Deathrashový pekelný večírek Front line Fest!
Co se uPEKLO NA MELODCE
aneb
MISTR DEATHRASH
Report / Neurotic Machinery, Diligence, Vanguard, Nahum, Deaths Above / sabbath 01 – 02 – 2020 / Brno, Melodka
Pro lok: Pakliže ve Vás druhá půlka mého titulku evokuje swingovku Mr. Sandman (a třeba i její geniální cover od Blind Guardian), pak máte namířeno dobře. Dneska vás totiž čeká jen a jen svěží swing! A víte proč? Protože swing má v sobě slovo wing, a když to vstupní „s“ dáte na konec, vznikne plurál wings, a to jsou křídla: a my všichni jsme na Melodce vzlétli!
Většinou píšu dlouhý reporty. A tak jsem si řek, že se na to jednou vyseru, a napíšu krátkej. A tady to máte. Mimochodem, metalovej Bože, to byl můj první letošní koncert! Ač to zní neuvěřitelně, v lednu jsem totiž nikde nebyl. Debil. O to víc jsem si to ale užil.
Co mne docela překvapilo, byl na minutu přesný začátek v osm; no dobře, tak možná osm nula tři, ale stejně – i když jinak. S přívlastkem neurotický jsem se poprvé výrazně potkal v jedné knize Vladimíra Párala, a sice v rámci sousloví neurotický perfekcionismus, což je taková ta úchylka, kdy neustále zpětně kontrolujete, jestli jste zavřeli dveře, zhasli, vypnuli plyn... NEUROTIC MACHINERY otevřeli dveře, spustili elektriku a vybuchli na plný plyn!
Sypali to do nás dobře (playlist máte v galerce), mne osobně zaujaly zejména kontrasty growlingových cirkulárek s lyrickými pasážemi á la vlnící se pampelišky. Když jsem se pak u merche děcek ptal, na kterémžto kotoučku toto kontrastní
zjevení jest, prý ještě na žádném – teprve bude. Nevím, věřím. Tož jsem koupil aspoň CD Opsialgia a Cognitive Dissonance, a ten večer jsem dissonoval, pardon rezzonoval dosti fajn.
(Vidíte, a to je název, kdy mi angličtina nevadí, panč je to skoro česky: Neurotická mašinérie. Aneb mechanismus, který nás provází celý život; vlastně blbost, neprovází, to je přímo náš život. Všichni žijeme neuroticky mašírováni, a je jen otázka, jestli se k tomu dá zpívat dobový šlágr „Když jsme mašírovali / všechny holky plakaly“... spíš si myslím, že dneska už pláčou úplně všichni. Ovšem Neurotic Machinery plakat nemusejí, jim může být doslova do zpěvu!
Posléze neurotické mašinérie nastal totální unikát. DILIGENCE. No představte si to (tedy nikolivěk jako Felix Holzmann ve slavné scénce s Miloslavem Šimkem, ale fakt reálně): totální growl, mečivý kytary, zezadu nářez bicích jak kanonáda u Verdunu... všechno cajk? Ano. Tak co je vlastně divného? No že ten člověk s tím zvukovým vibrátorem je ženská!!! Jó, to je tak a je to tak, když má muzika kozy. Kozy jak dva vozy - jak dva vozy, kerý uháněj’ vpřed jeden rychlejc jak ten druhej.
Od Diligence mám doma jednak EP Amendment a také debutové album Abundance In Exertion, jež jsem ve své době viděl i v distribuci Bontonlandu. Je to jako kdybyste odbrzdili náklaďák na vrcholu Mount Everestu. A těch mrtvých dole... No suma sumárum metallum: tahle kapela je dle mého subjektivního názoru jednou z nejlepších, jaká kdy u nás za poslední dobu vznikla, a kdyby nevznikla u nás, ví se o ní nejenom u nás, ale po celým světě.
Musím říct (vlastně napsat), že jsem si koncert moc užil, a tentokrát obzvlášť mrkněte do fotogalerky, panč ty polohy, ty nejsou jenom o metalu, he he.
Tož to máme za sebú Plzeň aj Prahů, a teď už su v Brně: VANGUARD, kteří celou tuhle báječnou párty pořádali. Jo vidite, to jsem ještě nenapsal, že celá akce se zovala FRONT LINE FEST III, což je mi obzvlášť sympatické, neboť slůvečko LINE má v názvu i náš web (chichichi). Ale kdybyste po mně chtěli vědět, kdo hrál na předchozích dvou ročnících, tak neřeknu a neřeknu a neřeknu!
Co je dále sympatické, toť pojmenování stylu grupy: modern melodeath, ježto si uvědomte, že neologismus melodeath zní trochu jako Melodka, což je - jak píšu – nejen sympatické, ale rovnou i symptomatické.
A do třetice všeho dobrého a ještě lepšího až nejlepšího – orchestr o osobě píše, že na kontě má řadu koncertů po ČR i některých sousedů a věří, že jeho silnou stránkou jsou právě energická živá vystoupení, o čemž se můžeš už brzy přesvědčit sám!
A musím potvrdit, že nekecali. Toť vše – příště zas!
