DĚDSKÉ „vzPOMNÍKY“ aneb Příběh druhý: JAK JSEM SI TO POLEPIL

Každý muzikant chce, aby mu ten jeho nástroj hrál co nejlépe, bubeníky nevyjímaje. Jenomže bicmeni nemají pouze jediné těleso, jako je třeba kytara či mikrofon, ale mají celou baterii, a člověk pak neví, čemu se věnovat dřív – no však určitě znáte z videoklipů rozličných ty zalepený blány přechodů, po těch všech životních dírách...

Empiricky bylo tou dobou vyzkoušeno, že na šlapáku zní nejlíp pivní tácek. Rozuměno pro nebicmeny: aby palička šlapky nedopadala přímo na blánu kopáku, nalepil se doprostřed šlapáku pivní tácek, který tlumil odraz a rezonanci blány a vytvářel zvláštní šlapavý zvuk – no prostě šlapák!

Jenomže aby nebyl zvuk pivního tácku zkreslen přelepenou lepkou, slíbil mi můj kytarista Hugo donést cosi, co jsem doposud neznal, a sice oboustrannou lepicí pásku. Hmmm, to může být dobrý, řekl jsem si a dal si osmýho lahváča. Zahráli jsme si, zabubnovali a já na všechno zapomněl.

Na příští zkoušce mi Hugo dává pásku, abych si přilepil ten tácek. No tak jo, jasný, díky moc. Ještě abych nedovedl přilepit tácek, že. Po pár minutách snažení vykřikuji chlubivě doprostřed garáže: „A je to!“ - Načež jsem se stal v očích spoluhráčů totálním ajeťákem...

Kucí nevěřícně koukali chvílu na sebe, chvílu na moje dílo, pročež zhruba po deseti vteřinách propukli v smích, za který by se nesmál ani Mistr Hurón. No jasně že jsem tou páskou, která lepí z obou stran, přilepil tácek jako by to byla páska jednostranná. Takže jsem celý ten tácek přelepil, blánu polepil a tím jsem si to celé polepil. A bylo to.

Třebaže v garážích nebývá horko, mně najednou bylo, a tak jsem se odešel projít. A když jsem se vrátil a začal znovu hrát na ty svoje milovaný bicí, kamarádi mi tvrdili, že jsem prý hrál zhruba o půldobu mimo.

Tady Dědek.

bandzone.cz/christoffer. 

BONUS: Co jsme tehdy poslouchali... (DEATH: Spiritual Healing)