29.12. 2014 - Puls, Kern, Titanic, De Bill Heads - Brno, KD Semilasso

KDYŽ V NÁS PULSUJE POCTIVEJ BIGBÍT

aneb

KYTAROVEJ NÁŘEZ JAK BRNO

Report / Puls, Kern, Titanic, De Bill Heads / pondělí 29. prosince 2014, od 18 hodin / Brno, KD Semilasso

Metalové Vánoce poprvé - Metalové Vánoce podruhé - Metalové Vánoce potřetí. Příklep. Tak takhle by to možná vypadalo na klasické dobrovolné dražbě, třikrát a dost. Jenomže brněnské Metalové Vánoce žijí svůj vlastní život, svůj úspěšný divácký život, a tudíž se letos konaly již počtvrté, a agentuře GLANC, s.r.o. za to patří obrovský metalový dík.

Posluchače tvrdé muziky mohl nalákat i poměrně obsáhlý článek uveřejněný v den konání v Deníku Rovnost (odkaz zde). V žádném ročníku nechybí Titanic, trojnásobnou účast má po pondělku Kern.  Obrovským lákadlem byl ovšem tentokrát  i obnovený PULS, který se po letech a po jakési letní generálce na fesťáku v Mokré-Horákov představil právě brněnskému publiku jakožto úvodní kapela celého večera, večera a celé noci.

Sestava tří Jirků – Kubowský zpěv, Zich kytara a Budař bicí, a dvou členů rodiny Pospíchalovic – otec Ivan kytara a dcera Barbora basa, nebyla nakonec, jak se přímo v kulturáku ukázalo, konečná. Párkrát se totiž na pódiu zjevil též další bývalý zpěvák kapely Franta Kučera, jenž si sólově zapěl třeba song Střádám anebo vstoupil též do refrénu písně Hádka.

Set Pulsu tak čítal v Semálu celkem tři sólové zpěváky, protože skladbu Můry si zapěl kytarista Ivan Pospíchal, ale největší břemeno sólového zpěvu leželo pochopitelně na hlavním pěvci Jiřím Kubowském.

A zpívalo mu to vskutku fantasticky: plný hlas, plná síla, vynikající výšky, perfektní frázování...ono není divu, Kubowský je stále trénovaný, zpívá velmi často s rockovou BioMassou a známý je samozřejmě též z Nešvilského krúžku.

Poté, co jsem zhlédl kvalitní videoklipy z vystoupení Pulsu v Mokré-Horákov, bylo pro mne už jen trošku překvapením, že ze svého reminiscenčního CD Bigbít je v nás z roku 1999 zahrála skupina pouze tři písně, a sice kromě oné titulní, jež představuje zřejmě absolutně největší hit souboru, též majestátní takřka osmiminutovou baladu Quasimodo (na CD pod názvem Zvoník od Matky Boží) a též startovní song celé semilassovské akce – Kytarový nářez.

Jinak se hrály věci, jež nejsou zachyceny na žádném oficiálním nosiči, kromě těch již dříve jmenovaných též Telefon, Popelník anebo Mám dneska divnej den.

Skladba Popelník, která se hrála vlastně dvakrát, jednou rovněž jako závěrečný přídavek s úvodním slovním intrem, představuje jakýsi futuristický koncept spočívající ve skutečnosti, že když jej Puls někdy v 80. letech složil, vycházel z vize, že kolem roku 2012/13 už nikdo nebude kouřit a nikdo nebude vědět, co je popelník; a o zpětném „archeologickém zkoumání“ v tu budoucí dobu nalezeného starého popelníku je i onen text a ona píseň. Že se autoři ve své prognóze trochu „spletli“, nicméně sami čestně přiznali.

Z celého setu Pulsu bych rád zmínil ještě alespoň dvě věci: sugestivní baladu Svítání, v níž monotónní chod basy působí sice velice uhrančivě, ale nikdo z basistů jej prý nemá rád (výjimkou není ani Bára Pospíchalová, ovšem rytmus udržela skvěle a navíc je to nejhezčí basistka, jakou znám!), a dále musím akcentovat originální český text Vězeňský blues u coveru Princess Of The Dawn ze slavného CD Acceptu Restless And Wild z roku 1982 (i Arakain by mohl o této inspiraci vyprávět).

