JAK JSEM S BRÁCHOU MILANEM PROŽIL VELIKONOČNÍ, PARDON – VELIKORANNÍ SOBOTU.

Jsou 4 hodiny ráno, sobota, v petce poslední pivo. Z čekání na otvíračku Albertu (Bože, až od 7) mne vysvobozuje brácha Milan, který se mne telefonicky ptá, jestli se nechci jít projít. V okamžiku, kdy řekne, že vezme lahváče, tak chci.

Cestou k místu setkání, tj. před bývalou legendární Melodkou, kterou čestný sokol vystrnadil až do KrPole, a už stihl odstranit i nápis na budově, potkávám prapodivnou černou brašnu. A pod nohama střepy. Aha, to se tady někdo dojel a pak to zapomněl. Není mi to lhostejný, kdoví co v tom je, ale radši na to nesahám a volám měšťáky. Ještě že mám Milana, jehož jsem mezitím máváním přivolal – volal bych totiž 155 namísto 156.

Chlapci přijíždějí až na druhý pokus, ale jsou naprosto profesionální – jeden svítí svítilnou do útrob zavazadla, druhý ho jistí ze sedadla. Doklady tam nejsou, ani nic důležitého –  tzv. odložená věc, bere strážník zapomenutou brašnu, a my můžeme pokračovat v dál.

Na Kouničce se stavím s rukama rozpřaženýma k nebi doprostřed silnice, pět vteřin směrem k městu a pět vteřin směrem od. Vůbec nic nejede, tak si to v tý noci užívám. Za chvíli to bude horší. 

Milan je fakt brácha, ze svýho batohu mi totiž dává mou milovanou, lahvovou Tchýni, zatímco sám pije pouze z plechovky. Ovšem zase musím říct že zelený. Zelenej Regent, to sem ještě nepil. Sedíme na zídce vedle Stadecu a je nám fajn. Jen se tak překulit do trávy za mnou.

Po(s)tupně začíná svítat, hledáme otevřenou hospodu, dali bychom si nějaký točený. Je strašný, jak ve druhém největším městě týhle velkolepý věci veřejný (res publica) nenajdete na předměstí ráno žádnou veřejnou palušu. Sedáme tedy na (ne)veřejnou zahrádku a z Milanova baťohu pijeme lídlovský IPY a stouty. A je krásný, kolik známých lidí takhle potkáte – my jsme pokecali se dvěma, a jednažto krásná dívčina si s námi dokonce dala i Milanovu švestkovou placku.

Je ráno, je ráno… otevřel Albert, a Chotěboř v akci za 11,90 to jistí. Milan ji objevil, ačkoliv byla na jiném místě, než bývá. Inu, tak to bývá, že ten, kdo opravdu chce, objeví i to, co normálně nebývá. Dokonce mi kus cesty brácha táhne šestipetku Braníka, zatímco igelitku se štanglou salámu, chlebíčkama a šunkovým závitkem si táhnu sám.

Nostalgicky, předtím jdouce kol jámy lvové (vedle Alberta je fakt nádherná hlubinná měsíční krajina) sedáme na schody naproti vymazané Melodce a vychutnáváme Milanovým otvírákem otevřenou Chotěboř. A když už tady po ránu my dva veselí kluci sedíme, no tak proč si neudělat takoovou malou sociologickou studii: prostě každého, kdo kolem nás projde, pěkně pozdravíme, popřejeme mu hezký Velikonoce a budeme sledovat jeho reakci.

Bilance byla moc pěkná – drtivá většina procházejících se usmála (leckteří ušklíbli, ano, chápeme) a poděkovala, anebo nám dokonce vlastními slovy popřála též. A to tam byly babičky, dědečci anebo maminky či celé rodiny s dětmi, či třeba se psy, kteří byli ovšem slušně vychovaní a nikdo z nich na nás neštěkal (kam se hrabe jezevčík Majer!) Jenom zcela zanedbatelné procento neřeklo nic (zřejmě měli na rozdíl od nás vyschlo v hrdle, takže už nemohli ani mluvit), a nikdo neprojevil negativní reakci, a už vůbec nikdo na nás nezavolal policajty, třeba ty, co jsme si předtím zavolali my sami k tý kabelce.

No tak vidíte – není ten svět krásnej (aspoň tady u nás)?

S postupující hodinou ovšem postupovala i hladina (zřejmě z důvodu toho, že jak Svratka, tak Svitava byly relativně blízko). I mátoha tlustá – rozuměno já – se zvedla ze svého sedacího postoje (tomu říkám výrazivo: sedací postoj) a jala se kymácet směrem k domovu, vědoma si věru nevšedního, vpravdě Velikonočního, ba co to po těch škopkách prndám – Velikorannního zážitku.

Díky brácho. Tady Tvůj navěky věrný Dědek. 

P.S.: A tady pro Vás pro všechny bonus – Ráno (to sem nevymyslel já, to on – Milan!!!):

Fotogalerie