DVĚ RAJČATA A OKURKA PETRA ČEJKY aneb SLAVNĚJŠÍ NEŽ OPICE V ZOO

Když jsem dostal ten nápad, samozřejmě pod vlivem - pod vlivem výborných cédéček KARAMELU Best Of a Tmavomodrý netopýr, ještě jsem netušil, že mám zaděláno na jeden z nejlepších rozhovorů, jaký jsem kdy v životě udělal.

Jenomže toť nikoliv moje zásluha - je to zásluha zpěváka Petra Čejdy Čejky, který sice už podle některých médií umřel, ale ve svých následujících odpovědích je živej jak Brno.

Tahle indiánská babička mi ohledně hitů Robinson v davu, Přízrak 7.B, Finská sauna anebo Růža z masokombinátu odhalila skoro všechno (zdůrazňuji slovo skoro), včetně dobových hlášek „To je blbý, to se bude národu líbit“, anebo že z cucuminu vznikl Karamel.

A Petr taky řekl: „Hulím sice jako nezbedná kamna, pravidelně popíjím, protože „RUMDĚSÍVIR“, ale hlavně si na chalupě pouštím saunu dvakrát týdně.“

Jo - a na samotný závěr je tam plnotučný bonus od kytaristy Míry Ňáfy Košťáka, takže pojďme na to:

Ahoj, kluci, tady Dědek.

Petře, počátkem 80. let Ti dle vlastních slov už lezl pop krkem. Komunisti Tě však donutili ke změně názvu, a Ty jsi zvolil Karamel. Ale vždyť to je cukrkandl, čili taky „slaďárna... – přitom jsi hrál poctivej rock. Jak Tě to vlastně napadlo, kdy a kde? A má to nějakou souvislost s oblíbenými  hnědými socialistickými karamelkami?

Ahoj Dědku, tady Babka (indiánskou babičkou mě dodnes tituluje bývalý redaktor Rádia Šumava Marek Kupka).

S tím názvem to bylo tak, že jsem chtěl zůstat u mytologie, a tak jsme jednohlasně, abychom se komunistovi pomstili, odsouhlasili bohyni pomsty. Název Elektra nám vydržel na jedno vystoupení ve „fučíkárně“. Když jsem to chtěl pustit do světa, tak mě Miloš Skalka upozornil, že stejně jako ETC je v Polsku kapela Elektra a „Láďa Myšík“ s tím měl potíže.

No a tak jsme se sešli v paneláku na Libuši, kde jsem tehdy bydlel, abychom dali hlavy dohromady. Už to málem vypadalo na Forsáž, a asi po hodině jsem si šel zapálit na balkon, kde jsem pěstoval dvě rajčata a okurku. Můj pohled padl na tehdejší hnojivo na okurky cucumin a bylo jasno - Karamel. Divná asociace, ale tak to bylo. Mamut prohlásil známou větu skladatelů „ To je blbý, to se bude národu líbit“, a bylo to. Takže žádné karamelky, spíše Brown Sugar, Stouni. (V kontextu s hnědými karamelkami velmi oceňuji tuto slovní hříčku – Brown Sugar, doslova hnědý cukr, chilli třeba singl od Rolling Stones – pozn. aut.)

My jako rodina jsme v 80. letech odebírali mj. Melodii, a třebaže se tam občas psaly docela velké články  i o tuzemských metalových kapelách (Citron, Arakain, Tublatanka, Titanic...), o Vás si nepamatuju celkem nic. Je to chyba mé paměti, uteklo mi něco?

Tak to je chyba paměti. Kromě drobných štěků s námi v roce 1986, hned po vydání  Robinsona v davu, udělal dvoustránkový rozhovor sám holandský špion Arne Vanderka.

Tak to mi brácha určitě ukradl, asi někde v davu, či co (dodat. pozn. aut.). Nicméně i jisté další médium jste docela „obehráli“, a to doslova – dobovou Hitšarádu Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Dodnes si ještě z jinošských let pamatuji Vaše klipy Robinson v davu a Finská sauna, které byly bleskem úspěšné jako hrom. To už si možná kapela Karamel přestala připadat jako „Robinson v davu“, nebo ne?