Co říci závěrem? Bavil jsem se po vystoupení na place s pár lidmi, a nejen že Puls hodnotili kladně, ale byli přímo nadšeni, což bylo koneckonců patrné i dle aplausů při jednotlivých skladbách. Kapela je na scéně cca 30 let a na příští rok chystá, jak sama ze stejdže sdělila, řadu koncertů i festivalových účastí – co všechno to bude, se teprve dozvíme, ale minimálně jeden koncert je už v tuto chvíli jistý: 30. 5. 2015 - Křižanovice u Bučovic – Titanic, Kern, Puls. No prostě „Bigbít je v nás a zůstane náš, nikdy se neztratí, je tu s námi dál!“

Posléze se na pódiu začala připravovat skupina KERN. Novinkou a zajímavostí tohoto ročníku přitom byly krátké před-rozhovory se členem každé vystupující skupiny, které vedla sympatická moderátorka Karla Černá. Tento počin hodnotím velice kladně, protože stejně jako paní moderátorka byla tato interview navýsost plastická :-))), a navíc zkrátila čekání fans po dobu nezbytných technických příprav. A tak jsme se aktuálně dozvěděli třeba to, že v případě Kernu byl standardní Štědrý den narušen skutečností tou, že kytarista Tony Vodička nedostal svoje klasické ponožky...

Kern zvolil poměrně svižně laděný playlist, což bylo dobře – úvod obstaral Hlas z LP ...od narození 1990, následován novou skladbou Nemá o mě zájem z připravovaného CD. K těm rychlejším zonkám patřily též Hvězdám už nevěřím či Miss aut, úspěšně špikovány starodávnými a nesmrtelnými šlágry jako To se mi jen zdá, Milion týdnů loučení nebo Ty se mi (dnes holka) vdáváš.

Nový Kern, tj. se zpěvákem Pavlem Vackem a dnes mimořádně „rozdováděným jinochem“,  basákem Romanem Kupčíkem (dost často se na pódiu „tulili“ s druhým kytaristou Slávkem Karáskem), se již dostatečně stabilizoval na to, aby mohl vydat nové album. Bohužel jeho natáčení se pozdrželo, vlivem individuálních životních povinností každého z jeho členů i vlivem zranění, ale jak jsem se bavil s bubeníkem Karlosem Vodičkou před vystoupením, v roce 2015 už CD určitě vyjde (tož Karlosi, doufám, že jsem se nepřeslechl a nebude to 3015 :-).

Nejen já se na něj velmi těším, a zatím jsme si mohli vychutnat alespoň ještě jednu další píseň z něj, křehkou lyrickou baladu z pera Tonyho Vodičky Moje prohry. Ty vytvořily dvoj-ploužákový blok společně s jedním z největších hitů kapely, písní Exploze - lidově Exploze snů - přičemž při Vackem skvěle tahaných výškách se nechtělo věřit tomu, že tenhleten borec měl ještě nedávno virózu jak prase a Štědrej den strávil rozdáváním dárků vleže (a možná to prase fakt aj viděl)!

Musím konečně zmínit i zvuk – s webmasterem Míťasem jsme se shodli na tom, že Puls měl zvuk vynikající a Kern o něco malinko horší: zpěv byl trošku vtažený zpátky, celý sound takový lehce zakulacenější, nicméně i přesto stále dobrý a čitelný, abychom si všechny fláky Kernu mohli dostatečně a náležitě vychutnat.

V sobotu ne? V pondělí jo! Tahle svižná odpichovka nachystala společně s dalšími hard rockovými evergreeny prostor pro kernovské finále, gradované metalovou hymnou Blízko nás, která nemůže chybět na žádném vystoupení kapely, protože by se fanoušci nasrali jak sviňa.

Známá houkavá kytara vše rozjela a už tady byla dlouhá noc, která je před tebou a jít domů teď , s tím se nepočítá. Hudební vlnobití a divácké „ruko-bití“ , to byla semilassácká burácející hala, která si vychutnávala jednu z historicky nejdůležitějších písní tuzemského tvrdého rocku, vychutnávala, potila se a bylo jí fajn.

