28.12. 2016 - Metalové Vánoce 2016 - Brno, KC Semilasso

VE ZNAMENÍ ČASU

V METALOVÉM SEMILASSU

Report / Metalové Vánoce 2016: Asgard, Jerem.I, Titanic, Kern, Limetal / středa 28. prosince 2016, od 18 hodin / Brno, KC Semilasso

ASGARD s nezničitelným Mírou Horejskem, který zraje pro peklo jak to nejlepší víno, to v brněnským sálu Semálu rozpálil zonkou z demáče Léta Páně 1997 Bezmocné nebe, jež vytlačeno jest na stejnojmenném EP, aby následovaly klipové „Plameny“ (přesněji V plamenech), doprovázeny výukou latiny se sloganem Ad Moriem De Gloriam.

No jasný, v Asgardu je už nějakou dobu zpátky kytarista Slaavus, takže vzdát hold starým peckám se holt musí. Zvuk na úvod průměrný, struny sice plné, ale lehce zahlušené, z úvodní skladby jsem pohledem zpěvu identifikoval pouze refrén. Nicméně poctivě musím podotknout, že během letem asgardího setu se sound postupně výrazně zlepšoval, takže kdo přišel in eventum později, měl asi jiný dojem než já na startu.  

Tahle brněnská black metalová kapela patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v českým metalu satanem stvořeno. Důvody jsou v zásadě dva: za prvé se skupina nikdy nezpronevěřila svému žánru, je tudíž označitelná za pravověrnou,  a za druhé měla vždycky spoustu kvalitních hudebních i textových nápadů. Její muzika prostě dost slušně odsejpá, a třebaže z dramaturgického hlediska by se mohlo zdát, že na Metalové Vánoce svým žánrem nepatří, opak byl pravdou. K sukcesu Asgardu přispívá i charismatická osobnost Páně Horejska, stejně jako mohutná mohyla jeho věčného souputníka basáka Paramby; jo a abych nezapomněl, panenské blány úspěšně trhal Tomáš Melichar.  

Poznámka aspektem fotografa: Původně jsem myslel, že vyběhnu taky na galerku a udělám pár foteček i svrchu, leč pak jsem si uvědomil, že peklo se z nebe vyfotit nedá ;-).  

Samozřejmě že se nehrály jenom „Slaavusovky“, kulturákem hřměly i „Pačessovky“ (například Stříbrná deska z CD Zlověstné časy – a propos, víte kde leží „Big Bossovo“ dno bezedné propasti?) anebo Život honory z Eleonory). Vzpomenuto bylo též kultovní první demo Hraběnka Bathory, kdy skvadra  Spojenými silami s diváctvem rozpoutala ve skutečnosti vskutku boží inferno, anebo z téhož CD Zrada či výjimečně šlapavá pecička Vítejte krále.

Vítali jsme Asgard, vítali jsme jednoho z černých králů, tančili jsme Poslední tanec, který však jistojistě nebyl poslední, byl to ovšem slušnej tanec!

A jak jste si jistě všimli, nastalo první logické vysvětlení titulku tohoto reportu (totiž sloganu „ve znamení času“), jelikož každá kapela měla nějaké časové znamení. U Asgard se jednalo o shora zmíněný název CD Zlověstné časy, zatímco u následujícího orchestru bude Čas v angličtině, vyjádřeno slovem Time.

JEREM.I je takový moc pěkný mladý výhonek slavnějšího Titaniku okolo mimořádného strunaře, našeho Džorka Enčeva, který si „při tvorbě sestavy“ vzpomněl na dalšího pasažéra parníku Jirku Remi Rema anebo jednoho z nejfantastičtějších domácích bubeníků, rockového turistu Miloně Nahodila, který dokáže zahrát jak vypalovačky od Saxu, tak i bluesové polohy Špilberku . Jo a „s basy“ přišel jistý Pepa Kudláček.

„Jeremáči“ mají na kontě sice zatím jenom jedno ípíčko (prosím vás, to není žádný sprostý slovo!), ale taky třeba fesťák s Helloween anebo úspěšný koncert na šestém ročníku Metalových Vánoc 2016 ;-). Jó, už sestej ročník, jak ten čas běží!