Hitšaráda byla hodně sledována, takže když jsme vyhráli s Přízrakem 7.B., byl to opět Mamut Stárek, který to okomentoval tak, že jsme slavnější než opice v ZOO. Měli jsme být i v pořadu tří celoročně nejúspěšnějších písní Galašaráda. První byly Holky (pozn. aut. pro čerstvě narozený holky: skladba Holky z naší školky – nejprodávanější tuzemský singl všech dob, autoři Karel Vágner / Pavel Žák), druhý Karamel a třetí Pražský výběr, čerstvě zakázaný. Tak soudruzi rozhodli, že tam bude jenom ta první. Tak jsem hned napsal písničku Má hlava je telefonní seznam, na jejímž konci jsou telefonní čísla na Majdalenku, Apolenku s Veronikou. Šípovi se to líbilo, tak to proběhlo Hitšarádou, a když to zaslechl pan Vágner, bylo písni v médiích odzvoněno. Robinson tam nebyl, ale Růža z masokombinátu, Finská sauna, Nádherné létání, Vzácný nápoj ano.

Vaše stejnojmenné album z roku 1986, vydané snad teprve po desítce úspěšných singlů,  je dnes nejen historickým pojmem – co říkáte na to, že Supraphon jej má na svých stránkách ke stažení, a to za symbolických 99 Kč?

supraphonline.cz/robinson-v-davu

Já jsem tomu rád, cenu jsem neurčil, ale smlouvu jsem podepsal. Někdo na těch stránkách se píše, proč nevydají také všechny singly. K tomu jsem dal souhlas také. Ale je od Supraphonu hezké, že si vůbec vzpomněl.

V jednom z rozhovorů 80. let jsi prý řekl: „Mnoho předních interpretů spoléhá na osvědčené zahraniční hity. Já si daleko raději poslechnu skladbu původní, třeba průměrnou...“ – To mi úplně mluvíš z duše – takže jaká je Tvoje nejoblíbenější tuzemská skladba? A prosím třeba metalovou ;-)

To je pravda. On ty originály totiž skoro nikdo neznal a západ rozvojovým státům tantiémy odpouštěl. I když to někdy nevěděli ani muzikanti. Třeba Mýdlový princ není notoricky známá a hodně nepodařená skladba Smokie. Jako nářez to o hodně lépe nahráli a odzpívali sami autoři, The Searchers, asi o deset let dříve.

Ta nejlepší česká je pro mě od „Ládi Myšíka“, Variace na renesanční téma. Od tvrďáků se mně vždycky nejvíce líbily slaďáky, třeba Love Hurts od Nazareth. Na jaře jsme hráli s Kernem, tak třeba oni a Exploze snů. V médiích slýchám většinou pěkné odrhovačky, zato Orient jsem si na Ratatafestu užil.

Po revoluci skončila hudební historie Karamelu nesladce. Nebo sladce? Á propos, Petře, jak bylo na chalupě?

Pro mě rozhodně nesladce, jako podnikatel v oblasti kultury jsem úplné hovado. Na plavečáku v Podolí jsem organizoval fantastické akce. Večerní koncerty na trávníku, divadlo na trávníku, Balada pro banditu se hrála u ohně a na konci si mohli diváci a herci opékat buřty. Diskotéka pro plavce ze skokanské věže, aerobik na střeše, vstup 5 kaček. Na střeše pár lidí a pod ní obrovská fronta na klobásy, ale ty nešly v mé režii. Hlídání dětí s projížďkou starou tramvají, kurzy angličtiny formou procházek po areálu. Jediné, krom obřího dluhu, co tam po mě zůstalo, je posilovna Tyran. Já tehdy klukům řekl, že fitness centrum má každý pitomec a oni ten název mají dodnes.

Tak jsem s manželem Mileny Dvorské Pepou Krausem založil privátní klub, kam chodili především umělci a lékaři. Když jsem si postěžoval původem Ostravákovi, našemu nejlepšímu sportovnímu kameramanovi Jaromíru Nekudovi, jak dopadl plavečák, prohlásil, čin kemusi dobře, osere ti plot.

Chalupu jsme koupili se ženou (chodili jsme spolu do 7.B.) až v roce 1995 a já tu už jsem nastálo a je mi tu fajn. Asi narážíš na to, že tady mě ukecal můj bývalý basák Borek Fišer, abychom to rozjeli nanovo. A on chudák pak byl odejit. (K tomu viz blíže podrobné dějiny kapely na http://www.karamelrock.cz/historie/ - pozn. aut.).

