„JSEM UŽ TÉMĚŘ DOSPĚLÝ“ - rozhovor s „multičlověkem“ a někdejším záškolákem LIBOREM MACHATOU!!!

„JSEM UŽ TÉMĚŘ DOSPĚLÝ“,

říká v rozhovoru pro náš web „multičlověk“ a někdejší záškolák LIBOR MACHATA. Zrozen 21. května 1953, dává v těchto dnech naopak on, jakožto oslavenec, dárek našemu webu Metal-line a jeho čtenářům v podobě rozhovoru, který jinde nenajdete.

Nebudu zde na úvod jmenovat všechny Machatovy profese, ony přirozeně vyplynou z interview  samotného: z velmi otevřeného rozhovoru o tom, jak v hodinách výtvarné výchovy maloval fialové stromy a okusoval jablka plnící funkci zátiší, o tom, že se na téže stavební průmyslovce minul se svým pozdějším hudebním souputníkem Jaroslavem Albertem Kronkem (aby se posléze poprvé potkali v kapele Trailer), o tom, že složil nejen texty, ale i hudbu k řadě velkých hitů Kernu, o nichž to dnes již není moc známo, o tom, že cca 10 let oblékal zbrojovácký dres, a také o tom, co by chtěl umět a neumí a že sám vlastně neví, jak vznikla jeho přezdívka Tygr.

Celý jeden blok otázek & odpovědí je věnován debutovému LP Kernu „…od narození“, kde si můžete počíst o tom, jak kluci rozvíjeli externě dodané klavírní podklady do podoby kompletních skladeb, anebo o tom, jak byl na obal zmíněného alba focen nahatý…Liborův syn Jakub.

Věru historickou zajímavostí určitě je, že stejně jako Kronek, i Libor Machata na střední škole – na rozdíl od účinkování na scéně hudební - propadl, díky čemuž ovšem poznal svou osudovou ženu Jindřišku. A zatímco Albert ke svému propadnutí před lety řekl, že za vše mohla prokrastinace a krásná bigbítová 70. léta, tak za jakých okolností se totéž „podařilo“ Liborovi, se můžete dočíst v právě startujícím interview, odkrývajícím řadu nepříliš známých, o to však překvapivějších skutečností. V době (nejen) internetové by se chtělo napsat: Libore, děkujeme za tenhle otevřený proud odpovědí, za tenhle „otevřený kanál“ :-), nicméně se omezím na „Moc děkujeme!“   

Motto:

LIST:„List pily přeřízl větev / nezbyl na ní ani list / Píši o tom ve vrtulníku / v listopadu smutný list / V tom se zlomil list vrtule / Nevím, zda ten list / vůbec budeš číst.“

Libor Machata, Textíky – Významy

Ahoj, Libore. Mohl bys mi říct, co pro Tebe znamená „držet basu“? A jelikož z Tvých stránek znám textařskou sekci „Významy“ (viz motto výše), prosím v různých možných významech tohoto sousloví, děkuji.

Odpověď zkusím začít v duchu „Významů“, tedy jako ty dávné infantilní veršovánky:

Stála basa u primasa / za kamnama stála /

že ji nikdo nechtěl držet / basa sama hrála.

Kdo chce u koryta sedět / ten se snaží basu držet /

přestane-li, musí vědět / že pak může v base bručet.

Náš basák si zase nese velkou basu / plnou cinkajících lahví piva / břicho už má velikosti kontrabasu / tak to někdy u basáků bývá.

„Držet basu“ pro mě osobně znamenalo (už od školních a sportovních let) být aktivní součástí celku. Ať to byla třída, parta z ulice, fotbalový mančaft nebo kapela. Vždycky jsem měl snahu vypomáhat a stát se silnou součástí „tahu na branku“. V muzice, v níž basa zprostředkovává spojení rytmické a harmonické složky, je „držení basy“ tou nejpřirozenější složkou hudební, potažmo i osobnostní.

Jak vlastně vznikla Tvoje přezdívka Tygr? Ne že bys nebyl na tygra dost velkej, ale nikde jsem se to nedočetl, tak se ptám.

