aneb

Report / Lety mimo, Krucipüsk, Vilda Čok & BYPASS, ABBAND neboli Aleš Brichta Band, KREYSON s Láďou Křížkem, Kamil Střihavka a LEADERS, ŠKWOR / pátek – sobota 27. 8. 2010 / Brno, Riviéra

Když jsme v předprodeji kupovali s Míťasem ty dva naše lupeně, právě začalo pršet – jakési smutné avízo pro brněnský festival roku 2010. Nicméně nakonec to nebylo až tak mokré, jak se zpočátku zdálo, takže po několika hodinách jsme si s klidem mohli říci tradiční „šak neprší, jen je tam trošku vlhko“.   

Do areálu jsme dorazili jako takřka nejprvnější, a díky tomu zabrali solidní flek pod stanem. A hladinka vynikající svijanské jedenáctky se počnula třepotat pod přívalem decibelů prvotních účinkujících, útvaru zvaného LETY MIMO. Nechci být krutý, ale stejně budu: tato formace mne nijak nezaujala - písně postavené na dvou až třech akordech, s neustálým opakováním jednotlivých motivů,  by byly možná docela úspěšným dojezdem celé akce (tedy posléze již za účasti armády Svijan). Nicméně skupině je nutno přiznat, že měla v tom hnusném dešti opravdu těžkou pozici, a tudíž skutečnost, že před pódiem bylo v tu chvíli asi deset lidí, lze považovat vlastně za  dílčí úspěch. A taky je dosti možné, že jsem na takovou muziku už zkrátka svými „léty mimo“.  

V čas ten už jsme výborně kecali s bubeníkem (vlastně bohužel toho času již ex-bubeníkem, více k tomu v naší rubrice Aktuality) skupiny Zylwar Rosťou Lužou, a nebyl to jediný famózní bubeník, jež se v řadách diváctva ten den objevil – následně jsem měl tu čest pozdravit se taktéž s bubeníkem skupin Titanic a Second End Milanem Veleckým.

A právě prvně zmíněného Rosťu Lužu jsme přemluvili k jednomu podle mého názoru skvělému kousku, totiž k sepsání části reportu týkající se skupiny Krucipüsk. Důvod byl jasný – Dědek moc Krucipüsk nezná, zatímco Rosťa dost dobře - takže zde je unikátní část reportu od ex-bubeníka Zylwaru Rosti Luži. A nutno podotknout, že náš web si toho, že Rosťa nedomítl, nesmírně váží (Rosťa sám však svůj report glosoval skromnými slovy: „Tvorba této kapely je mi velmi blízká, a tak mě kluci z Metal – line požádali, jestli bych se nechtěl pokusit o nějaké to sesumírování.“):

Urostlá lidská postava uprostřed pódia, černé ponožky do čtvrt lýtek s červeným nápisem “final“ a s patřičně vypadající  lebkou k tomu, aby bylo jasné, čeho se ten final týká. Maskáčové kraťasy, zelené triko, dlouhý vous, patřičně nalíznutá patka a z beden se valí intro, které tak trochu podkresluje zjev zpěváka Tomáše Hájíčka.   … pro ty co netušili, intro bylo Krkonošské pohádky. :o)

Tohle byl můj první dojem, když jsem se v pátek odpoledne na brněnské Riviéře otočil k podiu, kde právě začínala svoje vystoupení kapela KRUCIPÜSK.  Tato skupina působí na naší scéně dost dlouho na to, aby měla svoje spřízněné duše ve všech koutech naší prťavé republiky, a  v Brně to nebylo jinak.

To že se v Brně Krucipüsku fandí, bylo vidět i na kotli lidiček, kteří se sešli pod podiem. Bylo cca pět hodin odpoledne, pršelo, pofukoval chladný vítr, ale lidi fandili. Radostně hrozili, podupávali si do rytmu až bláto stříkalo, kroutili svými postavami v pláštěnkách i bez, jako kdyby nad nimi bylo azuro a né mraky plné vody. Je velmi lehké zapomenout na nepřízeň počasí, když se na Vás valí energie této kapely a zejména fláky, jako je z alba Druide, stejnojmenná věcička, nebo vypalovačka „Rock n roll to není prdel“.   Kapela samozřejmě nahodila i pár válů z posledního alba Amen a  je vidět, že těmto lidem energie neubývá, protože fláky  (např: „Mamö“  „Jára“) byly podány opravdu s velkým nasazením. O tom svědčil i kouř, který se líně pohupoval asi od třetí skladby nad postavami účinkujících a byl to efekt opravdu pohledný,  který byl k vidění zejména díky snížené sluneční aktivitě, síle reflektorů a klesající teplotě vzduchu. No aspoň k něčemu bylo to uplakaný počasí dobrý.