V brněnském Multilandu jsem si nedávno koupil 2 Vaše CD, a sice BestOfku a Tmavomodrýho netopýra. Proč jste na BestOfku nahráli svoje velehity znovu?

To byl nápad manažera Petra Kléra a správný, já to zařídil s vydavatelstvím Areca. Byl jsem moc rád, že ty hity, jak říkáš, dostanou moderní kabátek. A byla to nutnost, nebylo čím prezentovat kapelu, takže se více rozdávalo, než prodávalo. Nakonec já nesamožer nemám ani jedno.

U onoho druhého CD mne zaujalo, jak v bookletu říkáte, že jste natočili tři staré věci, ale nejmenujete výslovně které. Pakliže jsem správně usoudil, jedná se o  Sázku o lásku a Co na tom sejde, které vyšly na supraphonských singlech + titulního TmavOmodrýho netopýra, který se v dobovém programu jmenoval TmavĚmodrý netopýr, a pokud vím, tak nikdy předtím oficiálně nevyšel...

Usoudil jsi správně, jsou to ty tři. V Netopýrovi zpívám tmavě modrý pořád. Dohromady je to spisovně tmavomodrý, tak jsem to použil v názvu.

Nedávno proběhla hlavními informačními servery zpráva, že zpěvák skupiny Karamel Petr Čejka zemřel, ovšem byla to záměna s jiným, stejnojmenným zpěvákem. I přesto však jsou dodnes některé zprávy zavádějící. Jaký to je pocit, číst, že jsi zemřel, když víš, že žiješ?

Nejlepší otázka!!! On ten můj jmenovec toužil po společném vystoupení, já ne. Asi bych nerozdýchal ten song, kde se zpívá: Jednou je málo / dvakrát je moc. Někteří lidé dokonce zkoušeli vyťukat mé číslo a evidentně se jim ulevilo, když jsem to zvednul. Pan Gondík mě pohřbil na Dvojce a pustil Přízrak v době, kdy ještě spím, tak mně dcera přeposlala odkaz a já si to užil. Na dvojku jsem napsal, ale ani nevím, jestli to četli, žádná odezva. Kamarádi říkali, že prý budu dlouho živ. No a aby se to nepletlo, jeden pořadatel mě hned poté poslal na operaci. Já mu odmítl hrát na festivalu v ranních hodinách pro hrstku „statečných“. Tak jsem musel na jiných festivalech vysvětlovat fanouškům, že se těším pevnému zdraví. Hulím sice jako nezbedná kamna, pravidelně popíjím, protože „rumděsívir“, ale hlavně si na chalupě pouštím saunu dvakrát týdně. Myslím tu s malým s.

Co ovšem není nepravdivá zpráva, že v roce 2011 tragicky zahynul zakládající člen Karamelu, kytarista Pavel Klas, autor šlágrů Finská sauna, Vzácný nápoj nebo Návrat z kosmu. Kterak Vám  pozůstalým v tu dobu zhořkl „karamel“?

Bylo to 27. 8. 2011 a Klásek s námi už mnoho let nehrál. Stal se bezdomovcem a já ho bral k sobě už tři roky na vánoce. Ten rok má žena zprostředkovala, že budou pracovat s jeho přítelkyní v místní hospodě. Ve Zbrašíně, kde mám chalupu. Ten den hodně pršelo a bylo zrušeno vystoupení Lounské kapely, se kterou hrál, tak jsem mu nabídl, ať jede se mnou na společný koncert s Turbem a pod střechou. Klásek byl už ale našrot i s mým sousedem, který ho ve finále při couvání přejel Tatrou V3S. On měl vzadu opřené kolo a asi ho chtěl zachránit. Osud. Jeho babičku v Praze přejela tramvaj, jeho tátu přejel v jižních Čechách cyklista. Týden na to přijelo asi 30 muzikantů a hrálo se na návsi na jeho počest. Tak vznikl festival Ratatafest Kláskův Zbrašín, letos byl devátý ročník. Ratata proto, že ráčkující Pavel před vystoupením říkával“ Uděláme ratata až se z toho poserou“. Karamel hraje každý rok.

Ano, Karamel jede stále dál. Kdybyste měli říct, co je největší štěstí a největší smůla Karamelu, a klidně aktuálně nebo i historicky, co by to bylo?