Abych řekl pravdu, sám nevím. Určitě to vymyslel Jara a asi to nemuselo být tím, že bych byl mrštný jako tygr, ale mohla to být třeba reakce na tygří design kalhot nebo toho, že při koncertě jsem lítal po podiu jako tygr v kleci. Nevím… Každopádně se to chytlo a vydrželo to dodnes, přestože do tygra už mám setsakramentsky daleko.

Ty jsi takový multičlověk, věnuješ se spoustě činnostem (k nimž se samozřejmě dostaneme), žiješ snad Devět životů, koneckonců tenhle text na druhé desce Albandu je od Tebe. Je ale nějaká činnost, kterou bys chtěl umět a neumíš?  

Je jedna věc, u níž mě vnitřně trápí, že jsem si na ni nedokázal najít čas, a tou je, že neovládám žádný cizí jazyk. Pravdou je, že na gymplu jsem byl nucen se prokousat němčinou, ale v mozku mi zůstalo jen pár slovíček a kompletní německá omluva za opětovnou nepřipravenost na vyučovací hodinu. Když jsme začali jezdit s Kernem po republice, chtěl jsem se alespoň přiblížit k jazyku anglickému. Ze všech těchto pokusů mi v hlavě zůstala jen ranní věta: „I have a headache!“

Ty máš s Jardou Kronkem společných nejenom více než 40 let hudebního života. V dětství jste totiž byli oba nuceni hrát na klavír (díky této průpravě umíš na klávesy a složils nejen text, ale i hudbu k Půlnoční lady). Neplánujete zahrát si někdy na koncertě Albandu s Kronkem čtyřručně, případně i šestiručně ve třech s Petrželou?

Půlnoční lady má zvláštní původ. To jsme nahrávali druhé album Lovci žen. Kapela odjela na víkend domů, trochu si odpočinout od nahrávání a já zůstal v pronajaté garsonce, kterou moje klávesy s aparátem docela vyplnily, s jediným úkolem. Složit do pondělka jeden song na námět Luboše Bruclíka o smutném údělu jedné striptérky. Když jsme se v pondělí sešli ve studiu, tak přes zřejmý úlet a odchýlení od standardního metalu to Jara profesionálně nazpíval téměř na první dobrou.

Teď k tomu klavíru. Ten má zvláštní důležitost v mém životě. Začal jsem pod dohledem maminky už někdy ve čtyřech letech. Ne že by moje maminka byla tak ambiciózní. Ona moc dobře věděla, co dělá. Brala to jako další, vyšší level terapeutického cvičení po čtyřletém boji s mou nehybnou levou rukou, pozůstatkem to po prodělané poporodní obrně. Vděčím mamce za mnohé, ale tohle byl její triumf nad mým postižením a současně můj vlastní výkop k muzice. Prsty jsem rozcvičil tak, že jsem se byl schopen jimi uživit, ale jako klavírista bych to s těma mejma krátkejma  kolkama měl těžký. Nicméně pokud by to někoho mohlo zaujmout, klavírní duo případně trio na jednom nástroji bych asi uhrál (ale raději jen v levé basové části klaviatury).

Možná mnohé překvapí, že prý jsi z kreslení neměl na základce jedničku, kterou jinak měli úplně všichni, kdo nebyli úplně leví (ti leví měli dvojku). Prejs maloval fialový stromy a tak, čímžs vlastně o X desítek let předběhl reklamu s fialovou krávou. A vzpomeneš si na nějaký svůj výrazný obrázek z dětství, který Ti utkvěl v paměti – byl to hned ten první?

