27.05. 2017 - V.A.R., Puls, Kern - Křižanovice

KERN – PULS – V.A.R.

aneb

BITVA NA MORAVSKÉM POLI

Report / V.A.R., PULS, KERN / sobota 27. května 2017, od 19.30 hodin / FK Křižanovice (pár km za Slavkovem)

Dedikace: Tento report jest věnován Slávkovi Karáskovi.

Taxi jedu vlakem, a pevně věřím, že oceňujete moji slovní hříčku (taxi vs. vlak). A to ještě dneska pojedu dodávkou, které se někdy odborně říká silniční motorová doprava osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče. Slovo dodávka je v tomto případě samozřejmě lidové a rozhodně neznamená silniční motorovou dopravu osobní provozovanou nákladním vozidlem. Takže přesněji řečeno pojedu mikrobusem. A mezitím ještě ke všemu poletím, poletím na křídlech tý fantastický muziky jménem metal.

No tak teda zatím jedu tím vlakem a míjím brněnské továrny, mimobrněnské zahrádky a oblohu. A z hlediska železničních zastávek třeba Šlapanice nebo Křenovice. No měl jsem co dělat, abych si nespletl Křenovice s Křižanovicemi a nevystoupil před Slavkovem.

Nespletl. Sestupuji na malebné stanici zované Křižanovice, a třebaže jsem zde již jednou v životě byl (to bylo ovšem s Cethy autem), ujišťuji se kudy kam.  Usměvavý pár - málem jsem napsal pýr, ten ovšem kolem trati rostl též - mne naviguje jak ta nejlepší GPS, a za chvíli již vidím pitoreskní areál místního fotbalového klubu a nad pódiem burácivé logo V.A.R.

A propos, opět ten již jednou zmíněný Slavkov! Anžto na čepu vynikající slavkovská jedenáctka Titanic, mňam a mňam a ještě jednou mňam! Pačessu a spol., dík!

Libereckou grupu V.A.R. znám už od svých dětských let. Když jsme začínali koketovat s pivem, vyšel sampler ULTRAMETAL a my se dozvěděli, že ta zkratka neznamená nic jiného než Vratislavický Alkoholický Rachot. Mno, ona legendární lahváčová fotka na zadní straně obalu je zkrátka nezapomenutelná, že.

Halelujah, rozléhá se Křižanovicemi nad řekou a na nebi možná i Leonard Cohen. Jenomže tohle je Vránami rozklován a pecka jak prase z vynikajícího, ale opravdu vynikajícího CD Level 6. Já jsem „VARY“ vždycky dost slušně registroval a respektoval, ale dostali mne až svou šestou prdou megamrdou, která mne chytla tak, že jsem se sbalil a odjel do Křižanovic.

„Rozzuřený bůh Berun“ v osmdesátkách jezdil na Moravu na Kerny a dneska s nima stál na jednom pódiu. One Day You"ll Kill Me!!! Level 6 je pořádnej level a asi nikdy se ho nenabažím a Jednou mě zabije(š)!

Bůh Berun za nezadržitelného svitu boha Slunce správně hodnotil publikum ve smyslu tom, že dokud nejsou nažraní, tak před pódiem netancujou. Jasně, všechno chce svůj čas, a ten prostě přišel až pozdějc.  

A jéje, návrat do oněch dřevních let - Prdel Evropy. Lehce se pohupuji před stejdží a přemýšlím, jak je vlastně ta kompozice fantasticky nadčasová. Od debutu „Varů“ uplynulo čtvrt století a ten slogan má furt absolutní pravdu, totiž že jsme pořád prdel Evropy. A ještě dlouho budem.

Tango na žiletkách je báječná pecka, kerá ve mně vždycky evokuje úplně jiný tango, a sice Marlonovo Poslední tango v Paříži. To se ale vlastně tak trochu vracím k tý evropský prdelce, a to už jsou dost divoký asociace, takže končím. Drsně Jako Bikila!