Zkrátka a dobře vystoupení této kapely bylo příkladné a fanoušci můžou být rádi, že takový kapely, co nestárnou,  u nás jsou, mají lidem co říct a že drží laťku své úrovně na rockové scéně pořád hooodně vysoko. Kdo Krucipüsk v Brně viděl,  nemohl být  zklamaný,  kdo se této akci vyhnul a nechal se odradit počasím,  o hodně přišel. (Rosťo, díky moc – pozn. red.)

Po „stydkém“, čili interesantním Krucipüsku, následovala další legenda tuzemského rocku: VILÉM ČOK, a jeho současná kapela BYPASS. Jestli měl někomu Michal David coby pomyslná sudička věnovat svou někdejší písničku Tohle dítě bude teda šoumen, tak to byl Vilda Čok. Krásnej blázen největšího kalibru, který nemá problém zpívat s šaškovskou čelenkou anebo prasečí hlavou. A tak jsme se s krásným nadhledem přenášeli od Černošky s obrovskejma kozama přes Bílej sex až k unikátním historickým kouskům tuzemského tvrdého rocku typu stromboliovských Ó hory, ó hory (pamatujete pantonský singl z roku 1986? – před časem jsem ho koupil v jednom bazaru za mizivých 8 Kč) či Na Václavským Václaváku (je moc člověků / v tom houfu jsem se Máně ztratil / je mi do breku). To vše prošpikováno perličkovým vlastním coverem Z dálky letí Kačer, který kdysi u nás pro porevolučně vysílaný, proslulý disneyovský kreslený seriál, nazpíval mj. právě Vilda Čok.  

Můj osobní vzkaz bratrovi: Stále považuješ za rozumné, že jsi nešel? Máš rok na to, aby ses polepšil :-).

Navíc je nutno na adresu Čoka ve velmi pozitivním smyslu podotknout, že na poslední chvíli na žádost pořadatelů zaskakoval za ochořelou ANNU K (neboli ANNAKU) a její BAND, a to až tak narychlo, že snad prý musel předčasně ukončit svůj pobyt na zahrádce...tedy pozor, aby nedošlo k omylu, nikoli na zahrádce restaurační, ale na zahrádce, na níž údajně zrovna popojížděl nad trávou, tedy opět aby nedošlo k omylu, popojížděl se sekačkou na trávu.  
 
A posléze již vypuklo a vybuchlo to, na co jsem se já osobně těšil především: Aleš Brichta a Láďa Křížek. Tedy samozřejmě ne spolu, to by asi s ohledem na jejich momentální vzájemný vztah nešlo, ale postupně. Nejprve tedy ABBAND.

Zpěvák Aleš Brichta prožil nedávno ve svém životě další Zemětřesení (rozuměno po stejnojmenném schelingerovském cover-projektu z roku 1993), a sice ono personální ve svém ABBandu, kdy vyměnil v podstatě všechny členy kromě basáka Karla Adama, takže nyní vystupuje po boku motorbandovské kytarové sekce Libora „Máči“ Matejčika a Zbyňka Hasseho, navíc před dunivými bicími „výběrové“ legendy Klause Kryšpína.

Spolu s nimi vtrhla na „parket“ zprvu i gorila, co se dlouho nemyla a nedělá debila, protože u voleb nebyla; pardon, to že se dlouho nemyla, jsem si samozřejmě přimyslel já,  jinak je ale všechno pravda - šlo o Gorilu z posledního, mediálně i „trestně-právně“ proslulého alba ABBandu, z nějž zazněl logicky i titulní Deratizer anebo třeba polobalada Vůně ženy.

Aleš Brichta dělá svoje playlisty strašně chytře – nejenže mu sestávají ze všech koutů jeho dalekosáhlé hudební tvorby, ale navíc je pravidelně obměňuje, takže jsou pořád nesmírně zajímavé. A tak jsme mohli na Riviéře slyšet nejen nejstarší kousky od Arakainu (Podskalského Ztráty a nálezy z L.P. 1986 anebo ultrastarou Metalománii  z roku 1984, k níž je leader ABBandu autorem nejen textu, ale též hudby), ale rovněž pochopitelně hity z Brichtovy sólové dráhy (zdaleka není třeba jmenovat všechno – takže mne osobně vždy strašně potěší nádherná věcička Andílek, a všechny přítomné určitě utěšila „Aldova“ předělávka maďarské Omegy, Dívky s perlami ve vlasech, na základě níž jsem si zkrátka nemohl nechat ujít podtitulek celého reportu, na nějž jsem patřičně hrdý :-). A to nebylo zdaleka vše.