Kern samozřejmě z pódia nemohl odejít bez přídavku, a tak mistři kuli železo, dokud bylo žhavé, takže fanouškům nedal vydechnout ani další Zlatým Triangelem ověnčený hit A zítra zase, známý spíše pod referénovým sloganem „Kde jsme, tam bude se hrát, kde jsme, tam bude se zpívat, kde jsme, tam zní kytary tón“, tentokrát z debutového LP ...od narození z roku 1990. Posledním bonusem pro neumdlévající „sténající“ sál pak byly starodávné Všední známosti, a můžeme jen odhadovat, kolik nových a (ne)všedních známostí bylo tu noc navázáno díky bouřlivému IV. ročníku Metalových Vánoc.

Brněnský heavy metalový TITANIC, to je hvězda nejen na brněnském nebi, to je zkrátka stálice, od slova že klukům to fakt stojí, tedy rozuměno stojí jim za to hrát, skládat nové písně, což jejich fans dokáží náležitě ocenit.  

Kapela na loňských Metalových Vánocích pokřtila svoje nové album Double Time, které je hudebně natolik silné, že si Titanic může dovolit postavit na něm klidně půlku svého setu, a tak se také v pondělí stalo.

První polovina koncertu vlastně ctila první část nového CD, protože se z repráků sypaly fláky Hráč, orientální Zrcadlo, „helloweenovka“ Chlapi sobě, Otčenáš (dřívější Set Me Free s českým textem) a Guy Babylon. První starou věcí byl fousatý hit Vizáž, což je ale stále ještě kotouček Double Time, na němž vyšla tato skladba v novější verzi.   

Kvarteto Zdeněk Černý – Milan Hanák – Džoro Enčev  & Martin Marthus Škaroupka nás ale samozřejmě neochudilo ani o staré flákoty jako Ďábelská mumie nebo Železná panna, a tak se dá říci, že v Semilasse jsme se dočkali též Iron Maiden... ono vlastně těch „kapel“ bylo v kulturáku mnohem víc, protože na trikách se skvěly kromě log Pulsu, Kernu a Titaniku též nášivky Alkehol, Annihilator, Death, Flowerwhile... no schválně, v jakém triku jste přišli třeba právě Vy?

Psal se srpen roku 1990 a na rozhlasových vlnách pořadu Posloucháte Větrník, v rámci jeho pravidelného programu Metal Top Ten, zněla nahrávka songu Ábel, předznamenávajicí vydání stejnojmenné druhé desky Titaniku (tu nahrávku z Větrníku mám dodnes pečlivě schovanou). A stejně tak zněl Ábel i po takřka čtvrtstoletí v zaplněném brněnském Semálu. Stejně si myslím, že to v onu dobu byla docela marketingová odvaha pojmenovat celou desku nikoliv Kain, ale Ábel, to znamená tím hodným z bratrů; pakliže ale znáte text, víte, že - jak by řekli v tajemném seriálu městečko Twin Peaks - „sovy nejsou, čím se zdají být“...

Jenže co si budeme povídat, z těch starých šlágrů stejně nejvíc zabírají hity Simulant a Metalovej svátek. „Dvacetkrát svý desky obracím a pokaždý je to svátek, příbuzní se raděj’ vytrácí, říkají ten kluk je blázen“ – jak jednoduché a jak nesmrtelné. Akorát v songu Simulant by se mělo aktuálně zpívat místo „plzeňský lék užívám“ spíše „slavkovský lék užívám“, protože na čepu byla specialita ze Slavkovského minipivovaru, a sice jedenáctka Titanic – Beer Time, pojmenovaná po kapele a inspirovaná názvem nové desky, plné chuti i syté barvy, 4,4 % alkoholu, no moc dobře se to pilo jedno za druhým, tudíž musím zvolat „Moc dobře jsi to, Pačessu, nechal ve Slavkově uvařit!“

Na závěr koncertu se na pódiu zjevil též původní bubeník Titaniku a jeho dvorní textař Slávek Fric (mimochodem, texty jsou na CD Double Time opravdu vydařené, dobře ladící s každou skladbou) a hrála se závěrečná „vážná“ Viva Musica, uzavírající nejen druhou stranu LP Ábel, ale rovněž toto vystoupení skupiny.

Zajímavostí určitě bylo - jak správně poznamenal webmaster Míťas - že oproti minulým letům se nehrála ani jedna z historických balad Figurína a Stále tě chci. Leckomu možná chyběly, na druhou stranu je však nutno ocenit, že tento kvartet dokáže svůj program pravidelně obměňovat a nehraje pořád ty samé skladby.   