Moje máma byla velmi nadaný člověk. Zvládala několik jazyků, hrála na klavír a zpívala ve sboru a doma si občas malovala. Její koníčky se odrazily v náplni naší domácí knihovničky. V ní jsem nacházel skvostné bichle se životopisy malířů s mnoha reprodukcemi. Propadal jsem jednomu stylu za druhým a vytvářel své prvotiny (které asi za moc nestály). Jeden můj rozměrný pokus o abstraktní malbu s názvem Energie mi v paměti utkvěl. Poprvé jsem zde využil kombinace leštěných a pískem strukturovaných temperových barev. Tenkrát jsem se cítil jako svobodomyslný umělec, a proto nebylo divu, že v hodinách výtvarné výchovy jsem neustále vyrušoval, holkám jsem okusovat jablka naskládaná do zátiší, stromy maloval fialovou a svého učitele Janhubu jsem považoval za svého konzervativního, malířského konkurenta. Mládí je krásné, ale blbé.

Kronek na stavárně propadl z mechaniky. Jaks to měl Ty, co a jak jsi studoval? Taky jsi propadl?

Zdá se, že v tomto ohledu mají ty naše osudy jistou podobnost. Já se po devítiletce dostal na celkem prestižní gymnázium (tehdejší Koněvova – dnes Vídeňská). Žel vzali mě do třídy s matematicko-fyzikálním zaměřením. A to nebyl úplně můj šálek kávy. Ten první rok jsem to ještě nějak vydržel, ale pak jsem přišel na chuť záškoláctví a rázem jsem byl chvostík třídy, s trojkama z chování a na konci druhého ročníku se třemi reparáty přišel vyhazov a ze třídy přecpané chytrolíny, kde průměr známek snižovaly spíš holky basketbalistky, jsem propadl do hokejové třídy na gymnázium Elgartova. Já, kterej na bruslích uměl jen dopředu a doleva. Přes své pokračující záškoláctví, trojek z chování a balancování nad dalším propadlem jsem to dotáhl k úspěšné maturitě. Pak jsem se drze, leč neúspěšně přihlásil na architekturu a po „nečekaném“ nepřijetí jsem vzal zavděk dvouleté nástavbě na stavební průmyslovce. Přesně té, do níž chodil i Jara. Druhou úspěšnou maturitou jsem zakončil svá studijní léta.

Tvou oblíbenou historkou z interview je, žes hrál původně na kytaru, aby se Ti líp balily holky, jenomže ty hezký Ti prej vždycky stejně někdo odvede a zůstane ti tam deset příšer, a tak radši furt hraješ a hraješ… V životě se Ti ale podařilo vzít si za ženu půvabnou a sympatickou Jindřišku, jak tedy to, že tuto ženu Ti „nikdo neodvedl“?

Ke hře na kytaru mě přivedl trochu jiný záměr, i když děvčata v tom sehrála svou roli. Ke konci školního roku totiž vyrazily některé třídy (tehdá jsem byl sedmák) do školy v přírodě. Po večerech se k večernímu táboráku chystal program plný scének a písniček. My kluci vymýšleli ptákoviny a byli za kašpary, ale holky vytáhly kytaru, zapěly trojhlasně a já v té chvíli zatoužil to taky zažít. A protože pianino k táboráku nepřitáhneš, rozhodl jsem se, za nás, za kluky, že i my dokážeme někoho pobavit muzikou. Nikoho dalšího se mi nepodařilo nalákat, tak jsem na to zůstal sice sám, ale za rok mě večerní táborákovské bušení do kytary přivedlo k poznání, že na zpívajícího kytaristu (byť byl neškolený a s tak nízkou úrovní šikovnosti jako já) se holky dívají s jistým obdivem, zatímco chlapci už po třetím slaďáku využívají mého živého „jukeboxu“ ke ztrácení se ve tmě s těmi nejkrásnějšími děvčaty. Zatímco ty oduševnělé (neboť není škaredých žen) se srocovaly kolem mne.

A Jindřiška? To je zvláštní případ. Ta s kytarovými „námluvami“ nemá nic společného. Krásná i oduševnělá. K té jsem si propadl už na gymplu. Jak vidno – moje osudová žena, takovou si přece člověk nesmí nechat odvést. Kytara v tomto případě byla jen drobný bonus.

