31.05. 2014 - Ad Hoc Team, Kern, Titanic - Křižanovice u Bučovic, stadion FK

HUDEBNÍ KŘIŽOVATKY
V KŘIŽANOVICÍCH

aneb

KDYŽ SE VŠECHNO DOBRÉ SEJDE...

Report / Ad Hoc Team, Kern, Titanic / sobota 31. května 2014, od 20 h. / Křižanovice u Bučovic, stadion FK

Tento report je věnován Cethy, bez níž bych v Křižanovicích nebyl,
a Vratíku Olšovi + FK Křižanovice, bez nichž by nebyly „Křižanovice“.

Píše se čtvrtá hodina ranní, den dětí, začínám psát tento report, a to jsem mezitím ještě stihl protřídit a stáhnout fotky, neboť do své brněnské domoviny jsem se navrátil již kolem druhé hodiny.

Kolika křižovatkami jsme cestou do Křižanovic projeli, to si ani neumím spočítat. Projížděli jsme ten krásný jihomoravský svět takřka křížem krážem, což jest ovšem samozřejmě nadsázka, poněvadž cestou jsme minuli jen několik křížků (resp. božích muk), ale jinak jsme jeli přímo. Anglicky se to řekne nějak  jako „directly“, a my jsme dobře tušili, jaké hudební direkty nás ten večer čekají.

Se mnou osobně bývá zpravidla kříž, protože tradičně přicházím nikolivěk zavčasu. Tentokrát jsem za to ovšem nemohl, protože jedna členka naší posádky „doskákala“ jaksi pozdě. Nebojte, v autě jsem se sice nekřižoval, abychom první skvadru AD HOC TEAM stihli, ale i přesto jsme s křížkem po funuse rozhodně nedojeli.

Slavkovský AD HOC TEAM (facebook.com/adhocteam), jak už sám název napovídá, je příležitostné seskupení mladých a nadaných muzikantů, nad nimiž drží svůj patronát kytarista Kernu Tony Vodička. Orchestr o vokálech, kytarách, klávesách, ba i dechovém nástroji, hrající rozličné osobitě pojaté coververze od Adele až po AC/DC. Tony s těmito svěřenci má asi občas kříž, ale výsledek je znát. Jejich předělávky působí svěžím dojmem, nekopírují originál, ale posouvají jej kamsi dál či blíž, tak jak se na živou produkci třeba právě v Křižanovicích sluší a patří.

A slyšeli jsme a patřili kupříkladu na Bon Jovi a poprockový It’s My Life, Queen a neuvěřitelně živelný Don’t Stop Me Now anebo taneční ABBA Gimme Gimme Gimme. Jednotlivé fláky se žánrově křížily jak sviňa, ovšem největší nával a virvál se na place konal, když se začala hrát od AC/DC Highway To Hell. V ten okamžik  se totiž na pódiu zjevili všichni křižanovičtí, bučovičtí i další přilehlí metalisti, počali v dobrém slova smyslu tančit i vřeštět, a vydali se tak na veleúspěšnou cestu do pekla.  Místní babičky se ale křižovat nemusely, protože jednak na koncertě nebyly a jednak už určitě dávno ctnostně spaly. Královna a Show Must Go On!

Pravda, ve svých metalových reportech jsem už pár trubek či saxofonů měl, ale pokaždé mne ty dechy potěší, takže je takřka bez dechu sleduji a jen mlčky oddechuji. A troufám si tvrdit, že v podání Ad Hoc Teamu chytají některé staré nahrávky tak říkajíc druhý dech. Neboli songy, jež nebudou nikdy mrtvé, jsou mnohdy až převelice živé!

Zkonzumoval jsem pár desítek ze Slavkovského pivovaru, na place potkal obchodního zástupce Slavkovského pivovaru Pačesse (jinak jak známo kytarista black metalových Asgard)  a začalo mi být konečně ještě lépe. 