Potěšit musely i vzorky z dalších Brichtových projektů (kromě samotného a momentálně stěžejního ABBandu), jakými v minulosti byly či stále ještě jsou GRIZZLY (song Není nutný plakat), LEGENDY, resp. LEGENDY 2 (cover Motörhead Rozdávej – Ace Of Spades – bezvadně zpívaný v části originálně anglicky a v části coverovsky česky, uf) anebo z fotbalového HATTRICKU (již jako přídavek na závěr šlágr Nechte vlajky vlát). 

Vystoupení ABBandu bylo alespoň pro nás s Míťasem opravdu jakousi pomyslnou „alfou a omegou“, tedy když ne vším, tak tím největším z celého Riviéra Festu. Brichta předvedl opravdu famózní živou šou, kterou podle nás zastínil i Kreyson.  A tak zatímco na deskách mi stále výrazněji voní Kreyson, naživo to tentokrát vyhrál ABBand. Že by v tom sehrály svou jistou roli i dvě kytary, které zatím Křížkův Kreyson bohužel stále postrádá?

Ovšem zase na druhou stranu pozor, aby to nevyznělo, že KREYSON byl špatný – to v žádném případě, naopak. Skupina v současnosti vystupuje s koncertním programem Oběti slávy, pojmenovaném po skladbě paradoxně nikoli kreysonovské, ale pocházející ze superznámého dobového Křížkova alba Zlatej chlapec. A právě tato naživo strašně dlouho „neslýchaná mollová úderka“ celý koncertní set majestátně otevřela. Vskutku nádherná věc, na kterou se doposud pod vlivem mediálnějších pecek Páně Křížka bohužel pozapomínalo. Takže díky moc za tento „revival“.

Jasně že koncertní pilíř Kreysonu musí tvořit fláky z dobově nejproslulejšího CD Anděl na útěku (na Riviéře například skladby Kreyson, Skalp, Archa...), ale v poslední době nechybí ani zástupci zřejmě nejtvrději znějícího, v pořadí čtvrtého alba skupiny Zákon džungle, které si Láďa Křížek vyzkoušel v předchozím akustickém pojetí s kytaristou Reddy Krocem (Jsou rána).

Vitacitovskou vsuvku obstarávají tradičně dvě pecky, z nichž jmenujme Já chci se ptát těch králů, jeden z největších hitů, na nichž se měl Křížek tu čest kdy podílet (tehdy ještě s Milošem DODO Doležalem).  „Králové“ buráceli ztemnělým placem Riviéry jako hyperhit (prosím, nepíšu yperit), a hlasivky postupně nemilosrdně odcházely.

Ale myslím, že klidně jsem mohl napsat i yperit. Kreyson byl totiž celý v obranném odění, vzpomínaje zřejmě na silné zážitky ze své hudební mise v Kosovu z října 2008 - krásný tehdejší report od Hanyho si můžete přečíst na webu skupiny. A od těchto zážitků se pravděpodobně odvinula celá myšlenka a koncepce nové pódiové scény Kreysonu, totiž scény protiválečné, a to je moc dobře.  K tomu s dovolením citaci oficiální tiskové zprávy:

Oběti slávy - to je název nového koncertního show, které Vás přenese do atmosféry jedné z největších tragédií lidstva, a tou je válka. Láďa Křížek k tomu říká: "Válka je největší stupeň zla, které může člověk na této planetě zažít. Kreyson se chce tímto tématem zabývat a poukázat na lidské zlo a jeho kořeny. Je dobré si vážit doby, ve které žijeme, ale současně nezapomínat na minulost, zrovna tak jako nebýt slepí a hluší k současnosti".

Z hlediska nákladnosti se nejedná o nijak přehnanou scénu, ale je působivá a myslím si, že zamýšlený efekt nemá problém vyvolat - však koneckonců co můžete udělat lepšího než důkladně „odminovat“ naši fotogalerii?

Kreyson se rozloučil jedním ze svých největších hitů – Čarovnou nocí, která milosrdně ilustrovala atmosféru aktuální Riviéry. Laďa si v této souvislosti neodpustil odlehčenou poznámku na adresu předchozího ABBANDU, který lehce přetáhl časový limit, ale koneckonců časový skluz byl typický pro celý závěr festivalu. A abych nezapomněl, Laďa Křížek slíbil novou desku, takže máničky, nazdarec v listopadu na Favále!

A pak již přišel čas jednoho z našich dalších nejlepších tvrdě rockových zpěváků, ať už rockových, metalových či muzikálových: fenomén KAMIL STŘIHAVKA, se současnou bandou zvanou LEADERS, mne před cca dvaceti lety zaujal svým chraplákem v dresu teplického Motorbandu. Kdo z jeho dnešních mladých fans ví, že dříve zvládal suprově zpívat heavy metal? No možná ten, kdo si koupil jeho nedávné bilanční 2CD, na němž jsou z úvodu jako tři prdy zařazeny právě dobové motorbandovské hity (mimo jiné fantastická hitovka V říši ptáků, která ovšem na Riviéře nezazněla).