Vystoupením ikony Titanic se dovršila triáda tří metalových hymen, tří slavných tuzemských songů, jež mají krom své mediální proslulosti společné ještě jedno - všechny jsou o metalové hudbě, o jejím hraní a o radosti z ní: Bigbít je v nás (Puls), Blízko nás (Kern) a Metalovej svátek (Titanic). Dokonáno jest!

Co lehce pošramotilo jinak parádní atmosféru celé akce, byl jakýsi zbytečný konflikt dvou individuí, což sličná moderátorka komentovala slovy, že ji to pěkně nasralo, čemuž se nedivím, protože místo toho, že se chlapci jali vzájemně mlátit, měli mlátit sebou do rytmu hrané hudby a bylo by všechno naprosto OK. Roztržka však byla zřejmě velmi brzy a velmi účinně pořadatelskou službou zpacifikována, poněvadž nikoho z dalších návštěvníků se nedotkla a mnozí ji zřejmě ani vůbec nezaznamenali.

Jako host Metalových Vánoc, čili jako host tří brněnských ansámblů, zahrála na závěr turnovská banda DE BILL HEADS, která prý sama sebe označuje jako  „Idiotic pub band a už řadu let brázdí republiku s koncerty ve stylu názvu první desky Kalíme“, kterak uvedl pro Deník Rovnost v rámci shora zmíněného článku Petr Hajn z agentury Glanc. Samotná skvadra označuje svůj styl jedním slovem rock.

Jelikož mne už docela bolely nohy ze stání před pódiem a poslech De Bill Heads byl pro mne v podstatě pouze informativního charakteru, přesunul jsem se na galerii, kde je sice tradičně horší zvuk než dole, ale zase je tam lepší výhled a mohl jsem si tam sednout a opřít se o zábradlí.

Třebaže publikum už přeci jen vydatně prořídlo, stále bylo na place lidí dost a atmosféra i přes pokročilý čas nezadržitelně směřující k hodině duchů byla stále dobrá.

Veselý styl „de billů“ dostatečně dokumentují už jen názvy některých písniček, kdy pro Vás z celé diskografie orchestru cituji:  Já s písničkou jdu jako ptáček, Skoč mi na cara, Nechci umřít spocenej, Jsem tlustý a chlupatý, Jak černoch zpívám, Vibrátor...vrrr vrrr nebo Juchuchů mňam mňam, přičemž obě posledně jmenované písničky spolu možná tématicky souvisejí.

Z vystoupení samotného si pamatuji, resp. lépe řečeno můj mobil si pamatuje skladby Ryba se má, Snad toho nechci moc, Vyhulená hlava či z poslední desky Moskba Nostra song Kouzlím. Jinak se ale přiznám, že mne tento druh muziky příliš neoslovuje. Zpočátku jsem zařazení De Bill Heads do pořadu typu Metalových Vánoc považoval za dramaturgický omyl, naštěstí  kapela hrála až jako poslední, kdy se jednalo o nejpříhodnější pořadí a ve svém důsledku to až tolik nevadilo, ba naopak, spousta posluchačů vypadala velice spokojeně.

Bylo mi však líto času, který mohl být využit pro další klasické metalové nebo hard rockové jméno, já osobně bych kupříkladu v Brně velice rád uvítal metalovou ExArgemu, která nedávno po takřka čtvrt století vydala zakázanou desku Velká Morava a její sestavu tvoří velmi zkušení muzikanti. Brno by si ji určitě zasloužilo a ona by si zasloužila Brno.

Ale to všechno záleží na pořadatelích, tzn. na agentuře Glanc, která moc dobře ví, co dělá. V Brně se jí dosavadními čtyřmi úspěšnými ročníky podařilo vytvořit úžasnou novodobou tradici vánočních metalových koncertů, za což jí patří obrovský dík nás všech (každý rok přišlo několik stovek fans, letos bych návštěvnost svým orientačním odhadem tipoval na slušných 500 – 600 lidiček, a možná by jich bývalo bylo ještě více, kdyby náhle tak prudce nezačalo mrznout a řada lidí neodjela za sněhem do hor).  

A tak mi prosím dovolte na závěr parafrázovat text písně Bigbít je v nás od skupiny Puls a vztáhnout jej na celou tradici Metalových Vánoc:

„Metalové Vánoce jsou v nás a zůstanou naše,
nikdy se neztratí, jsou tu s námi dále,
odvrací nálady zlé - vždyť sami to známe...“

Tady Dědek, fotky Míťas.