Znovuzrozená kapela KERN (kern-remember.com) se na své životní a hudební křižovatce právě ocitá, neboť má nedlouho před vydáním nového, a prvního CD s novým zpěvákem Pavlem Vackem, s hlasem tímžto silným, zvučným jak si Kern zaslouží,  a rovněž s novým basákem Romanem Kupčíkem; i když ti dva už vlastně vůbec nejsou noví, protože s Kernem hrají od roku 2011.

Z chystaného alba byla sice ten večer představena pouze jediná skladba, Nemá o mě zájem, nicméně playlist Kernu doznal opět jistých změn, které velmi mile potěšily. Již před více než půlrokem na Metalových Vánocích v Semilassu Kern překvapil zařazením lehce pozapomenuté písně Hlas z prvního alba „...od narození“, aby dnes dávku z debutu ještě rozšířil o závěrečný přídavek A  zítra zase, ověnčený dobovým  Zlatým trianglem („Kde jsme, tam bude se hrát, kde jsme, tam bude se zpívat, kde jsme tam zní kytary tón“), který jsem neslyšel snad čtvrt století. Naposledy v roce 1990 v Rondu? Asi ano. A komentář? Skladba nijak nezestárla, fungovala bravurně jako „zamlada“, a kdyby se uděloval pomyslný křižanovický triangl, určitě by jej získala.

Tím večerem tak vlastně zazněly všechny tři kernovské skladby, ověnčené Zlatým Trianglem (tj. oceněním slavné televizní hitparády 80. let) – krom A zítra zase též ploužák Exploze a samozřejmě i „povinná“ hymna Blízko nás.

Zatímco „A zítra zase“ překvapila, hrábnutí do archivů let osmdesátých mne osobně docela šokovalo, to jsem fakt nečekal. Zonka Nejlepší ženský, již můžete znát jak z CD Demo 1984-5, tak ze živáku nestora brněnského bigbítu Jirky Donného - Kern: Na Rosničce 1986, představovala v onom krásném křižanovickém prostředí pořádný zásah do kernovských koncertních struktur, za který děkuji, a vřele doporučuji v tomto „tahu“ pokračovat, ježto produkce kapely z 80. let skrývá ještě tolik skvostů, tolik hitů: Nádraží Svět, Tulácké tango, Zeď čistých slov, S.O.S. ... Nicméně z objektivního hlediska se dá předpokládat, že v měsících příštích se skupina bude soustředit spíše na nový materiál. 

S.O.S. může volat ten, kdo se koncertu nezúčastnil, případně ten , kdo se jej zúčastnil, ale příliš brzy, takže v pozdějších fázích se jej již...no nezúčastnil, poněvadž se stal Járou Cimrmanem ležícím, spícím. Někdo pil možná proto, že mu chutnalo, někdo třeba proto, že mu život aktuálně až tolik nechutná, někdo si v sobotu užíval svou životní dálnici, po které si slastně sviští, a někdo naopak možná řešil svou životní křižovatku, která mu určí jeho další směr. 

Celkově ale o publiku nutno hovořit v superlativech: přítomný lid byl aktivní, byl slyšet, muziku si užíval, tancoval, zpíval, a když se i přesto cesty někoho s někým zkřížily, dávali si přednost při procházení, nikdo se s nikým nedostával do křížku, všichni byli k sobě fajn a tu noc kamarádi.  

Blízko nás je metalová hymna, kterou zná i ten, kdo jinak metal vůbec neposlouchá. Tenhleten večer ji poslouchali všichni. Chorál pěný v jednu chvíli „hladinou našich těl“, dlouhá noc, vlny, ruce nad hlavou, nic neztratilo na síle - ani po takřka třiceti letech od doby vzniku, ani teď po pár hodinách času. Hmm, kde na světě je teď asi ona voda, kterou se tehdy Jaroslav Albert Kronek po jednom z koncertů sprchoval, když zrovna v tu chvíli ho to „Blízko nás“ najednou napadlo...

Než plynule přejdu ke stati reportu z Titaniku, musím zmínit zpestření, které spočívalo v doprovodu skupiny Kern vokalistkou Ad Hoc Teamu Veronikou (pakliže by Vám zde chybělo příjmení hostující zpěvačky, jsem zcela z obliga, protože členové AHT se titulují zásadně pouze křestními jmény).