Štěstí, že jsem složil Přízrak 7.B. a jeho vítězství v Hitšarádě, pak to šlo jak na drátku. Smůla se jen lepila na paty. Profesionalizace Karamelu způsobila, že jsme nesměli hrát na tancovačkách a do divadel se moc máničkám nechtělo. Pak to přejmenování a ta má dvanáctiletá pauza. Aktuálně je to ten mor, co tu řádí, ruší se koncerty a festivaly.

Na závěr Vás prosím cokoliv, co chcete povědět, a taky kontakty na kapelu.

Díky za rozhovor. Karamel www.karamelrock.cz

Za rozhovor jménem webu METAL-LINE děkuje Dědek.

BONUS ! BONUS ! BONUS !  Kytarista o svém frontmanovi

Vysvětlivky :-):

Ňáfa = Míra Ňáfa Košťák, kytarista

Čejda = Petr Čejda Čejka, zpěvák

ŇÁFA O ČEJDOVI aneb SPOLU ČŮRAT A DUPAT

Psal se rok 1979 a já jsem se svýma kámošema a čerstvým řidičákem na pincka, přijel na tancovačku do Německa. Německo bylo tehdy označení letního parketu ve Třtěnicích v okresu Jičín. Sjížděli se sem sabati z celého regionu a pravidelně se tady střídaly kapely jako Kentaur (tedy později Karamel), Odyssea, Benefit, Markýz John, Turbo, Katapult a další.

U Kentauru mě uchvátilo hned několik zajímavostí, o kterých jsem si po desítkách let mohl konečně popovídat s ryzími pamětníky – Petrem Čejkou a Pavlem Sádlíkem (bg), zakládajícími členy kapely. Tak třeba basový aparát byla kopie Marshallu, jednoznačně Kopálek a Pavel Sádlík měl ten zesilovač polepený novinama. No to nikdo neměl a vypadalo to famózně. Boží úprava. Pavel Klas měl tehdy dvoukrkovou kopii Gibsona SG, kytara no name značky, ale vypadala excelentně. Celá bílá, jako ta Jawa 250 od Špinarky. Ale to sem nepatří :-). Dalším skvostem byly Hammondy Jirky Valenty. Protože jsem se již tehdy pokládal za zkušeného venkovského muzikanta (to jsem ovšem žil ve velmi naivních sférách), tak jsem musel ocenit celkový zvuk kapely. My venkovani jsme prostě nikdy nedokázali vyprodukovat takový zvuk, jakým již v té době vládl Kentaur (Karamel) a další známé kapely. Takový aparát v našem regionu prostě nebyl a proto měli „Pražáci“ proti nám venkovanům vždy neskutečnou výhodu. Byla to výhoda zvuku, všemu bylo rozumět, buben střílel jak z praku a prostě a jasně to tlačilo ven a do nohavic. Blažený pocit.

No a zde ve Třtěnicích (Německo) jsem se dostal i do přímé blízkosti tehdy již velkého umělce – Petra Čejky. Kde by mě tenkrát napadlo, že se naše osudy jednou spojí a já budu mít tu čest ho doprovodit v jeho vlastních skladbách. Stalo se to tak. Byla zrovna přestávka a já pozoruju Čejdu, jak schází z pódia a valí to daleko do louky. Měl tehdy parádní bílý džíny a k tomu spartakiádní „toníky“, které si obarvil na oranžovo. Prostě vypadal jako velký blondýn s černou botou, ale měl ty bílý džíny a oranžový boty. Zkrátka umělec, který ví, jak důležitý je jeho image. Vystartoval jsem k němu a bez bázně a hany jsem ho oslovil se zcela dětinským dotazem: co v tom máte za repráky, že to tak pěkně hraje…..pane Čejko???? A Čejda bez otálení povídá: ……hele, já ti vůbec nevím……a potom jsme stáli vedle sebe a čůrali do trávy. A já jsem si tehdy přál, aby to čůrání trvalo hodně, hodně dlouho………prostě jsem byl v blízkosti hvězdy a tak jsem si to chtěl patřičně užít.

Dneska na koncertech Karamelu ladím Čejdovi pravidelně kytaru a velmi často si vzpomenu na tuhle příhodu. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, že budeme jednou společně dupat po pódiu, tak mu fakt nevěřím. Takže Čejdo, ať ti to ještě dlouhá léta zpívá!!!

Všechny bigbíťáky zdraví Ňáfa.