A když hovořím o čase, tak pivopitelně skladba Time? z citovaného EP anebo opravdu vydařený flák masa zovaný Non nobis, Domine. Sapristi, já měl na gymplu latinu pouze dva roky, ale v Semálu se vyučovala snad furt! A pak že jsou metalisti nevzdělanci! Kdo to říká, zasloužil by do pekla. Pardon, pardon, já vím, už nepíšu o Asgardu ;-).

Ha, úplná novinka: žádný peklo, ale Andělé. No i když, satan vlastně není nic jinýho než padlej anděl. No i když pro někoho ne padlej, ale dost solidně povstalej.

No tak pojďme zpátky k oné novince Jerem.I. Zpočátku jsem si nebyl jistej tím názvem. Buď tedy Angels On The Ridge (přeloženo Andělé na hřebenu hor) anebo Angels On The Beach (ne Andělé v bordelu, chilližto Angels On The Bitch, ale Andělé na pláži). V případě kterékoli varianty by to mohlo být pekelně erotické téma, že? A zas to peklo! – Ehm ehm, jak lze lehce zjistit na BZ, správně je Angels On The Bridge – kucí křídlatý kdesi na mostě, případně spojení andělé, eventuálně andělé hrající bridž! ;-)

Z připravovaného EP Vol. 2 zněla kompozice No Way To Go, což je taková hezká anglická slovní hříčka, protože To Go znamená jít (žejo, všichni známe počeštělé vocogou!) a way znamená jak cesta, tak způsob. Chilližto dohromady se to dá cobyžto překladatelský oříšek vyložit jako Není cesty jít. ;-) No a už se svou „bravurní“ angličtinou radši končím, panč na koncertě jsem potkal i Vojtu Šimoníka a Michala Kůse z Eagleheart, kteří jak známo česky rozhodně nezpívají, a nerad bych tady měl nějaký upřesňující komentář! ;-) Jó holt, pokud jde o angličtinu, musím sekat latinu!  

Poznámka autora: Mimochodem, lehká odbočka, chlapci, už se x času (nezaměňovat za „sex jenom dočasu“- jak ten čas letí!) chystám opět na Váš koncert, leč zatím mi to nějak nevychází. Zejména ta Melodka mne mrzí, ale jaxi se stalo, že jsem se hrozně ožral. Tak snad se konečně brzy polepším! Těším se na Vás.

Nevím, nakolik je muzika Jerem.I originální (jeden pár přede mnou vtipkoval cosi na téma „coverů“), ale drajv a energie se jí rozhodně upřít nedá. Jiní dva maníci zase začali při songu Jack In The Box vesele pokřikovat „Masku! Masku!“, na což jim jiný přítomný odvětil „Na to je málo času“, aby se však následně vyřvanej „maskáč“ opravdu zjevil, a já Vám schválně nic víc neřeknu, protože kdo jste tam byli, víte, a kdo jste tam nebyli, tak to máte za to!

TITANIC, nepotopitelná brněnská legenda, které se v roce 2013 po velkolepém návratu zpěváka Zdeňka Černého podařilo vydat po dvaceti letech nové řadové album, na něž vesele navázala cédéčkem Metalovej Svátek Živě! A všichni víte, že na něm je třeba písnička Mistr čas. Hledě na skutečnost, že Titanic mi do mého „časového“ konceptu zapadá dokonce tuplovaně, neboť jejich poslední řadovka se nejmenuje nijak jinak než Double Time!

A právě její úvodní Hráč rozezněl slušně zaplněné Semilasso (mým zpravidla ne zcela přesným odhadem mohlo být přítomno cca několik set fans ;-), které následně aplaudovalo letité singlové i rockmapovské Vizáži. Vizáž Ty znáš!