Jak to, že Tě s brejlama vzali na vojnu? Tos mohl ohrozit vlastní řady… Dle tělesné konstrukce bych Tě býval tipl na dělostřelce, ale pak jsem zvěděl, že jsi – obdobně jako Kronek, byť jinde – působil na vojně v tanečním orchestru. Tam jsi s oční vadou asi tak nebezpečný nebyl…

Ono je to všechno trochu jinak. Jara měl tu kliku, že na vojnu nastoupil přímo do AUSu. Tam byli opravdoví umělci. Já nastoupil na „normální“ dvouletou prezenční službu do poddůstojnické školy na funkci počtářepro houfnice a raketomety (v podstatě quasi ti zmínění dělostřelci). Tam tak moc nevadilo, že je člověk brejloň (snad kromě nasazování masky atombordelu). První vojenský půlrok jsem trávil mezi cvičákem a učebnou. Náplní byla převážně matematika, geometrie, goniometrické funkce, trocha fyziky, meteorologie a spojařiny. K muzice jsem se dostal přes konkurs, a i tak jsem se mohl hudbě věnovat jen ve svém osobním volnu. Druhý půlrok jsem však díky tanečnímu orchestru přešel do kanclu. Chvíli stavební technik, chvíli účtovatel a celej druhej rok skladník. To už i náš tanečňák byl na profi úrovni, objížděli jsme soutěže a občas i něco vyhráli. S částí orchestru jsme pak hrávali svatby a tancovačky. Těsně před civilem jsem dostal zprávu z Brna, že tu na mě čeká nová kapela… Trailer.

No to jsi mi ale krásně nahrál na další otázku, neboť s Kronkem jste se poprvé uviděli – oba po vojně – v roce 1978 právě v kapele Trailer, který hrál především převzatý věci. Padli jste si do noty, a tak se táži, zůstala tedy nějaká – nota? Byl zárodek nějaké pozdější skladby Kernu nebo Albandu?

Možná se v repertoáru Traileru nějaké notičky posunuly až do Kernu, ale bylo to spíš tím, že každý z nás v sobě nosí jakýsi melodicko harmonický vzorec a nám s Jarou do sebe ty vzorce zapadly jako hudební DNA. My si to v Trailerech vyzkoušeli. K převzatým songům jsme asi třetinu repertoáru vytvořili z vlastní tvůrčí dílny. Když to v Traileru začalo haprovat, Jara odešel (myslím do GUN) já zůstal ještě rok. Vyzkoušel jsem si přetextovávání anglických songů do češtiny, vyzkoušel jsem si i sólový zpěv, ale po tak kvalitním zpěvákovi rychle člověk pochopí, že tudy cesta nevede. Přesně za rok jsem odešel i já. Po pár letech a několika peripetiích (první nabídku Kernů jsem odmítl, protože hráli převzatý věci, a já chtěl tvořit) jsme se s Jarou v Kernu opět sešli a náš tvůrčí potenciál rozhýbal tvorbu kerňáckého repertoáru.

Což je přesně ono, na co jsem se chtěl dál zeptat: Machata – skladatel. Ty jsi znám víc jako textař, ale také skládáš hudbu. Pro Alband nikoliv, ale třeba pro HlaHoLiM, čili hantecové duo s Honzou Hlaváčkem. Mě by ale zajímalo Tvé skladatelské údobí v Kernu. Tahle kapela totiž na svých deskách uvádí autorství obecně celé kapely, výjimkou byly pouze první singly, z nichž je patrné, že jsi autorem hudby k jednomu z nejrychlejších a nejtvrdších songů Kernu – Sprinter. Já ale z dobových fanzinů fanklubu Kernu vím něco, co moc známo není – že jsi autorem hudby (sic!) ke mnoha hitům Kernu z 80. let jako Tulácké tango, Nádraží svět, To se mi jen zdá, Víckrát mi nevolej, Hvězdám už nevěřím… to se snad ani nechce věřit, neboť dle výběru skladeb na prvních singlech se zdálo, že autorsky skoro vše válcuje Kronek.

Neříkal bych válcuje, spíš bych řekl, že Jarův cit pro muziku byl už tehdy velmi vyvinutý, což je s postavením frontmana ideální stav. Tehdy valná část songů vznikla už na zkoušce právě díky jeho uchu. Dokázal z našeho zkoušení různých riffů, rytmů či témat vytáhnout jedno, které jsme pod jeho taktovkou vymazlili do písničky. Dobré na tom bylo to, že každý v rámci toho tvůrčího procesu neustále cosi nabízel. Něco bylo ku prospěchu, něco zamítnuto, ale všichni se cítili být spoluautory. Nejdůležitější však bylo, že všechny ty cesty hledačů někdo dokázal sjednotit a dát jim konečný tvar. Já měl zcela jiný způsob. Měl jsem vždy aranžmá v hlavě a všechny party v hrubých rysech jasné. Ukázal jsem je jednotlivým nástrojům včetně zpěvové linky a chlapci mi mou představu povýšili svým muzikantstvím do vyššího levelu. Byla to pro mě i pro nás všechny dobrá průprava při aranžování dodaných klavírních podkladů na první LP „… od narození“. Já jsem pak po odchodu Tondy a Slávka a příchodu Mirka Horňáka zužitkoval všechny aranžérské zkušenosti při nahrazení druhého kytaristy klávesami.

Ty jsi dokonce v nejdřevnějších dobách Kernu zhudebnil i báseň Josefa Kainara Brácha liják. To na Vás měl Mišík takovej vliv?

Myslím, že stylově jsme byli natolik daleko od sebe, že nás neovlivnil ani tak Mišík, jako spíš Kainar. Či snad možnost zhudebnit si klasika.

V rozhovorech sice říkáš, že pořádně jsi začal malovat až po revoluci, ale právě ve zmíněných fanzinech Kernu z konce 80. let už vycházely pod značkou LIMA Tvoje – dle mého soudu prakticky na saudkovské úrovni – comicsy „Nové pověsti KERNské“ nebo skládačka plakátu „Kern v říši Sublima“.

Předně musím říct, že pořádně malovat jsem vlastně nikdy nezačal. Většina toho, co jsem kdy nakreslil či namaloval bylo buď dárkem pro někoho, nebo ilustrace k něčemu. Na samostatnou formu a hledání vlastního individuálna mi nezbýval čas. Podobné to bylo i s oním komixem. Inspirací k jeho vytvořeníbyl krátký příběh Supermana, který jsem doma našel v jednom časopisu. Nesnažil jsem se vytvořit plagiát, jen napodobit styl kresby (svůj styl pořád tak trochu hledám) a trochu parafrázovat ten hrdinský epos na práci „manažerskou a píáristickou“, která u nás byla do příchodu Luboše Brunclíka v amatérských plenkách.

Á propos, právě Lubomír Brunclík, Váš tehdejší manažer. Jeden díl comicsu „Nové pověsti „KERNské“ z prosince 1988 jsi po něm nazval „Brunclíkova síla“ (na Vysočině prý máte chalupy nedaleko od sebe a dodnes se občas navštěvujete). To Vás, resp. Tebe už tehdy manažer Lubomír Brunclík tolik inspiroval? 

Dá se říct, že ano. Byl to člověk s jasným cílem a vědomím, jak těchto cílů dosáhnout. Snažil se nás zbavit toho amatérského hávu. Nejdříve nás prosadil do brněnské televize, která vyrobila asi pět „rychloklipů“, tlačil na tvorbu kvalitních plakátů, podpisové karty, veřejnou prezentaci a mnoho dalších věcí, které pro něj byly už tenkrát základní abecedou úspěšného manažera. Věděl, že dobrá muzika se jen tak sama neprosadí a řekněme si upřímně, bez zisku Zlatého trianglu, tehdejšího slovenského hudebního soutěžního pořadu, do kterého nás dostal, by se o Kernu pořád nic nevědělo. A byl taky tím, kdo nás dostal do studia k nahrávání singlů a prakticky nás dotlačil k první LP desce.

A přesně z té doby pochází i nejslavnější logo skupiny Kern, které známe už z rockmapovského singlu nebo z debutového LP …od narození. Ve své době byla v rámci fanklubu vyhlášena dokonce soutěž na jeho ztvárnění, prý od fans došlo celkem 80 návrhů. Výsledná verze je Tvoje práce?

To určitě ne. Když jsem do Kernu přišel, už tam podobný nápis byl. Všechny došlé návrhy od fans nás sice potěšily, ale byly většinou složité, opentlené a vymazlené až k praktickému nepoužití. Jediná změna, u níž jsem asistoval, bylo přidání k nedokončenému K svislici a prodloužení R. Víc jsem se podílel pak na vývoji alternativ pro časopisy – čb verzi, negativy, barevné kombinace a 3D.

Můžeš čtenářům prosím popsat, jak vznikal obal alba …od narození, na němž je vyfocené nahaté mimino, Tvůj syn Jakub? 

Iniciátorem byl samozřejmě Luboš Brunclík. Svou představu slabého a nevinného tvorečka v kontrastu s hradbou silných Marshallů jsme řešili s jeho fotografem na podiu tuřanskýho kulturáku. Než se podařilo nasvítit a připravit celou scénu, popolezl Kuba po pódiu a zvířil oblak stoletého prachu. Když to Jindřiška viděla, okamžitě nám dítě odebrala a šla Kubu nakrmit. Kuba poté usnul a tím nám dal možnost tu tunu prachu částečně odklidit. Prach se vznášel prostorem skoro dvě hodiny, ale pódium vypadalo uklizeně, takže nám byl Kubík zapůjčen a fotografování bylo zdárně ukončeno.

A když jsme u toho debutu – jaký byl vlastně Tvůj vztah k Františku Janečkovi, resp. Zdeňku Bartákovi ml.? 

Řekněme, že vztah byl profesionálně korektní. Bez spolupráce s nimi by naše první album nevzniklo. Tehdy nám tak nějak docvaklo, že dostat se do první ligy je těžká „loktařina“ a je to rej manažerů se snahou dostat se „blíž k lizu“. Na nás zůstalo naštěstí jen to, co už jsme tak trochu uměli – zaranžovat zdánlivě nezaranžovatelné popěvky s klavírním doprovodem a vytvořit hudbu, která byla Kernu vlastní.

O desce …od narození se všude traduje, že se jí prodalo 120 000 kusů, Tys mne ale jednou vyvedl z omylu, že to byste dostali Zlatou desku, která byla tehdy za 100 000 prodaných nosičů, tu jste ovšem nedostali, neboť jste prodali nějak těsně pod stovku, cca 98 000. Nicméně mne by zajímala ještě jiná věc: na obalu je napsáno, že bylo LP natočeno v září 1989. Na albu je ovšem i Tvůj text ke skladbě Už vím, která je spojena s tragickým úmrtím Kronkovy ženy Ivany, jež se ovšem událo v říjnu onoho roku. Můžeš mi tento časový rozpor nějak vysvětlit?

Pokusím se, ale nejsem si jist, zda mi paměť natolik dobře slouží. Vybavuji si jen, že k dokončení nahrávání chybělo natáčení sborů a nějaký text. Když se udála ta strašná věc, byl Jara totálně zdrcený, a tak jsem se ty tíživé pocity snažil vyventilovat v textu já.

A to je další téma: Libor Machata – textař. Jako červená nit se Tvými texty táhne symbol křídel. I díky Tvým stránkám jsem napočítal více než dvě desítky textů (pro Kern, Alband, Mylions, kde také hraješ atd. – viz bonus v závěru tohoto rozhovoru), kde používáš buď přímo výslovný obrat s křídly, anebo jiné obraty, v nichž jsou křídla nezbytně skrytá (zejména romantické slovo pták). Nejslavnější je asi To jsme my: „Kdo jsou ti, co svými křídly / zamávají zítra nad zemí…“ Vracíš se k tématu Ikarů, Fénixů… Mám pocit, že to je u Tebe podvědomě zakořeněno, neboť téma křídel je symbolem svobody, a Ty na mne působíš jako svobodomyslný člověk v tom nejlepším slova smyslu. Co mi ke „křídlům“ řekneš?

