KOUZELNÍK ROBERT KŘESŤAN aneb PROČ JE DRUHÁ TRÁVA POŘÁD PRVNÍ

Glosa / koncert / Robert Křesťan & Druhá tráva  / ČT art 2024 / pátek 18. října 2024, 20.15 / Hudební klub Doupě, Praha

Že to bude dobrý, to jsem věděl. Že to bude ještě lepší, to jsem věděl taky, ale že mi z tý strhující atmosféry vhrknou do očí slzy, tak to jsem tedy koukal jako blázen – jako krásnej blázen, kterej si pamatuje, že původní potenciální variantou názvu Druhé trávy byla Otava, což je vlastně druhá tráva. A tak jenom přemítám, jak by asi výsledná podoba dopadla, kdyby tihle geniální chlapci z okolí Svratky zvolili za východisko svého jména právě tuhle „rodnou“ řeku… 

Ne, nezvrátíme, nebojte – nezvrátíme vývoj bluegrasového randálu (mnohdy soundem zcela srovnatelného s thrash metalovými kapelami), ten je historicky jasně dán, a stejně tak je psána i minulost Druhé trávy, po jejíchž stopách se na úvod vystoupení v klubu Doupě vydalo i magické Dylanovo Ještě jedno kafe. Po deseti pivech jsme vždycky zpívali „Ještě jedno pivo bych si dal“… a taky jsme si ho vždycky dali – pivo to je prostě jiný kafe.   

Už při prvních akordech jsem věděl, že jsem ztracen - právě proto, že v tomhle jsem se kdysi našel. Můj pověstný mráz po zádech měl v tu chvíli čtyřnásobnou berlu mrazilku, a nebyla to berle, ale sedmimílové boty. Strnul jsem ze síly, v jaké se Détéčko nachází, podpořené skvělým zvukem a krásné plačtivosti výpovědi; v angličtině na to existuje slovíčko „Wow!“ a v češtině ještě lepší „Uf!“.

Na cyklu žánrově různých vystoupení z klubu Doupě oceňuji nejenom sevřenou atmosféru danou architektonickým řešením prostoru, ale z dramaturgického hlediska jednak skutečnost, že lídr kapely před každou písní osvětluje okolnosti jejího vzniku, čímž se člověk dozvídá mnohdy zcela nové až intimní informace, a jednak poctivé titulkování samotného televizního záznamu, kteréžto anotace nás přesně zpraví nejen o příslušném albu a době jeho vydání.

Jediné, co lze po této stránce dokumentu vytknout, že ani na začátku ani ze závěrečných titulků se nedozvíte, KDY přesně se koncert konal (možná vedeno snahou o autenticitu produkce – málem jsem napsal liposukce – tj. aby vznikl dojem, že koncert se koná právě DNES, jak se ostatně praví v úvodu). Ale na druhou stranu, vždyť zejména pihatý holky v sobě skrývají nějaké tajemství… 

Na španělských schodech – PRÁVĚ jsem si vzpomněl, že kdysi mi cédo s touto básní donesl dnes věhlasný brněnský advokát na zahradu na bečku, kde jsme každej vypili cca 1775 dvanáctek. ;-)

Cukrovinky nejenom na Vánoce aneb nadčasový Marcipán z Toleda. K tomu snad jen že za totáče bylo na Svoboďáku okýnko, kde prodávali marcipán jakožto zelenýho brněnskýho draka – nebyl sice z Toleda, ale chutnal taky. A to abstrahuji od factu, že marcipán z Toleda přesahuje rámec hmotného marcipánu, neb Robert není marcipán, ale „arciPán“ z Brna. ;-)  

Když vyšel Marcipán z Toleda (určitě jedna z nejlepších desek DT, pokud tedy nejsou nejlepší úplně všechny), sledoval jsem brněnské koncerty kapely velmi bedlivě, až mne dost mrzelo, že se naživo nehraje zřejmě nejlepší flák Kouzelnice, ba dokonce jsem to tehdy napsal na oficial diskusní web Druhé trávy, v čemž mne dokonce tuším někdo podpořil. To spojení Viktorina a Křesťana je prostě úchvatné. Jasně, ty výšky jsou pěvecky velmi náročné, ale vždyť nejkrásnější pohled na svět je právě z vrcholků hor (jak by řekla třeba Věra Martinová :-), a navíc spousta řešení tkví v hraní s tóninami, že (a že tónina, to je pane žena!!!).

Proto jsem takřka zesinal, když mi u „Doupěte“ došlo, že tentokrát ji skupina už hraje a že se na mne z těch výšek, vrcholů muzikálních hor, valí obrovská lavina, která mne emociálně asi zasype. Stalo se. A paradoxně pod pomyslnou lavinou, já jsem prostě musel z tý svý domácí televizní židle vstát (no prostě mne to fakt doslova zvedlo ze židle) a nevěřícně jsem stražil ušiska směrem k reproduktoru svého televizního přijímače. Kouzelnice? Kouzelník Robert Křesťan. A samozřejmě Ivo Viktorin.

A (ne)jedno další jméno je nutné zmínit – pan Luboš Malina, věčný souputník z dob slavných Poutníků (takže „souPoutník“?), věčně skromný a spolehlivý druhý muž vzadu, od pohledu skromně se odehrávající hře, i občasto „TRANSitně“ se blyštící.  

Co je jasné, že Druhá tráva je poezie. Dlouho jsem v dětství, chlapectví a jinošství přemýšlel, co je vlastně podstatou a smyslem poezie. A pak jsem kdesi četl, že emocionální vzrušivost. A to je přesný. Nepleťme do toho rácio, emoce jsou jiný vrchol našeho životního trojúhelníku. Fakt není nezbytně nutné vědět, co tím chtěl básník říct, spíš je podstatnější vědět, co mi řekʼ - co řekl právě a jenom mně. 

Hmm, Robert Křesťan, to je ten chlápek, co umí házet nožem. A trefuje.

Přímo do srdce.

P.S. A když je láska věčný proletář, pak budu klidně v dnešním světě křičet „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Tady Dědek. Screens from: see link.     

Orientační playlist:

Ještě jedno kafe - Až si jednou - Na španělských schodech  - Marcipán z Toleda - Mé září (+ Káťa García) – Kouzelnice - Vlčí oči  - Kdybys mě zabila

https://www.ceskatelevize.cz/porady/15034574499-doupe/224542152040008/