Doublerecenze: HELLOWEEN - Walls OF Jericho / Keeper Of The Seven Keys Pt.I /1986, 1987/ Noise

Když už jsem ve své sérii srdcovek s láskou vzpomněl na „Somewhere In Time“ od IRON MAIDEN, je třeba říci i „B“ a tím dokončit jednu etapu mého setkání s metalem na sklonku socialismu. Na té pomačkané kazetě byla i x-tá kopie prvního dějství „Keepera“. Další kámošova kazeta, která mi ve stejný den roku 1988 přistála v rukou, obsahovala předchozí „Walls Of Jericho“ a „Kings Of Metal“ od MANOWAR. Aby byl výčet kompletní, záhy následovaly kazetová kopie „Master Of Puppets“ a „Keeper Pt.II. Ale zpět k „Dýním“, na další jmenované také brzy dojde.

„Walls Of Jericho“ – absolutní kult a legenda. Kombinace agresivity, rychlosti a melodií v takovémto stylu byla zhmotněna právě tímto albem. Zajistila skvělou startovací pozici nejen HELLOWEEN, ale i později samotnému Kai Hansenovi a GAMMA RAY, kteří mohou být směle považováni za pokračovatele odkazu „Walls Of Jericho“. Při vší úctě k pozdější tvorbě HELLOWEEN, retrospektivně vzato nemám výraznější problém ani s poměrně problematickými alby – mám na mysli především „Chameleona“, první tři alba včetně debutového bezejmenného EP jsou naprosto výjimečná a stylotvorná záležitost, citovaná dnes tunami kapel, jednoznačně na tyto nepochybné klenoty navazující.

„Walls Of Jericho“, debut z říše snů. Nikdy potom již HELLOWEEN neměli tu syrovou podobu, nesoucí patinu ranného thrash metalu. Jejich vývoj se ubíral melodičtějším směrem, a právě a především z tohoto důvodu je „Walls Of Jericho“ naprosto jedinečnou a speciální nahrávkou, autenticky zachycený moment přetlaku energie, invence a momentální chemie mezi členy kapely, nechci teď upozaďovat ostatní, ale především tandem Hansen / Weikath rostl k netušeným výšinám. Dlužno pro úplnost dodat, kterak řadě v řadě momentů „Walls Of Jericho“ zní jako archetyp a předznamenání pozdějších studiových milníků pod taktovkou GAMMA RAY, ale o tomto třebas později a pod jiným titulkem. Famózmí jízda „Ride The Sky“, Ultramelodika a Weikathova mňamka „Guardians“ (výrazný skladatelský rukopis Kaie a Michaela je snadno rozpoznatelný již na tomto albu), syrové heavy vály „Phantoms Of Death“ a „Gorgar“ nepopírají své starší kořeny, nicméně do koncepce alba skvěle pasují. Ultrapalba „Heavy Metal (Is The Law)“ mi zježila řídké osrstění po celém těle a svou sílu neztratila ani po těch ukrutných letech od vydání. Perlou to začalo, perlou to i končí – „How Many Tears“ si spolu s „Ride The Sky“ dávno zajistila nesmrtelnost. Zabijácky riff hnaný kupředu kanonádou bicích, melodie dotvářejí finální obraz naprosté metalové extáze – prostě a stručně – skladba, která udělala HELLOWEEN jméno a vystřelila je na vyšší orbit.

„Walls Of Jericho“, stylotvorné… Pokud porovnám o pár let později styl řady debutových alb, a to i mimo Německo, závěr je naprosto jednoznačný. „Walls Of Jericho“, aniž to pánové tušili, odstartovalo nový směr v metalu, a jejich stopa je dodnes stále jasně patrná.