Stejně jako každý zná slogan „možný všechno je / souložit vestoje“ ze Strojů na maso. Co ale nezná, co jsem při tom textu viděl: viděl jsem před sebou nádhernou, ale opravdu nádhernou dívčí prdelku v upnutých džínách, tak krásně napjatá, chtělo se jí ven, ale zrovna to nešlo, a ty nožky, na nichž se nesla, no ty byly jak dvě „modrý břízy“, jen je z těch džínů vyloupnout. Což mi lehce připomíná Jiřího Suchého, když v jedné ze svých knížek vytvořil definici ženské nohy, a popisoval ji na rozdíl ode mne hezky odspodu vzhůru, aby své vědecké pojednání zakončil slovy: „Noha pak pokračuje dále, neponechává si však svůj název.“ ;-)  

Z ábelovské dvojky se hrály i další evergreeny jako třeba Svině Tchýně (jasný, ofiko Tchýně) anebo nebeský Ábel. Tchýně byla asi trochu méně nebeská, ale možná byla o to více kráva (jak by řekl pan doktor Štrosmajer, že?).

Romantické duše naladila na noční lásky Horňákova Figurína a každej chlap ten večer věděl, že ta jeho nebude v noci strnulá jak Železná a vyděšená jak panna. ;-)

Ale teď na chvilku „do kostela“: zhruba po tři čtvrtě hodiny nastal čas křtu. Na pódium se dostavil tatínek bubeníka Marthuse, zpěvák Dogmy Art Laďa Obludárium Škaroupka (mimochodem, dvorního hudebního autora Dogmy a bývalého člena Kern a současného člena The Past Michala Kuglera jsem na koncíku potkal taky), společně s panem Milošem Makovským - kdo jste už někdy „jeli Taxíkem“, tak ho znáte taky – aby pokřtili ono poslední (zatím poslední!) CD Titaniku. A pokřtili ho pěkně Živě, ten Metalovej Svátek Živě!

Zbývaly největší megaprdy, teď mne napadá zrovna Metalový Svátek. Inu, ladilo nám to s Alešem dost dobře, když jsme z galerky na tu „chátru“ dole (už sem zas pletu Asgard) řvali „Dvacetkrát svý desky obracím / a pokaždý je to nářez / příbuzní se raděj vytrácí / říkají ten kluk je blázen!“  Asi bychom spolu mohli zpívat i ve sboru, že, Alešu? ;-)

Naštěstí se vytráceli jenom textoví příbuzní a nikolivěk přítomní rockeři. Ti naopak jako kdyby přibývali a v sále houstlo krásné napětí. „Si – mu – lant!“ A pokud se nepletu, tak slovo simulant je rovněž z latiny. Sakra, nebyla už o ní dneska řeč?!?

Závěrečný, publikem vyřvaný „helloweenovský“ fórek Když se chlapi sejdou sice v textu „zapomíná“ na baby, ale ty jej pěly stejně vydatně jako jejich mužské protějšky. Hitový refrén zurčel plným kulturákem jako největší hrom po odeznění blesku (což v mé vypité hlavě evokuje dávný, leč zdařilý reklamní slogan „Blesk má zprávy jako hrom“) a všem muselo být jasné, že Slávek Fric je fakt dobrej textař.

Někteří jedinci sice v této fázi koncertu vypadali spíše jako kdyby se píseň jmenovala Když se chlapi „sjedou“, ale to celkem nevadilo, stejně už bylo po dvaadvacáté hodině ;-). - Hmmm, díky Titaniku ušetřím za telefon, nemusím volat na Linku bezpečí...

KERN letos vydal věru vydařené nové řadové CD Hrnu to k tobě, a stejně tak to k nám hrnul i na koncertě. To nebyl obyčejný hard rock, to nebyl obyčejný heavy metal, to byla smršť šlágrů, kterou svým potleskem cenil celý sál, až nejeden zaplesal. Tahle smršť je moje smrt. Mno, konec pseudovtipného veršování a pojďme sdělit, co se vlastně všechno dělo.

Všechno Vám sice asi nesdělím, ale něco určitě ano: z nové desky třeba Bang!, ze starých stejků z památečného a navždy posvěceného LP „...od narození“ Dál a dál, Miss auto, anebo...no nebojte, k těm největším králům se ještě dostanu.