Co bych k tomu měl dodat, když to podstatné už jsi vyslovil. Snad jen to, že si tu volnost sice dokážu představit, možná přímo vybájit, ale nejraději mám pevnou zem pod nohama, protože v reálném životě mám z výšek spíš respekt.

A jako textaře se Tě musím zeptat na další věc. Pro Kern napsal v 80. letech několik textů známý Vladimír Čort, nejslavnější je samozřejmě Exploze, dále Sprinter, ale jsou tam i některé zapomenuté: Za zdí, Démon. Proč kapela, která byla autorsky v rozpuku a disponovala dvěma výbornými textaři (Ty a Kronek), se vůbec rozhodla využívat služeb externího textaře?

Vlastně sis odpověděl sám. Přece proto, že on byl známý a my ne.  

A též k textařským dobám Albandu. Drtivá většina autorství hudby i textů jde za Kronkem, jako autoři (on hudby, Ty textu) jste se na debutu Kalibrace smyslů potkali dokonce jen 1x (píseň O snech a lžích), na Reziduu už to bylo lepší (3x). Nějaký ten textík Ti prý dokonce vrátil, že ho nebude zpívat (Věštba cikánky). A v rozhovoru pro magazín Českých drah přiznal, že v době před druhou deskou dokonce oslovil externí textaře. Jak jsi tohle Ty osobně vnímal, nemrzelo Tě to? Mne by se to tedy dotklo hodně…

Znám Jaru už opravdu dlouho a vím, že chtěl někým zvenčí překlenout nějakou svou tvůrčí krizi. V té době jsem mu, jako ten kdo „umí držet basu“ podsunul hrst svých textů, kdyby externisté zklamali. No, a jak vidno na Reziduu, nakonec se některé přece jen použít daly. Já nevnímám jistý odstup od mých textů jako osobní příkoří. Vím, že to umím, ale vím, že to umí i on. Je zvyklý dělat si texty takzvaně „do huby“ a velice jeho texty uznávám. V zásadě se lišíme v tom, že já jsem epik, lyrizující příběhář, zatímco Jara vždy býval lyrik s epickými průniky a vždy měl velmi krásný výběr zpěvných slov. Navíc nikdy neměl přílišnou horlivost hlásat cizí myšlenky. Tvorba není demokracie „dnes ty, zítra já“. Dělám vždy vše ku prospěchu kapely a jsem už téměř dospělý, takže se nepotřebuji s někým přetahovat o autorství textů či muziky. Obojí je samozřejmě o posílení svého uměleckého ega, ale nejvíc je vidět a slyšet Jara, takže s kůží na trh jde on, tak ať se bez nějakých tlaků může svobodně rozhodnout, co zpívat bude a co ne. Jen tak mezi námi, mám toho na textování pro jiné projekty celkem hojnost.

Kdybys Kronka musel, ale opravdu musel za někoho vyměnit, za koho by to bylo?

V žádné kapele, v níž působí zpěvák hlasu a věhlasu Jaroslava Kronka, není určitě nikdo se zdravým rozumem, kdo by si takovou výměnu přál, i kdyby nabídka vypadala sebeatraktivněji. Mně navíc tenhle druh radikalismu není vlastní. Já jsem „věrňouš“ a nikoho hned tak neměním.

Které své písničky si jako autor, ať už skladatel nebo textař, či obé, nejvíc ceníš? A neříkej prosím, že všech, jednu vyber.

Nebudu tvrdit, že všech, protože několik propadáků bych tam určitě objevil, ale jmenovat jednu? Komplexně, tedy za hudbu i text bych jako svou nejcennější písničku asi vybral „To jsme my“ (ta je i časem prověřená). Ještě jsem hrd na textík pro Xavera Veselého s názvem „Kdyby to chtěl Bůh“.