Třebaže set V.A.R. byl strašlivě krátký (cca pouhých 50 minut), kapela mi udělala svým výkonem velikou radost. Důkaz že se jedná o jednu z nejlepších a nejstabilnějších band současnosti byl podán a já se strašně těším na Level 7! Kluci, ať se u Vás dál vaří pohoda - Konrad bezva škopek! ;-)

V přestávkách z repráků zní třeba Zemětřesení s Alešem Brichtou anebo Nová Růže s Vildou Čokem a člověk si říká, kolik té dobré muziky vlastně je.

Nedávno byla pohřbena Kubowského bigbítová kapela BioMassa (no v podstatě mu ji rozebral Savana do Stejšnu), nicméně Jirka zůstává a zpívá mu to pořád famoso furioso! Potemnělá křižanovická obloha o tom ví své, a dočkala se dokonce jedné velice vydařené novinky. Novinka od letitého PULSU? Možná to zní neuvěřitelně, ale ano, vážení přátelé, je to tak!  

Typický hutný metalový sound zaplavil fotbalové hřiště a typické hutné metalové publikum zaplavilo hlediště před jevištěm. (Nemohu psáti POD jevištěm, poněvadž místní jeviště a hlediště výškově takřka splývá, což naznačují rovněž naše fotografie.) Brněnský metalový PULS!

Můžete vnímat metalovou prognózu Popelník (hrána dvakrát, i jako přídavek), metalové dějiny jménem Quasimodo, můžete vnímat věčný cover od Accept z CD Restless and Wild 1982 Princess Of The Dawn – můžete vnímat Samotu a trest!

Jiný pohled z jeviště, jiný z hlediště? Dle mého osobního názoru to Jirkovi Kubowskému zpívalo jako zamlada, naprosto parádní výkon, plnej hlas i výšky, já jsem byl nadšenej a výkon Pulsu si užíval jako když mi měří tlak či snad dokonce puls u doktora. Ano, doktor Puls, to je ono, je to lékař na všechny bolesti, na všechny bolesti světa.

Kelímky slavkovského moku se vrší do kornoutu a já sahám po skladbě, která kvalitativně vrší pulsující set brněnského metalového Pulsu: novinka Fénix.

Úžasný básnický text paní Evy Černé, hudba hitmejkra Jirky Zicha a je to prostě tam - Fénix lítal nad „Křižkama“ a popel byl ten tam! Čurinou jest, že Jirka Kubowskej bydlí v Brně jenom pár baráků nade mnou, ale abychom se potkali, museli jsme oba zajet až za Slavkov! ;-)

Celá kapela včetně klanu rodu Pospíchalů (vždycky když jsem koukal na Báru, byl jsem napjatej á la basová struna) šlapala jak hodiny na křižanovické kostelní věži, a mne najednou začal škrtit nějakej magor kravatou. Jo to ke mně na lavici přiskočil basák Roman Kupčík z Kernu a huláká: „Tak ty prej s nama dneska jedeš poprvý dodávkou! No to si užiješ, to je vždycky půlka koncertu!“ Tak nevím, jestli jsem se začal úplně těšit, ale co vím, začal jsem se trochu bát, ha ha. A to jsem ještě vůbec nevěděl o Shaumal.

Bigbít je v nás!!! Co dodat víc. Hercna mi rumpluje, pardon, Pulsuje, a život nade Vše. Jo a v naší pečlivé galerce samozřejmě můžete vidět i hostujícího pěvce Frantu Kučeru.

Slávkovo majestátní intro před výbuchem zovaným Hrnu to k tobě a před stejdží narváno. KERN je značka jako půl světa a v Křižanovicích to bylo znát. Slyším ten Hlas, slyším řvát ty Nejlepší ženský, který už nejsou, slyším všechny ty Miliony týdnů loučení.