Stejně jako na Titanic, zvuk byl vyladěn do prvotřídnosti, hutný, plný, řízný, přitom dostatečně čitelný, mé ucho si lebedilo a řvalo ještě, ještě!

A neřvalo jenom moje ucho, řvali jsme všichni, protože nám bylo fajn a protože agentuře Glanc patří za takovýhle večery milion díků nikoliv loučení, ale milion dalších setkávání, milion dalších ročníků Metalových Vánoc, protože tady se mají lidi rádi a protože Metalový Vánoce jsou jediná bomba, kterou na světě snesu a kterou mám rád!

Tancovali spolu i úplně neznámí lidé, ba dokonce třebaže se sekuriťákama nemám obecně moc dobré zkušenosti, tak ten kluk, co poctivě hlídal schody na pódium, byl úplně fajn kořeň, srdečně jsme si tleskli rukama a dokonce se spolu vyfotili, byl festovní pohodář a mám na něho děsně příjemnou vzpomínku. Jo a foto přikládám, abyste viděli, že nekecám.

Jo a taky na mne najednou během produkce začal ukazovat jistej vedlejší maník, jeho ukazováček mi tykal na moje kraťasy. Zprvu jsem nechápal, ale pak si začal ukazovat na svoje kraťasy a já pochopil: byli jsme asi jediní dva v Semálu v kraťasech. Pravda, on je měl hezčí, ale jinak jsme na tom byli úplně nastejno! Metal forever!

Na vystoupení Kernu se přišel podívat i jeho bývalý leader, pan Jaroslav Albert Kronek, potřásli jsme si rukou a prohodili s tímto brněnským autorským géniem pár krásných slov, a ježto spolu zase po letech chystáme rozhovor, ptá se mne s šibalským poúsměvem, jakej dokáže vykouzlit jenom on: „Už máš otázky?“, odpovídám „Alberte, ještě ne, Ty seš vysoká šarže, nemůžu vypustit nějakou sračku.“ Takže ještě to bude chvilku trvat, ale - těšte se! ;-)

Koneckonců, i Exploze je z hudební dílny Páně Kronka, vyšla v rozličných verzích: na singlu, v modifikaci na CD Mistr čas – a ejhle, že by zase ten čas??? – živě na placce Kdo s koho, existují na ni dva oficiální videoklipy – co vlastně chcete víc. Akorát ji svými slovy paradoxně neopatřil sám Mistr, ale věhlasný textař Vláďa Čort, no a štempl druhého mediálního úspěchu byl na světě!

Když píšu druhého, je Vám jasné, jak to všechno vlastně začalo. To se takhle jednou Jarek Kronek zase sprchoval, no a dostal dost dobrej nápad - napadlo ho Blízko nás ;-). A to je vlastně jedna z těch největších matric času, jakou tuzemský metalový svět zná: „Blízko-o nás, místo-o máš, jít domů TEĎ s tím se nepočítááá!“

Závěrečná představovačka bohužel symbolizovala i jednu velmi smutečnou skutečnost. Slova „Tony, děkujem!“ neznamenala nic jiného, než co už ví půlka Brna: že kytarista Tony Vodička z Kernu odchází. Mně osobně je z toho strašně smutno, poněvadž Tonyho řízná, ale současně lkavá kytara pro mne vždycky byla jedním z nejvýraznějších symptomů téhle kapely. Jeho Zídka bláznů anebo novodobé Moje prohry mne dokáží rozechvět, jak on sám dokáže rozechvět struny na své kytaře, kterou celý život tak moc miluje.

Poznámka autora: O důvodech odchodu se spekuluje, oficiálně se prý chce naplno věnovat svým žákům (jak známo, Tony působí jako učitel hry na kytaru), nicméně světem plují i odlišné teze, jež ovšem nebudu zmiňovat.

Takže mi nezbývá než se připojit k představovačce a zvolat: „Tony, děkujem! Budeš stále blízko nás!“

Jediná ne-brněnská skupina večera, ale jako kdyby se v Brně narodila. Brňáci ji milují a nedají na ni dopustit, což prokázala i středeční noc. LIMETAL. Sestava s geniálním názvem, slovní hříčkou navazující na dějiny Citronu, z nějž jeho členové vzešli.