(No sorry, ale jestli má být report krátkej, tak se nemůžu sáhodlouze rozepisovat o tom, že kapela působila majestátně, před foťákem se mi míhala v tajemné barevné mlze, muzika byla řízná až třeskutá (ačkoliv na Melodce bylo teplo), rytmika duněla někde uvnitř žaludku až střev a tak dál a dál, hádejte až kam. A už vůbec nemůžu psat o tom, že Vanguard, ačkoliv jsou na světě teprve pár let, konkrétně od roku 2015, se již stali pojmem. To bychom se pak sem s tím celým reportem nevešli, no.) P.S.: Slyšel jsem správně, hrála se Sukuba, pardon Succumb. Ou, jak věčné téma. Bojim bojim bojim...
Ostravští oceloví ochotníci NAHUM nám do Brna přivezli prosincové/lednové vydání Pařátu s přílohou v podobě svého znovunahraného dema Unhuman, což je pecka jako BLESK a HROM doHROMady. Obal temný jako Lost Paradise, materiál přímočarý, úderný, fest fakt fest!
Kapela sama už má za sebou tři skvěle hodnocené (třeba mnou, ha ha) řadové desky, na nichž je znát velmi solidní vývoj světového charakteru. A chcete vědět, co se z nich na Melodce hrálo? Inu, i přesto, že je v galerce vyfocený playlist, to milerád prozradím.
Vezměme to od konce: Třetí megabumprda Within Destruction vyslala vzorek jménem Mother Death, což je svou hudební kanonáží něco mezi Verdunem a Stalingradem (ne nadarmo jsem ji v recenzi vyslal na piedestal). Totální masakr, Melodkou to hřmělo jak trefená sviňa, kvičela tam všady mezi náma, prostě práva ostravská zabíjačka!
Když tak koukám na playlist, CD And The Chaos Has Begun vyplivlo svoje sprosté Rotten Lies, a debut Gates Are Open má na své neprůstřelné vestě plivanec věru eponymní, totiž Nahum. Zpěvák 
Pavel Balcar sršel do svého mikrofonu jednu nehoráznost za druhou a jeho mikrofon pro změnu sršel jednu nehoráznost za druhou do nás: „Náhum!“TUDUDUDUDUDUDUDU „Náhum!“ ...Slušnej náhul. Jaká to hudba? No jak by řekl nejeden janek: pěkná, pěkná, pěkná. A věřte mi, že stisknutí ruky s tak sympatickým člověkem, jako je Pavel Balcar, za ty dvě stovky fakt stojí, ha ha.
Bohužel, tihleti nadmíru šikovní soustružníci tvrdého kovu dělají jednu zásadní chybu: třebaže znovunatočili svoje demo, na koncertech se vzdalují přímočarovým počátkům ve smyslu tom, že jejich největšího hitu The Vision Of Apocalypse jsme se na Melodce nedočkali. To je stejné, jako kdyby Kern nezahrál Blízko nás, Tublatanka Pravdu víťazí či Tōrr Kladivo na čarodějnice. Muziku nehraje kapela pro sebe, ale pro fanoušky... Polepšit se, chlapci moji geniální, to by Vám prospělo! - Jinak to ovšem nemělo chybu. Ach, proč já vždycky kritizuju ty nejlepší...
Skupina DEPTHS ABOVE je pro mne jednou velkou záhadou. Jednak nechápu ten složitej a marketingově zcela nemístnej (ha ha) název, který jsem si musel přečíst zhruba padesátkrát, a stejně jsem si ho nezapamatoval a furt ho píšu blbě (prostě komerčně stejná „píčovina“ jako třeba Gōtterdämmerung). Ovšem volně by se dal přeložit jako Hloubky nad tebou, což už zní o hladinu líp. Kurnik, že já nejsu potapěč.
Za druhý, samotná muzika je jedna velká a tentokrát krásná záhada, ba skoro se nebojím říct zahrada: zahrada táhlých pocitů, zahrada nejtemnějších majestátů, zahrada přetemných vizí. Jo tak tohle jo. Melodka roztála nejčernějšími pocity, tančila ve svém tmavém hávu jako z pout osvobozená noc („pirueta sem, pirueta tam“), pomyslné černé bosé nohy kreslily na plátně pódia portrét velekněze, jenž pomalu odříkával rituál mše černější, než je samotná černá. Jo a kurwa výborná práce s virblem, ten řetízkoval.
Se skvadrou jsem se nepotkal poprvé, už jsem je kdysi na Melodce viděl, a tehdy jsem v rámci veršovaného reportu psal:
Co to je za název? Snad ne Depths Above?
To jsem si asi měl slovník vzít s sebou!
Večerem jasně jsou rozdané karty:
dneska to bude dost přetemná párty.
To není Usain Bolt, to není tretra,
slyšte Vy přítomní pozdravy z pekla!
Ukrutně táhlejší než Vaše svědomí,
hroby se zavíraj’, Brno nic nepoví.
Mno, tak to jsem zase jednou úspěšně vykradl sám sebe a už končím. Třebaže jsem chtěl aspoň jednou jedinkrát dosíci krátkého, stručného reportu, opět se mi to úspěšně nepodařilo. No tě péro - kolikrát bych si ho chtěl aspoň kousek ustřihnout, jenomže to by mi tam pak už skoro nic nezbylo. Hovořím stále jen o reportu a srdečně zdravím Všechny Vás, zas a zas, se sloganem, že na některý věci su prostě krátkej – třeba na skvělou muziku.
Akorát nechápu, proč lidi opět natolik vehementně komentovali moje kraťasy, když se tak strašně oteplilo. Jo jo, po republice padaly teplotní rekordy, a věřte nebo nevěřte - v „METALorologické“ stanici Melodka jsme naměřili dokonce PEKLO!
Text + foto Dědek.
Komentáře