KDYŽ SLUPNETE JÉGRA JAKO MALINU aneb VELKÁ ŘÍJNOVÁ BLUESOVÁ EJAKULACE
Report / Tom Jegr Gang / pátek 13. října 2023, od 20 hodin / Brno, Rusty Nail Club
Kovboj z ulice
Všecičko začalo ještě dřív, než to vlastně začalo. Stojíme s bráchou Milanem na Veveří (směr Rusty), když tu najednou ke mně zatočí jakejsi kovboj v klobouku a celej v černým, a říká mi zdar, dneska ti zahraju tu tvoji, však ty víš. Říkám: Koukám nějak to nejde?, a ten člověk kývʼ.
Tož tahle zpráva mi na rozdíl od oněch televizních fakt udělala radost – radost ještě předtím, než to všechno všecičko začalo. A vzápětí ten člověk odkráčel, s kytarou na zádech, pěšky, důkladným krokem bluesrockera z ulice (ať už ze staré Veveří nebo Staré 19) směr hřebíkům, jež nikdy nerezaví, protože jsou naší starou věčnou láskou.
Ten kovboj v černým nebyl nikdo jinej než Tomáš Jégr a jeho krok směřoval do klubu Rusty Nail (Rezavý hřebík), kde měl sraz se svým Gangem.
Stará (J)eremiáška
Snad věren onomu biblickému „Prach jsi
a v prach se obrátíš“ rozprášil Tomáš svoji předchozí sestavu, ze které mu – krom něj samotného, logicky – zbyla akorát „stará Jeremiáška“, správně řečeno samozřejmě bubeník Luboš Eremiáš (no co, stará Jeremiáška se v Rychlých šípech taky zjevovala furt).
Nového, levorukého kytaristu Ondru Malinu si můžeme pamatovat z projektu Hrubin s Jardou Kronkem, kdy se kdysi (nejen) v Sonu hrály staré metalové pecky Kernu, takže když jsem si v pátek na Jégra vzal kšiltovku s logem Kern, nebyl jsem vlastně úplně mimo hudbou obloženou mísu. A basák David Kopečný má zase příjmení souznějící s názvem brněnské ulice, na níž se dříve nacházela kamenná prodejna metalového Redblacku. No prostě bylo jasný, že nás dneska nečeká Eva a Vašek, pakliže ovšem nebyli Eva s nějakým Vaškem v publiku.
Mimochodem, jelikož jsme seděli na boku pódia, velmi zřetelně jsem zřel, jak Ondra úspěšně prezentuje i hudebně-kryglistické kreace, kdy jednou rukou zvládá hru na kytaru a druhou konzumaci moku, takže mu to v Rusty celkově vesele „pěnilo“ jak z reproduktorů ven, tak i z půllitru dovnitř. Inu, příroda vždy směřuje v rovnováze…a zrovna blues rock o udržení rovnováhy cosi hodně ví.
Když má akce všech 5P aneb Páteční Produkce Plná Poctivejch Pecek
Celá páteční produkce byla rozdělena na pět základních částí: veřejná zvuková zkouška, 1. část koncertu, přestávka, 2. část koncertu a přídavek.
Chilližto já jsem vlastně tu svoji milovanou hard rockovou zonku „Koukám nějak to nejde“, pocházející z alba z roku 2013 „Je to nebezpečný!“, slyšel v pátek hned dvakrát, poněvadž napoprvé mi ji páni muzikální číšníci naservírovali právě v rámci milostného hudebního preludia, což byl tak říkajíc kobercový nálet, z něhož jsem šel do kolen, což je věru logický, panč pokud nemáte od koberce rozedraný kolena, je to prdlajs preludium. :-)
Ptáte se na repec, tož tedy Kudy kam? No třeba když dostanu v Kamence Žízeň, tak si nejdřív brnknu Back In Black od AC/DC a pak přemýšlím, Co dál. No a jestli nésu Král bláznů, tož Jak můžu chtít něco jinýho než že vepřový rytmy se zelím spláchnu pivem točeným – no prostě se v tom Šťourám.
Jenomže Štourám se z vynikajícího „návratového“ alba Jukebox 2010 byl až poslední zasloužený přídavek, a předtím se hrálo spousta dalších krásných věciček.
Staromládenecká, která by se
postupem času už mohla přejmenovat na Mladostařeckou, ha ha. Brutálně majestátní Vrátnej, inspirovanej skutečnou událostí nečekané tragické smrti Jégrova kamaráda (dodnes mám v živé paměti, jak Tomáš tehdy přišel právě do Rusty ještě ve smutečním obleku z pohřbu). Kainarův Můj kabát, který když jsem poprvé slyšel tuším v Kamence, tak jsem běhal po brněnských antikvariátech, abych tu báseň v originále sehnal, poněvadž v Kainarově sbírce, jež jsem doma měl, tahle báseň nebyla.
A třebaže repertoáry TJG a Charlie The Bomber bývají v jistých ohledech důsledně oddělovány (každá kapela hraje tak říkajíc „jenom půl“), tak se naštěstí částečně prolínají, a proto jsme i v pátek mohli slyšet Nositele řádů a vin anebo magické Ostrovy. Ty byly mimochodem unikátní skutečností tou, že kluci z kapely se někde zapomněli (pak se začali rychle rojit, vpravdě veselí, odkudsi směrem ze záchodu :-), tudíž Tom začal hrát sám, a chlapci nezbedové se teprve postupně přidávali.
(U)závěr
A to je právě další z unikátních momentů gangovských koncertů, že jsou pokaždé trochu jiné, neb se dává prostor spontaneitě a improvizaci. Proto máme možnost řádu písní slyšet jinak než na deskách a jinak tak, že už nikdy.
Syrový bluesový, syrový rockový, chvílemi hard rockový zvuk tomu chtěl, aby Tom Jegr na závěr opustil pódium a skromně uvolnil místo ikoně Rusty Nail, panu Pepovi Trumpešovi, který si s jeho Gangem střihl Hendrixovu Foxy Lady.
Je krásný sledovat tyhle skromný kluky s jejich neskromnou muzikou, kteří hrají svoje party jak z partesu, užívají si to a spolu s nimi si to užívají i jejich fans. Já jsem měl vskutku obrovskou radost třeba z Ondry Maliny, s nímž jsem měl tu čest prohodit několik vět, jak on je i při svém umu skromný, pokorný člověk, což z jeho způsobu komunikace, vyjadřování ihned poznáte, a musí vás to nadchnout stejně jako jeho kytarová hra. Jó, je to tak - ruku v ruce kráčí moudrost a skromnost, a oproti tomu, jak říkám slovní hříčkou: dutost a nadutost, nicméně tyto dvě posledně jmenované dámy zde naštěstí přítomny nebyly, neb v Rusty Nail neprovozují televizor.
Tom zraje jako Tom, a vínu zbývá jen mu závidět, ježto i ono víno ví, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu - pro nás fans i z „podhřbetu“ - hudebního koně, na němž cválá cowboy Jégr, v zádech se svým věčným větrem Gangem.
Jóóó, to byl zas v Rusty vítr…
Text Dědek, fotky Věrka.
Komentáře