„Keeper Of The Seven Keys“ – hvězdný kotrmelec. Druhé album vychází poměrně brzy po debutu a na první poslech se poměrně mnoho věcí změnilo. Nechci zde tvrdit, že mnohé je nožičkami nahoru, i když humbuk to docela nadělalo. Kai si ponechal kytaru a za mikrofon přišel talentovaný mladíček Michael Kiske – nepochybně lepší zpěvák, než Kai Hansen. Další změnou, kterou řada fandů, milující tvrdost a syrovost „Walls Of Jericho“ prostě nedala, byl diametrálně odlišný zvuk. Syrovost se vytrácí a HELLOWEEN znějí čistě a profesionálně, což mnozí chápou jako vyměknutí a zaprodání se ve prospěch komerčního úspěchu. Já osobně z tohoto zase takovým hysteriím nepropadal. Kiskeho hlas a aktuální zvuk druhého alba spolu ideálně rezonují a nedovedu si příliš reálně představit, jak by jeho výškařský vokál fungoval spolu se syrovým a drsným zvukem z debutu.

„Keeper Of The Seven Keys“ – hitová nálož. Na albu prakticky není skladby, kterou nelze označit za hitovku (outro „Follow The Sign“ můžeme s klidem vynechat), během krátkého času se celé album zařadilo mezi neochvějné metalové klasiky. Stačí ani ne moc důkladně zabrouzdat na sociální sítě, a najdeme bez nějakého úporného snažení celý playlist prvního dějství „Keepera“. Poutavé intro, a v mžiku se rozjede pecka „I´m Alive“. Rukopis HELLOWEEN zůstal totožný, ovšem zvuk a především zpěv Michaela Kiskeho vytváří již definitivně utvořenou podobu HELLOWEEN, která v základu zůstává nezměněna dodnes. Do popředí výrazněji vystupuje osobitá melodika, syrovost ustupuje do pozadí a není již tolik výrazná, jak ji známe z „Walls Of Jericho“. Přichází další megaskladba – „A Little Time“, atmosféra je v porovnání s „I´m Alive“ dramatičtější a pojetí rozmáchlejší. Kapela si vyhrála s aranžemi, a znát je to nejen u této pecky. „Twilight Of The Gods“ , rychlý a ultramelodický šupec, nápady se z protrženého pytle hrnou, jakoby neměly nikdy dojít. Předtím věc nevídaná – balada !!! “A Tale That Wasn´t Right“ sice je takový sladkobolný ploužák, které za jiných okolností cíleně nevyhledávám. Zde je ovšem vše naprosto v pořádku, skladba skvěle graduje a neztrácí na síle. Propad do laciného patosu se nekoná a ke ztrátě kvalitativních kytiček rovněž ne. „Future World“ – bezesporu jeden z největších hitů HELLOWEEN vůbec, že HELLOWEEN jsou zároveň s druhým albem „písničkovější“, je nad slunce jasné. Širší kluziště jim svědčí, následuje totiž třináctiminutový, řekněme i „epos“ „Halloween“. Smrtící stopáž se hravě stává zákeřnou bažinou, ve které se zamotali jinačí mazáci, než byli v roce 1987 HELLOWEEN, ale světe div se, skladba nehledě na délku zaujala další flíček mezi hity a stala se z ní i klipovka (ovšem klipová verze je výrazně zkrácena, naštěstí docela citlivě).

„Keeper Of The Seven Keys“ –jízda pokračuje. S druhým albem jsou HELLOWEEN barevnější, variabilnější kapelou, která beze zbytku využila potenciál nového vokalisty a obohatila svůj výraz o výraznější melodické pasáže, již výrazný a osobitý rukopis kapely dostal výraznější kontury a otevřel se šířeji vnějšímu prostředí. V přímé závislosti s větší variabilitou již HELLOWEEN neznějí na první poslech tak tvrdě a ono částečné vyměknutí je nasnadě. Nic to však nemění na faktu, že navzdory všem proměnám, které se udály, HELLOWEEN pilují svůj originální styl a druhé album nemá v zásadě slabin. Co skladba, to pecka….a řekněte mi, kdo to má ??? Tak předlouhý zástup jmen to zase nebude, jen každý máme vlastní pořadí a sem tam jiná jména.

Medyed