A Veronika si teď s kapelou dá... „Ajrony!“, slyšel jsem nesprávně, zřejmě v důsledku svého lehce zalehlého pravého ucha, a vybavili se mi Iron Maiden. No pravda, Kern kdysi hrával fláky jako Hallowed be Thy Name, ale tady jsem se trochu přeslechl. Ve skutečnosti se – možná trochu ironicky - nejednalo o „Irony“, ale o song Ironic (teda, já tyhlety žánry prakticky neposlouchám, ale nezpívá to kromě Verunky taky nějaká Alanis Morissett?), v němž pěla Veronika sólově, aby si v závěru střihla s Vackem „do kříža“ řadu backvocalů...a pak že Hvězdám už nevěřím! - Věřím jim, ať už těm na pódiu anebo na obloze. Mimochodem, hvězdou byl i parní mlátička Karlos Vodička, který hrál s obvázanou rukou. Oficiální verze byla, že prý se mu to stalo na houbách...ehm, no tak snad jedině že by ho do té ruky kousla muchomůrka červená.

Skupina TITANIC (titanicband.cz) měla ten den bohatý program, skoro by se chtělo říct, že se jí ten den hudební termíny krapet „křížily“, jelikož do Křižanovic přejížděla z vystoupení na plzeňském Metalfestu – po ponrepovském intremezzu s Miloněm Nahodilem již opět se svým tradičním bubeníkem Martinem Marthusem Škaroupkou.

Hudební křižovatka Titaniku loni vyústila v natočení fantastického CD Double Time, songy z nějž se dobře doplňují s těmi starými šlágry, takže těžko můžete říci, zda jsou zdařilejší staré balady Figurína a Stále tě chci nebo novinka Babylon, zda letitá Vizáž nebo odpichovka Ábel na straně jedné či helloweenovsky laděná čerstvá petarda Když se chlapi sejdou na straně druhé.

Z nového alba se hrály i další zdařilé kusy, vstupní Hráč i následné klipové Zrcadlo, aby mezi tím vším nechyběly mrdy jako Ďábelská mumie (tou koncertní program kapely tradičně začíná, vpravdě symbolicky, ježto stejně jako její debutové LP Metal Celebration), Netvor AIDS, Tchýně, včetně kousků, jejichž absenci by publikum Titaniku asi neodpustilo, tj. Simulant a Metalovej svátek.  

Pódium na krásném fotbalovém stadionu FK Křižanovice je nezvykle nízké, čítá do výšky jen pár centimetrů, takže všechny hudebníky máte takřka ve vlastní úrovni, kontakt s nimi je zcela bezprostřední, což umocňuje vzájemné spojení, ať už se jedná o vzájemné spojení oční, ruční či v některých případech dokonce ústní – inu, polibky, či latinsky řečeno „orál“ k metalovým muzikantům a jejich sexy fanynkám vždycky patřil...

Mohli jste si tak doslova podat ruku s frontmanem Zdeňkem Černým, s bulharským kytarovým divočákem Džoro Enčevem, s Milanem Hanákem (tomu jistý z fanoušků dokonce v jednu chvíli i podržel, tedy rozuměno podržel basu, když se Milan svlékal, tedy rozuměno když si Milan svlékal nadbytečný svršek).

Oceňovat jsem musel zejména Černého zpěv, který si živé vokály nijak neulehčoval, pěl je v neúprosných výškách stejně jako na deskách a svým charakteristickým zabarvením hlasu se zařezával do srdíček přítomných, takže odezvou mu byly nadšené fanouškovské „fistule“ některých dívek a dam, jež se pohybovaly zhruba ve stejných výškách jako Zdeňkova poctivá intonace. 

Hudební cesty se kříží a vždy se v tom dobrém slova smyslu křížit budou, a v Křižanovicích se cesty všech přítomných protnuly a vytryskly v gejzír tance, aplausu a radosti, poněvadž jestli Vám něco dokáže dát zapomenout na starosti všedních dnů, prostě a jednoduše na ten věčný životní kříž, tak je to právě a především dobrá rocková muzika. A té bylo onu letní noc habaděj.

Krásné lidské propojení generací bylo pak symbolicky dokumentováno okamžikem, kdy se součástí pódiového vystoupení skupiny Titanic stal jakýsi malý drobek v červeném, který – ačkoliv byl určitě střízliv – pařil jak po deseti pivech a vůbec nebral ohled na to, že je stále pod pečlivým dohledem své ctěné maminky. Óóó, takovou vnitřní svobodu a volnost bychom si měli vždy uchovat i my muži pod dohledem svých manželek a partnerek! 

Prezentaci skupiny Titanic profesionálně doplňoval i samostatný stánek s uceleným merchandise (CD, DVD, trička a další propagační materiály), u nějž se poctivě střídala manažerka kapely Věra Němcová s kolegyní. I po této stránce se některé ostatní tuzemské kapely mají od Titaniku co učit!  

Koncepce koncertu byla sympatická, žádný fesťák s přehršlí kapel, kdy jednotliví účinkující nedostávají dostatečný čas zahrát plnohodnotné sety, ale dvě rovnocenné kapely, jež mají každá principiálně hodinu a půl časoprostoru předvést svoje umění v plném rozsahu a síle, a tak máte příležitost vyslechnout i skladby, na něž by na klasickém festivalu už nezbýval čas. 

Taktéž po organizační stránce nebylo chlapcům z FK Křižanovice co vytknout. Je vidět, že s pořádáním rockových akcí mají bohaté zkušenosti, areál místního fotbalového stánku je pro tyto taškařice naprosto ideální, dostatek míst k sezení, dostatek míst pro řádění na place, žádné fronty na pivo, klasické občerstvení (klobásky, brambůrky...), nebývale čisté toalety, všechno přesně jak má být. 

Při výčtu pochval nesmím pochopitelně zapomenout na zvukaře – s dvorním fotografem Titaniku Petrem Pospíšilem jsme se shodli, že zvuk je výtečný, dobře čitelný i hutný zároveň, a intenzitu „hluku“ jste si samozřejmě mohli bez problému regulovat patřičně zvolenou vzdáleností od pódia samotného, ale bezproblémová hlasitost byla i v první řadě.  

Ze zajímavých mezikoncertních okamžiků musím zmínit jednak jak jsem si výborně před vystoupením  Titaniku popovídal s kytaristou Kernu Slávkem Karáskem (řada informací by stála za zveřejnění, ale bohužel nejsou publikovatelné), jednak jak když si někdo koupí klobásku a nekoupí si k ní pivo, tak mi pak skoro celé moje vypije, že?, jednak jak (ne)jeden nejmenovaný hudebník před koncertem objal Shaumal a ta se najednou úplně kamsi „ztratila“, jednak jak si Petr Pospíšil správně všiml, že Karlos značnou část koncertu bubnuje bez své obvyklé kšiltovky (nasadil až v závěru) a jednak třeba jak jsem Pavla Vacka, když si k nám přisedl, málem nepoznal, protože měl jinou, tmavou barvu vlasů, takže vypadal jako úplně jinej Vacek, ale pořád to byl náš Pavel.

Jak vidno, zážitků bylo dost a dost. A tak už dost, protože report je již hodně dlouhý, a naděje, že by jej tedy někdo přečetl až do konce, se s každým dalším započatým řádkem výrazně snižuje. Tudíž zakončím jen konstatováním, že fotbalový klub Křižanovice sice první ligu opravdu nehraje (je to nějaká III. třída – ovšem pozor, hoši jsou prý první!), ale na jeho stadionu se v sobotu a potažmo v neděli odehrálo „metalové utkání“, které prvoligové parametry rozhodně splňovalo. 

A tak díky nadšenému teamu z vedení FK Křižanovice se na tomto sympatickém a útulném fotbalovém stánku, nádherně vsazeném do malebné přírody jihomoravských lučin a travin, hraje několikrát do roka - tak říkajíc ad hoc - první liga.

Tady Dědek.

fkkrizanovice.org