Cesta do hlubin českého black metalu pt. 1 - SIGNUM DIABOLICUM

Česká black metalová scéna je nepochybně zajímavá v kontextu evropského pohledu. Velkým a všeobecně známým jménům, o nichž již bylo napsáno v podstatě vše, se ve vší úctě vyhnu. Mým záměrem je podívat se na českou black metalovou scénu jaksi z druhé strany, ponořit se do undergroundu počátku devadesátých let do současnosti. Je zde poměrně značné množství kapel, které vešly ve známost i v celosvětovém měřítku, nicméně v rámci undergroundové scény a považuji minimálně za vhodné řadu z nich připomenout formou nepravidelného cyklu, majícího za účel nastínit vám můj náhled na český black metal řekněme druhé vlny a vyzdvihnout kapely dle mého nedokonalého názoru zajímavé a mající vliv na black metalové podsvětí v našich končinách, byť se mnohé z nich ani nedočkaly regulérního alba a zůstalo „pouze“ u demonahrávek.

Koncem devadesátek již vliv norské scény u nás rezonoval naplno, nutno ovšem říci, že prakticky od počátku se domácí scéna slepě nedržela norské, případně švédské šablony a kromě surovosti formy si razila vlastní a notně zajímavou cestu. Není proto divu, že se black metalovým hordám dostávalo pozornosti  v jinak spíše ve vší úctě mainstreamových periodikách (Metal Hammer CS, Spark) a celkem pravidelně o nich formou kratších článků a tematických rubrik ofiko periodika informovala, což má kromě jiných na velectěné svědomí Blackmoon, redaktor Sparku. Díky němu jsem se během svých vysokoškolských studií začal black metalu opětovně věnovat, jsa hladov po čerstvých impulzech.Pokud se vrátím k unikátnosti české black metalové scény, Jedná se dílem o svébytnou atmosféru, kterou se domácí kapely zřetelně odlišují od zbytku podsvětí a dílem za může i tematika textů, kdy se nesahá pouze ke standardní temně rouhačské lyrice, ale záběr témat je podstatně širší. Ať už se jedná o temné a krvavé dějinné události, nepříliš příjemné stránky lidské psychiky nebo historie před příchodem křesťanské „doktríny“, tematicky pestrá tematika je českému black metalu naprosto vlastní. Lze namítnout, že jsem neobjevil nic převratného - to rozhodně neobjevil, pouze spojení formy a témat dostalo v českých zemích osobitou podobu.

Toto je případ berounských SIGNUM DIABOLICUM, kteří mají na kontě „toliko“ tři dema v rozmezí let 1997 - 2001. Ačkoliv SIGNUM DIABOLICUM nedosáhli na regulérní studiovku, jejich dosah není omezen na naši kotlinu uprostřed Evropy. SIGNUM DIABOLICUM jsem nezařadil do prvního dílu jen tak náhodou. Síla undergroundové komunity je neoddiskutovatelná a buďte ubezpečeni, že o SIGNUM DIABOLICUM vědí i v jižní Americe.

Poselství /1997/

Pětiskladbové první demo SIGNUM DIABOLICUM s pohledu doby vzniku dodnes netrpí přílišnou sešlostí věkem, co z něj dělá kultovní záležitost je silná atmosféra, což je případě i dvou následujících demosnímků. Syrový a přímočarý black metal si nehraje na to být instrumentálním skvostem, zvuk je samozřejmě typicky demosnímkový. Ale když si vybavím, že „zprasený“ zvuk býval jakousi výsadou a známkou stavovské hrdosti, která spolehlivě odpuzovala mainstreamové zvědavce, „Poselství“ má zvouček jedna báseň. Jeho nakřáplost a zkorodovaná patina má nepochybně svébytné kouzlo a jedná se poměrně silný a platný náladotvorný nástroj. Textům je překvapivě velmi dobře rozumět, Zmarchrobovo skřehotání vedle nutné stylovosti je bez vynaložení námahy reprodukovatelné a pídit se po písemné formě textů ani není potřeba. Jasná a logická výstavba skladeb, smysluplné texty mající hlavu a patu (převažují historická témata s originální poetikou) a již zmíněná silná atmosféra dělají z „Poselství“ dnes již cenný učební materiál historie domácího black metalu. Mimoto „Poselství“ zdatně odolává tlecím procesům a proto si dovolím tvrdit, že 25 není žádné číslo!

Inkviziční Tortura /1999/

Památný rok…tedy ne proto, že mě propustily ozbrojené síly do civilu, ale z důvodu toho, že tenhle rok můžeme považovat v mém případě za přelomový. Nastavení mých uší začalo pobírat hrubější formu black metalu a díky několika spolubojovníkům se mi dostaly do pracek i příslušné nahrávky. „Inkviziční Tortura“ je nahrávkou, kterou jsem vstřebal dá se říci v přímém přenosu a je to velmi zajímavá situace slyšet ho po více, než dvaceti letech. Nejenže působí s úplně stejným efektem, ale za tu dobu i mé vnímání muziky obecně doznalo jistého vývoje dochází mi, že jsem řadu momentů prostě neslyšel. I tak mi seplo, cože to poslouchám, když se mi všechna tři dema dostala cca před půlrokem dostala do rukou, zpětně konstatuji že SIGNUM DIABOLICUM jsou na „Tortuře“ svižnější a účinnější, s propracovanějším projevem a vlastní tváří v jasně jasnějších konturách. Zvuk je průraznější a o poznání více řeže, lyrika na věčné a vděčné inkvizičně / čarodějnické téma, už typicky vypravěčským stylem dotváří již tak silnou atmosféru. Onen vnitřní démon „Inkviziční Tortury“ má vůbec ukrutnou sílu, tedy ne že by to byl jindy laciný ovocný čaj, ale zde si to parádně sedlo. „Vnitřního démona“ jsem v článcích použil již několikrát, ale ještě nikdy jsem nepřiznal, že tohle spojení není moje - používal ho právě výše uvedený Mirek „Blackmoon“ Kozák a mě přišlo natolik trefné, že jsem ho začal používat také, ale moje rozhodně není. Jestli je „Poselství“ cenný studijní materiál, pak „Inkviziční Tortura“ je součást povinné četby v tematickém okruhu domácí black metal!

Rutina Kremační /2001/

Co do stopáže nejkratší - obsahuje pouhé dvě skladby - demo SIGNUM DIABOLICUM. „Rutinu Kremační“ považuji za málem až death metal, ovšem maximálně surový, temný a páchnoucí sírou až za humna. Kytary jsou znatelně hutnější a brutálnější, charakter riffů se více přiblížil old school death metalu, stejně tak jejich brutální podladění. Všudypřítomná zlomyslná atmosféra však připomíná pravověrný black metal, takže si můžeme pouze lehce zoufat, že zůstalo pouze u dvojice nesvatých kusů, já bych si rozhodně nechal líbit albovou stopáž, protože tohle rozpoložení SIGNUM DIABOLICUM mi náramně sedí, atmosféra by se dala krájet na plátky nasáklé krví jak je zahuštěná. Jeden doslova cítí dech smrti na zátylku a závan zatuchliny, jako by se vyvětralo ve staleté márnici. „Rutina Kremační“ je bohužel tím posledním, s čím SIGNUM DIABOLICUM přišli. Dále se už rozhostilo ticho a nesporný status kultu, který podzemními komunikačními kanály doputoval až na druhý konec světa. Je to takový paradox - doma kromě úzkého kroužku zasvěcených nevědí, že existujete.

Medyed

P.S.: všechna tři dema pohromadě v remasterované podobě jako graficky velmi vyvedený digipack jsou aktuálně k dispozici ZDE