Přiznám se, že Střihavka je pro mne v jeho post-motorbanovské éře tak říkajíc zemí poněkud vzdálenou; zaujal mne jako Ježíš v perfektní české, oproti originálu více rockové, méně jazzové verzi muzikálu Jesus Christ Superstar, ale jeho studiová tvorba mi k srdci nikdy příliš nepřirostla. A bohužel ani na tomto živém vystoupení.

Nicméně celé kapele, nejen leaderovi nutno „střihnout“ poklonu, protože i v natolik pokročilé hodině (psala se již sobota) dokázali udržet výraznou přízeň přítomného posluchačstva, a to zejména takřka ve středu Brna není málo. 

Navíc Kamil Střihavka není z těch, který by „pyšně“ vynechával svoje největší hity, a tak i mne - jakožto neznalého - mohly samozřejmě potěšit megapecky Holka čapni draka anebo Země vzdálená. Takže zatímco Kreyson svoji legendární Vzdálenou zřejmě z „technických důvodů“ v novodobé éře vynechává, Střihavka svou Zemi vzdálenou valí na plný kule. Inu, výlet s LSD (správně s LeaDerS, čili s LDS)  dopadl pro všechny věrné fanoušky myslím very good. To jenom my, co jsme během Střihavkova vystoupení užívali „pouze“ pivo, si nic nepamatujeme, he he.
 
Hmmm, jak začít ohledně zcela úplně nakonec definitivně posledního účinkujícího? Asi tak, že ŠKWOR je jediný škvor, kterého ve svém uchu snesu.

Svého času jsem Škwor nijak zvlášť nemusel, teprve postupem času mu začínám přicházet na chuť, což ovšem neznamená, že jsem ho již stačil nastudovat. Ale upřímně přiznávám, že jeho tvorba se mi líbí čím dál víc – a navíc: pro živou produkci je naprosto stvořená. Tento typ muziky dle mého názoru burácí na koncertech ještě o něco více než na studiových deskách, což je podle mne dáno zejména přímočarým a syrově laděným kytarovým zvukem.
 
Skupina Škwor (v dřívějším názvosloví Škwar) rozhodně není žádný škvár, naopak – vlastně jde o jedinou metalovou skupinu z porevoluční éry, která se dokázala protlačit do tuzemské prvotní extraligy vedle metalových skupin, jež si svoje renomé vydobyly již na revoluční 80/90. vlně. Takový počinek zaslouží velkého uznání, a není rozhodující, pod křídly kterého žánru (zda nu-metalu či čehokoli jiného) této mety formace dosáhla. O to víc mne překvapil názor pořadatelů, kteří škwoří bandu zařadili na plakát i propagační leták až na poslední místo a navíc písmem výrazně nejmenším...

A proč se vlastně Škwor protlačil do oné první ligy? Že by hit Sraž nás na kolena (alias cover Tears For Fears)? Že by hity Vyvolenej či Amerika? Že by neutuchající autorská kapacita v podobě šlágru Celebrity? Anebo geniální studie unaveného úředníka v songu Sympaťák? Anebo anebo...?

Nechme jakýchkoli výčtů či playlistů. Škwor na Riviéře naprosto skvěle obstál v pozici závěrečného účinkujícího, a potvrdil tak solidní úroveň celého fesťáku, na nějž se i přes šerednou nepřízeň tzv. „pičasí“ dostavila věru hojná dávka rockuchtivých lidiček, která musela být dozajista (u)spokojena.

Nutno samotným závěrem pochválit i zvuk, který byl výborný od samého počátku, a taktéž příznivou cenu svijanské jedenáctky (28 Kč), což však bohužel způsobilo, že jsem pravděpodobně na spoustu věcí tak říkajíc pod vlivem pozapomněl... nu což, lidičky, pište, pište, pište, do komentářů nebo kamkoliv jinam, o tom, co jsme napsali či naopak nenapsali, co jste viděli jinak (anebo stejně), a tak všelijak.

Tahle Riviéra skončila, ale je nasnadě, že Éra zvaná Riviéra se právě rozbíhá...

Text: Rosťa Luža (stať Krucipüsk), Dědek (stať Zbytek); Foto: Míťas.

BONUS:

Kruci, kruci, že už jsme to někde kdysi četli...resp. nejenom že četli, ale i napsali - v magazínu CALIFORNIA GOLD PAGES, na němž se náš redaktor Dědek aktivně podílel, vyšel v roce 1993 rozhovor se skupinou KRUCIPÜSK- po jejím vůbec prvním koncertě v Brně. Unikátní sled otázek a odpovědí máte možnost sledovat v internetové premiéře jedině u nás!