(Připojujeme odkaz na zmíněný text pro Xavera – pozn. red.):

http://www.machata.cz/index.php?show=texty,tx-cont,_pv-3-kchb

A v pořadu právě Luboše Xavera Veselého, tj. Xaver Live s hostem z listopadu 2019, tedy ještě před vypuknutím koronakrize, kde jste byli s Honzou Hlaváčkem, jeden přispěvatel na chat napsal: „Kdybych zavřel oči, tak si nemyslím, že slyším pana Machatu, ale pana Uličného, co trénoval fotbal v Brně.“ A tak se Tě musím zeptat na Tvůj vztah nejen k Peťovi Johnovi Uličnému, ale ke Zbrojovce vůbec. Ví se totiž o Tobě, že jsi dlouhá léta hrál fotbal právě za Flintu…

Nějakých deset let (od svých devíti do devatenácti) jsem skutečně oblékal zbrojovácký dres. Pak zvítězila muzika a život s ní spojený. To ovšem neznamenalo, že bych svůj oblíbený fotbálek hodil úplně za hlavu. Dokud mi fungovala kolena, čutal jsem fotbálek na různých hřištích, pláccích a tělocvičnách i třikrát týdně. Ale kdeže loňské sněhy, pardon, góly jsou. Pana Uličného osobně neznám.

Propojení sportu a umění. Musím Ti položit také jednu otázku ze sportu obecně, nota bene, když v klipu Albandu Zbude ze mě půl tak krásně běháš, a navíc jezdíš rád na výlety na kole. Jaký vztah máš k brněnským dvojčatům, sestrám Machatovým?

Je to škoda, ale jedná se jen o shodu příjmení.

V již zmíněném textu Devět životů říkáš: „Kůži raději svléknout / jeden život smáznout.“ Lituješ v životě něčeho, něco, co bys vzal zpět, za co se stydíš?

I když to neznamená, že jsem vše v životě činil správně, vždy jsem měl snahu jednat férově a tudíž nic, za co bych se měl stydět, nic takového mé svědomí netíží.

A na závěr prosím několik otázek v 1, co se týká hantecu: Co sis pomyslel ve chvíli, kdyžs poprvé v životě spatřil Honzu Hlaváčka, a jaký je podle Tebe nejslušnější, nejsprostší, a taky Tvoje nejoblíbenější slovo v hantecu?

Překvapilo mě, jakej je to velkej chlap. A pak po nějaké době, jak pod rouškou drsňáka skrývá něžnou duši. Co se hantecu týká, nemám vybraná žádná nejslušnější ani nejsprostší slova, anžto pro leckteré situace jsou tato slova zaměnitelná. Nejoblíbenější je pro mě pozdrav. Hantec to má jednoduché. Ať někam či k někomu přicházíš, někoho jen tak míjíš, nebo odněkud odcházíš, vždy můžeš použít univerzální „Zdar jak sviňa“. Takže se měj a zdar jak sviňa.

Libore, děkuji velice za rozhovor, a Tobě i všem našim čtenářům Zdar jak sviňa!

Otázky položil Dědek.

BONUS 1 – rozhovor Cethy s Liborem Machatou pro náš web z roku 2008 (tech. pozn.: původní počet zhlédnutí byl automatickým převodem na nynější novou doménu vynulován)

https://www.metal-line.cz/articles/rozhovor-s-liborem-machatou-865

BONUS 2 – Příklady textového tématu křídel v tvorbě Libora Machaty:

To jsme my (Kdo jsou ti co svými křídly / zamávají zítra nad zemí…)

Stokrát za život (Plout modrým nebem / nad světem kroužit jako pták)

Touhy sblížení (Lepší než pád je přistání / Křídel šum Ikarům slábne)

Ty můžeš (Křídla mít pro svůj kosmický let…ty můžeš!)

Nech to chvíli spát (Křídla rozpínám / chci dál a výš)

Prohibice (Pláčeš když křídla rozpínám… Křídla mi připni a přikaž mi leť)

Alband: O snech a lžích (A pírka našich snů jak saze rozptýlené…)

Alband: Fénixové (Proč se bát, když křídla v nás chtěj k nebi vzlétnout…)

Mylions: Život jak volný pád (Křídla rozpíná, zkouší létat, jak to umí ptáci…)

Mylions: Na dně (Ve víru se Anděl Smrti motá, křídla rozpíná…)

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii