihl), ale některé ještě zmínit prostě musím.
Rudé komando, film připravovaný v 90. letech pozdějším manažerem Loretty Jirkou Regentem (ahoj, Jirko, vzpomínám na naše společná piva třeba v Tenkrátu a na Tvoje fotky v Rock & Popu!), se sice nepodařilo dokončit, ale zůstalo po něm alespoň dvojí písňové Rudé komando, jehož prezentaci v Rusty komentovala Daria vtipným způsobem tím, že to složili v době, kdy komanči „skončili“, a teď po volbách vlastně taky „skončili“, načež se sálem ozval symbolický symptomatický potlesk. Mimochodem, jak určitě víte, Rudé komando I + II naleznete coby bonusy na reedice debutu Loretty (2015).
Poněvadž sličná bubenice Soňa Formanová (kdysi o ní jeden fanoušek prohlásil, že ta holka snad spolkla metronom, ale tomu já nevěřím, to by totiž drobounká Soňa musela vážit dvakrát tolik, a to určitě neváží, protože je stále drobounká) má občas ráda cizokrajné dovolené, na něž se nejezdí na víkend, byl na koncertě cca na tři písně představen její operativní mužský záskok, a pokud jsem to příliš nepopletl, jmenuje se Zdeněk „Zdenda“ Puchmeltr, jehož výkon kapela okomentovala hyperbolicky tak, že si s ním vždycky hezky odpočinou; ano, Zdenda působí jako klidný člověk, který nikam nespěchá, podobně jako „basová stoička“ Jana Staňková.
A nezmínit nemohu ani postupně skoro závěrečnou Loretu s jedním „t“, aneb ono „mámivé mládí“, které „ke hříchu svádí“. Krásné „lorety“ z Loretty svádí ke hříchu nejen hudebnímu, nicméně člověk – fanoušek musí být skromný, a tak zůstává u té poctivé hudby, jíž jsme v milém prostředí klubu Rusty Nail vzdali hold, a holt to bylo fajn.
Protože tahle svěží dívčí muzika, ta má prostě koule… …pardon, oči.
P.S.: A to si fakt nedělám kozy. :-)
Text + foto Dědek.
P.P.S.: Úplným závěrem ještě veliké poděkování Pepovi Trumpešovi a samosebou taky Věrce. Díky moc za všechno!
Komentáře