Jestliže hovořím o metalovém Semilassu ve znamení času, pak mi Limetal přímo vběhl do rány, jelikož svůj set nezačal ničím jiným než nově otextovanou Tvou odvrácenou tváří alias skladbou Pravdu ukáže čas. Bilý kruh bezpečí se uzavírá, blok Limetalu startuje!

Fany Michalík je zpěvák s fantastickou životní energií, s megadrajvem, jež vás s sebou strhne jako vichr z hor, ale nikdy vás nenechá padnout. Fany je lavina, na níž se můžete vézt, ale nikdy vás nezasype. Fany není člověk, Fany je šťáva Limetalu! ;-)

Ale není to pochopitelně jenom on, díky němuž je Limetal dneska tam, kde je, totiž třebaže životem dosud krátký, v extralize českýho metalu. Skupinu nezlomila ani nutnost přetextování starých řízků, no ono taky když máte v sestavě básnický talent typu Jirky Šperla, tak to jde prostě samo, že. Děvčátka jsou sice dneska Šarvátka, ale to má přece taky jistou logiku – nyní prosím děvčata s nadhledem: víte kolik kohoutů se už rvalo o nejednu „slepici“? ;-)   

Není potřeba čerpat pouze ze starých zdrojů, hudebníci z Limetalu mají na svém autorském kontě i novější věci, třebas magické Kurtizány z vynikajícího alba Bigbítovej Pánbů, které nazpíval ještě nikdo jiný než nezapomenutelný Standa Hranický, stejně jako nikdy nezapomenu tu fotku s logem Citronu ze žlutých květů na jeho hrobě.

A Limetal má ještě novější věci (krom chystané desky). Posel špatných zpráv zvoní poslední dobou u různých dveří poměrně často, a to není dobře. Radim Hladík, Jaromír Hnilička, Alexandrovci a spousta dalších. Spousta, kde smrtka zmáčkla svoji spoušť. A jenom se bojím, kdo bude ten další. To už je fakt lepší prohnat si hlavu Bigbítem než nějakou pomyslnou blbou kulkou od Paní Smrti. Anebo lepší v tu ránu než nějakou blbou ránu.

V tu ránu sice není původní tuzemská píseň, ale Kněz Jidáš a United ze slavného přeslavného CD British Steel z roku 1980 funguje i v českých zemích naprosto spolehlivě. Kterak známo přeznámo, United znamená společně, resp. ve spojení, a nemusí se jednat ani o Spojené státy, když jde o Británii – jedná se o společné Semilasso! ;-)

Rock ’n Roll Démon se probouzí v nás, a Na tenkém ledě May Day? Sál končí?

Vlastně nekončí, poněvadž v nás nechává vzpomínky. Vzpomínky na krásný čas, na krásný čas strávený v krásném kruhu lidí s krásnou muzikou. Čas, který sice beznadějně utíká a bere s sebou spoustu z nás, ale který nám taky dává přehršel krásných zážitků, dokud tady jsme. Každá vteřina, každý okamžik času má svůj smysl, i když se nám to třeba v onen čas příliš nezdá.

A když je nám někdy smutno, což samozřejmě občasto je, tak nezoufejme – ono se zas vyčasí...

Text + foto Dědek.

P.S.: Akorát bych rovnou do pekla poslal ty dva maníky, kteří do Semálu dovezli chudáka vozíčkáře a pak se zřejmě ožrali a zapomněli ho tam, jinak si to nedokážu vysvětlit. Takže se holt musela postarat pořadatelská služba, které nezbylo než volat policii, jestli by ho nedovezla domů. Jak to nakonec dopadlo, nevím, neboť jsme museli pospíchat na noční spoj, ale poněvadž tam byl můj „kamarád sekuriťák“, nepochybuju o tom, že dobře, panč on byl od pohledu dobrá duše. Dobrá duše Semilassa. Na dobrý čas.

Video Bonus: