KAPR SEBOU, KAPR BEZ SEBE, KAPR S SEBOU, KAPR V SOBĚ (vánoční fejeton)

Pravděpodobně jste zaznamenali zprávy, že se množí supermarkety, které rybářům nedovolují prodávat živé kapry před svými prodejnami, a v této souvislosti jsem si přečetl názor, který mne zaujal, asi ve smyslu že hraje libá vánoční hudba, kupující maminka se krásně usmívá a prodejce nelítostně praští živého kapra do hlavy. A že to je přece strašné. (Mno, mimochodem, praštit do hlavy mrtvého kapra by zřejmě nebylo příliš účelné.)

No jo, ale vždyť von ten kapr asi vůbec netuší, že jsou nějaký vánoce. A je mu asi dost jedno, co hraje za muziku a že se nějaká maminka, která vypadá úplně jinak než pěkná kapřice, hezky usmívá. Pro kapra je to prostě smrt, a vnímá ji úplně stejně o vánocích jako kdykoli jindy, ať už ji způsobí člověk anebo sama příroda.

A tak mne napadlo, jestli ve skutečnosti namísto onoho deklarovaného pocitu kapra neřešíme jen a jen svůj pocit vlastní. Obdobně jako ve vztazích – nezaměňujeme lásku a sebelásku? Že  kolikrát vlastně nemilujeme toho druhého, ale milujeme svůj vlastní příjemný pocit z něj? A že když se to posere, tak je najednou z lásky nenávist… anebo spíše nikoliv z lásky, ale ze zhrzené sebelásky…?

A tak nějak to asi bude i s tím chudákem kaprem: nám prostě není příjemné, že ho někdo praští o Vánocích, i když kaprovi je úplně jedno, že jsou Vánoce – jemu není jedno, že ho někdo praští. Jenomže to ho někdo „praštil“ i předtím, než ho naporcoval do těch vakuových balení, jež se následně prodávají v oněch supermarketech…

Kapr byl nejdřív sebou - sám sebou, pak byl po úderu celej bez sebe, my si toho kapra celýho bez sebe vezmeme s sebou a následně po večeři máme kapra v sobě.  

Z této celé slovní hříčky, tj. KAPR SEBOU, KAPR BEZ SEBE, KAPR S SEBOU, KAPR V SOBĚ mám nejradši onu poslední fázi – když mám kapra v sobě - smaženýho kapra, kterýho mi každej rok moje milovaná ségra a švára přivezou až dom.

Kapra, kterýmu jsou naše Vánoce a koledy úplně buřt, a kterej je v tu chvíli už dávno „za vodou“.

Tady Dědek.