Míša Konečný za mikrákem je ztělesněním obrovské jistoty, je to pardál, kterej ví co a jak, je to Kerňák každým coulem a je na něm vidět, že svoji práci má rád a to je prostě fakt.

Jenomže to lze říct vlastně o kterémkoliv členovi Kernu. Karlos? Motor celýho Kernu, bez nějž by tahle geniální mašina možná už ani nebyla. Unikátní parní mlátička, bubeník doslova evropské třídy, který má pro koncert vždy nachystáno několik sad paliček, prostě Karel Vodička.

Slávek Karásek? Jo jo. Tak ten mne dneska poveze dom. Schválně, jestli mne v pořádku doveze. Mimochodem, máme s ním rozdělanej rozhovor, a myslím, že to bude stát za to. A merch stál taky za to – Kern jej díky své skvělé Petře skoro vyprodal ještě před tím, než vůbec začal hrát! Koukal jsem na perfektně ošetřenou trávu zdejšího stadionu a bylo naprosto jasné, který tým tady hraje – všichni místní měli trika Kern! ;-)   

O Romanovi Kupčíkovi jsem již hovořil (fakt moc super benjamínek kluk, rozechvívá tlusté struny i štíhlé ženy, viď Shaumal!), takže zbývá už jenom novic Robi Křupka, který nahradil odcházejícího Tonyho Vodičku (Tony, díky moc za Všechno, jsi Majestát!). A Robi? Má císařské držení kytary i výraz, jeho oči jsou hluboké, vyzařuje z něho strašně pozitivní energie, mám pocit, že je to mág, guru anebo tak.

Kern je radost, radost ze života, kterej není dlouhej, ale dokud ještě vnímáš vlastní dech, užiješ si ho fest. Doslova fest. Metalovej fest. Obrovské poděkování za tuto akci letí Vratíkovi Olšovi, který na křižanovickém hřišti naprosto neúnavně pořádá jednu akci za druhou a pořád nemá dost. Na place bylo na Kerny mezi třemi až čtyřmi stovkami nadšených fans a vládla noc.

„Když vládne noc / to nejsem já“, haleká Michal Konečný do éteru hvězd, jimž můžeš, můžeš věřit. Ale hlavně můžeš věřit Kernu, kapele, na který jsem vyrostl a se kterou taky zemřu.

No nicméně si s ní ještě mezitím třeba zabubnuju. Jednu jedinou písničkou. Přijdu tam dozadu za Karlosem, k tý jeho bicí baterii, jež mne oslňovala na vystoupení v Tuřanech v prosinci 1988, na mým úplně prvním metalovým koncertě v životě, přijdu tam a řeknu: „Karlosi, ty geniální člověče, ty geniální bicmene, teďka na pět minut vypadni, teďka si tam sednu já a já to odbouchám.“ A věřte mi, že to udělám. Ehm, sice jsem nebubnoval skoro třicet let, ale Kern mi snad nějakou tu nepřesnost odpustí. Když to nebude zrovna před Europe, ha ha. - Mno, tak tady asi končí legrace...

V sobotu ne a přitom v sobotu jo, a jo a jo a jo! Ha, na place posledním vlakem Shaumal a já su šťastnej i nešťastnej zároveň. Proboha, jak se dostane domů? Já mám se Slávkem domluvenej odvoz modrou kernovskou dodávkou, ale co ona? Vím, že má auto v servisu. No tak to je teda síla.

„Síla jako hrom“ hřmí zeleným fotbalovým areálem, jakožto prvotní přídavek. Akustická kytara ještě stojí ve stojanu jako nehybná sfinga, aby vzápětí svými erotickými strunami zazněla hymnou To jsme my. Protože tohle jsme fakt my, my všichni, kdo máme rádi poctivou muziku a poctivej svět, zbavenej všech teroristických blbostí a všech psychopatických nesmyslů a všech blbejch prezidentů.

