JÁROVI PAŘILOVI (R.I.P.) Z PANTHENOLU

Járu Pařila jsem poznal jako bubeníka kapely Panthenol, skrze moje blízké – a snad mohu říct i jedny z nejbližších kamarádů, rockových souputníků Cethy a Aleše.

Ano, nebyl jsem sice s Járou blízkej kamarád, ale blízkost mých skvělých kamarádů, kteří s ním byli skvělí kamarádi, je příliš silná. A samozřejmě krom citů nad člověkem, který opustí tento svět tak zbytečně brzy, do toho vstupuje i ono „už se kácí i v našem lese“. Jo, platí že nevíš dne ni hodiny, važ si každé vteřiny, protože zítra už tady nemusíš být, a to doslova.

Podle toho, co vím, si Jára Pařil užíval každou vteřinu a kdykoliv když bylo potřeba, tak pomohl. A proto je sice strašně smutný, že mu život vyměřil pouze 50 let, ale na tohle se věčnost ptát nebude, protože věčnost není čas, věčnost je stav. A tam nahoře je mejdan, o kterým se nám tady dole ani nesní. Nic není ztracený, jednou se všichni zase sejdem.

Dotloukly jedny bicí, dotlouklo jedno srdce.

Ale to Tvoje nebeské bije dál, a nikdy nepřestane. Nikdy nepřestane BEAT. Díky, Járo, za všechny koncerty Panthenolu, na nichž jsem mohl být, díky za všechny desky, kdyžs ve studiu mlátil za svobodu člověka. Aneb není důležité, jak dlouho tady jsme, ale co za tu dobu dokážeme.

Járo, posílám Ti jednu zonku, kterou máme rádi snad úplně všichni – tož snad mě nepošleš z toho Nebe do pekla. ;-)

Tady Dědek. 

Foto: Cethy.