KERNSTORY - 3 příběhy

11. příběh: Byli jsme párkrát okradeni

Během těch let, co kapela vystupuje, jsme zažívali i chvíle nepříjemné, kdy jsme se setkali zblízka s lidskou nízkostí. K takovým momentům patřilo i třeba čelit krádeži.

Začneme prvním, trochu veselejším případem. Při koncertu v Košicích někdo zadním vchodem vešel do nestřežené šatny a mimo pár drobností ukradl i měřící přístroj, který byl evidován na KKS Brno. Přivolaná policejní hlídka vše vyšetřovala velmi ležérně, až hudebníci zjistili, že je ožralá, jak zákon káže. Proto jsme museli přivolat na pomoc jejich nadřízeného operačního důstojníka, ale tady to, bohužel, nevypadalo o moc lépe. Proto jsme pátrání raději po dvou hodinách vzdali a uvedený přístroj KKS posléze zaplatili.

Jiné případy jsou ovšem o něco smutnější. Např. na zkoušky KERNu chodili před léty dva snaživí fandové, z nichž se později vyklubali velice vykutálení hoši. Jednou ráno jsme našli rozkopnuté dveře u naší zkušebny a největší ztrátu zaznamenal Slávek, kterému byla odcizena zbrusu nová kytara Explorer i s ladičkou. Je jasné, že se pak už oba hoši ani neukázali.

Jiný případ se stal Tonymu po velmi zdařilém koncertu ve Zlíně, kde k němu přistoupil velmi sympatický muž s nabídkou pomoci při nakládání aparatury. Přiložený kufřík s efekty (mj. wah King Vox) se už nikdy nepodařilo vypátrat.

Karel čelil mnoha krádežím, z nichž nás obzvláště vytočil případ, kdy za ním přišly na brněnském náměstí Svobody jeho děti a chvilková nepozornost byla vykoupena ztrátou mikrofonní vysílačky.

Ve výčtu těchto krádeží bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho. Píšeme ale o nich hlavně proto, aby bylo jasné, že kapela považuje drtivou většinu fandů za velice solidní a nikdy na ně nezanevřela. Každý, ve světle těchto událostí určitě pochopí, že opatrnosti není nikdy dost a že ne vždy se můžeme neomezeně otevřít fandům, to se prostě občas nevyplácí.

12. příběh: Libor hořel

Na finálový večer Rockfestu 1988 v pražské Lucerně se KERN velice důkladně připravoval. Koncert měl začínat nástupním playbackem, v němž muzikanti měli zaujmout pozice v naprosté tmě a s prvními tóny live muziky měl být odpálen i speciální ohňový efekt. Ten přichystal Tony, když do kolejnice podél celého pódia napěchoval střelnou bavlnu. Vzhledem k velice špatné ventilaci v sále měl manažer Luboš Brunclík nachystán i kbelík s vodou a to hlavně pro případné polévání předních řad přeplněné Lucerny.

Vše probíhalo podle scénáře, když uprostřed playbacku si Tony povšiml, že krátkozraký Tygr Libor omylem stojí přesně nad kolejnicí s výbušninou. Varovný řev: "vole, uhni" zanikl v hluku rozparáděných diváků a s prvním akordem pochopitelně nic netušící technik oheň odpálil. Hořící stěna o výšce asi 4 metry překvapila i samotného Tonyho, ale nebyl čas na estetické prožití, jelikož uprostřed hořel jasným plamenem v novém kostýmu nebohý Tygr. Jediný, kdo zareagoval, byl manažer Luboš Brunclík, který připravený kýbl s vodou použil jinak, než si kapela představovala - a to na uhašení ohromeného Libora !

Po ukončení koncertu dělali hudebníci pár rozhovorů do novin a dodnes si nejvíce pamatujeme chválu jednoho renomovaného kritika, který naprosto vážně opěvoval KERN, protože hořícího muzikanta do té doby ještě Praha neviděla ...

13. příběh: J. Albert Kronek propadl ze zeměpisu

Natáčení televizních pořadů bývalo vždy spojeno s velmi nudným čekáním, než se nainstalovaly kamery a režisér vše doladil atd. Toto čekání zpravidla kapela, k nelibosti manažera, trávila v přilehlých barech a tak se není co divit, že někdy bývali muzikanti po celodenním posezu trošku veselejší ... Při samotné akci pak režisér zahltil kapelu spoustou informací typu - teď musíš stát tady, dívat se do kamery č. 6, pak se po dvou taktech otočit do č. 7 atd. - no a tady se pak dělaly chyby !

Jednu takovou taškařici absolvoval KERN na košickém hokejovém stadionu a měl to být navíc i přímý přenos, což přinášelo obavy z nevratných průšvihů.

Kapela se opět soustřeďovala v baru a J. A. Kronek konzumoval svoje oblíbené ovocné víno a neustále nevrlejšího manažera odbýval tím, že v tom prý není vůbec žádný obsah alkoholu. Osudná chvíle nastala krátce po 20. hodině, kdy se nabuzení hudebníci vrhli před zcela zaplněnou košickou halu a Jára pronesl do kamer historický pozdrav : " Ahoj, Ostravo ! "

Krátce po natáčení nechtěl Jara uvěřit smíchu muzikantů, ale rozchechtaný tým, z přenosového vozu, ho v opakovačce přesvědčil. Od té doby se kiksy muzikantů komentovaly pouze milosrdným zvoláním - ahoj, Ostravo.

Inu, i mistr tesař se někdy utne ...

Tony Vodička.

No a jelikož prostřední příběh způsobila ohňostrojná výbušnina, je myslím naprosto jasné, kterýžto dobový explozivní klip sem tentokrát nejlíp pasuje…