V okýnku jste si mohli dát rum, vodku, ale třeba taky fernet. A klidně tolik fernetů, až jste měli – Fernetový oči. Poslední přídavek, poslední a úplně první před druhým reportem, zákulisním reportem, který myslím bude taky stát za to. Dem do stanu!  

P.S.: Jo jenom abych nezapomněl, Blízko nás se pochopitelně hrálo taky. Chvíli jenom s bicíma plus zpěvem Michala a publika. Byl to sbor jak Brno, ne, pardon - byl to sbor jak Křižanovice. Jít domů teď s tím se nepočítá.

Chýše a uzený

V tuhle chvíli dělám něco, co jsem nikdy v životě neudělal. Napíšu zákulisní report. Prostě reportáž ze zákulisí, ze „stanu“, z toho, co se děje po koncertě. Reportáž z chýše. Z nebes shlížející Simona Monyová mi snad odpustí, že jsem si v titulku vypůjčil a zparafrázoval název jedné její knihy Tchyně a uzený.

„Poď za nama“, řekl mi někdo už ani nevím kdo (ano, můj osobní slavkovský kelímek dosahoval historické velikosti maloměřického komínu), a já se ocitl uprostřed chýše. Uvnitř Kern a uzený a vynikající kořalka. Všechno co si nepamatuju, viz fotogalerie. Vždycky říkám: já si možná nepamatuju, ale fotky, ty si zajisté vzpomenou.

Shaumal, která si mezitím bez problému domluvila poslední volný místo v káře, pila alkohol snad po x letech, já po třech minutách. Kupčík sežral skoro všechno uzený a pokaždý někam zmizel. Slávek se jako jediný střízlivý (řidič) bavil nad námi závislými a Karlos bavil úplně všechny.

Krásná Petra bilancovala nadmíru úspěšný merch, chýší kolovala zbylá litrovka kořalky, Míša i nádherné děvče Iva byli jako sluníčka a Robi Křupka vyzařoval pro změnu svoje vlastní slunce.

Dožahli jsme kořalku a Karlos donesl snad čtyři škopky či co. Bohužel už dávno došel barevnej Slavkov, zbyl „jenom“ náchodskej Primátor, ale to je taky good beer. Kelímky stály na stole jak věže hudebního vítězství, no jo, ale zakrátko někdo zavelel: „Jedem!“   

I nenapadlo mne nic jiného, než aby nedopité škopále nepřišly vniveč (vniveč, to je ale fakt blbý slovo, zejména v tomhle pivním kontextu), pozvolna je nalít do tý vyžahnutý flaše od slivky. Jasný, pěnilo to jak vytočená kurwa, všecky sa tam nevešly, ale pár jo a byl benál na cestu.

Jízda modrou dodávkou, no to byla teda fakt jízda! Měl jsem sicnu v krásný lajně s Petrou a Robim, v ručce držel zachráněný pivečka a s každým šutrem na silnici jsem si přihýbal. Zezadu cosi řičel Karlos a Shaumal taky nebyla úplně potichu. Slávek za volantem se řehnil z těch blbejch alkoholiků a důsledně platilo že v sobotu jo.

Světla kolem silnice se míhala jak hvězdy nad Brnem, Robi si vzal flašku a poslal ji dál, stejně jako naši dodávku poslala dál noc, směrem k městu. „Dědku, kde tě máme vyhodit?“ – „Já nevím, kdekoli, třeba do příkopu a třeba u nádraží!“

„Tam nejedem!“ chraptí Karlos a dodávka se třese víc smíchem než vozovkou. Nakonec končím přesně u hlaváku před Čedokem, modrý dveře se zavírají a já vím jedno. Že jsem nejel, že jsem letěl. Tu noc jsem měl křídla a letěl jsem ne modrou dodávkou, ale modrou oblohou. Bohužel, minulý čas je na místě, jak by řekli kucííí z V.A.R.

...pryč - je to pryč - je to pryč!

Text + foto Dědek.