23.11. 2016 - Tublatanka, Stejšn - Brno, Boby Centrum

MOJA STARÁ DOBRÁ TUBLA,
JE VERNÝ KAMARÁD

Report / Tublatanka, Stejšn / středa 23. listopadu 2016, po 19. hodině / Brno, Boby Centrum, Laser Show Hall

Ozývají se první hřmící akordy a zaplněná diskotéková Laser Show Hall počíná páchat svůj dědičný hřích nekompromisním hard rockovým randálem. Za bratislavskou „svatou trojicí“ běží světelné logo TUBLATANKA  a z nadržených repráků se ozývá „Nie, nie, nie / nie, nie, nie / takto viacej nie!“, a všichni přítomní vědí, že správně je naopak „Áno, takto viacej hej!“

V 80. letech rok 3 – k tomu 3 muzikanti – a dnes 33 rockov – samé trojky a všechny bez poznámky za jedna, se rozhodly rozpálit brněnské Boby úvodní a titulní skladbou nikoliv ze třetího, ale z pátého alba Volanie divočiny, posledného alba, ktoré nesmrtelná slovenská Tublatanka odehrála ve své původní sestavě Ďurinda – Horváth – Černý. Už nikdy poté se tak nestalo a už nikdy se tak nestane. A proto možná tato symbolika a proto možná relativně větší prostor věnovaný „divočině“, stejně jako následný hudební prostor věnovaný nedávno zesnulému bubeníkovi Ďuro Černému.

A když 33 rockov, tak samozřejmě i důraz kladený na debutový vinyl z roku 1985, na němž jsou zachyceny samotné počátky dějinné éry legendy.  Stejnojmenná Tublatanka, úplně prvotní tvrdě rockové album socialistického Československa, které o rok předběhlo dokonce i debut ostravského Citronu Plni energie.

Hrála se prakticky polovina debutového LP kotoučku,  ať už v rámci klasického elektrického pojetí, tak i během vsunutého akustického bloku, a když Tubla zpívala Dajte mi na to liek, věděli jsme, že jej právě plnými ušními doušky polykáme. Když zpívala Kúpim si kilo lásky, věděli jsme, že nám jej právě rozdává. Když akusticky hrála a zpívala Priatel moj, věděli jsme, že to je určeno nám všem. Když zpívala Mám rád veci nemožné, věděli jsme, že jedna zdánlivě „nemožná vec“ se právě děje – totiž že Tubla hraje skoro v samotném centru Brna! A keď nám „slabikovala“ ten úplně první Šlabikár, věděli jsme, že číst jsme se naučili už na základní škole, ale „poslouchat a tleskat“ až později Vo velkej škole dní! ;-) - Ehm, čímž jsem tak nějak lehce stylisticky přešel ke druhé desce zované Skúsime to cez vesmír.

Tublatanka z jeviště do hlediště tryskala jako vydatný energetický drink, zatímco Kolda s Miťasem si šmakovali na jiném energeťáku: tuzemáku, mimochodem za velmi solidní cenu 35 (naštěstí ne slovenských EURO, ale tuzemských kachlí). A když nedlouho po samotném začátku spustila ve středu, kdy se psalo dnes, skladbu Dnes, uvozenou Maťovým kamarádským výkřikem „Dnes mám rande so svojím Brnom“, některá individua začínala omdlévat. U jistých vybraných jedinců jsem sice počnul pojímat podezřívavý pocit, jestli to náhodou není způsobeno předčasnou přitvrzenou konzumací, nicméně u většiny bylo jasno: bylo to proto, že bylo DNES!

Kytarově dobře řízný, byť na můj sluch krapet dunivý zvuk (inu, jak jsem již naznačil, hala byla stavěna primárně pro disko show, odpovídající pověstným citoslovcům „tuc-tuc-tuc“) odhalil též další vzorky z Kristových hard rockových let, ať už se jednalo o balady anebo kompozice věru řezavé. I když je fakt, že i ony lyrické písně, lidově řečeno ploužáky, se nezadržitelně ploužily až do srdcí řízně tlukoucích.

Jmenujme kupříkladu lyriku Spálená láska, jak známo opět z CD Volanie divočiny, anebo poněkud říznejší „Už nikdy viac raňajšie hádky“ (Šlabikár II) z „Vesmíru“. Mimochodem, víte, že toto CD kolečko z roku 1987 se tehdy lisovalo v Sonopressu v Německu?  

Ne zcela tubalatankovským výtvorem, známým videoklipem z Traingelu, který v roce 2002 vyšel v audio podobě jako „špecálny bonus“ na kompilačním CD Maťo Ďurinda – Tublatanka – Láska útočí, je porevoluční Loď do neznáma. Asi stejně jako byla Pravda víťazí nepsanou hymnou sametové revoluce, tak právě Loď do neznáma představovala píseň typickou a hymnickou pro údobí těsně porevoluční. Ovšem jak známo, nenahrála jej tehdejší sestava Tubly, ale čtverka Uherčík – Ďurinda – Griglák – Horváth. Nicméně tyhlety nuance byly v brněnské středeční vzpomínkové euforii fakt úplně jedno.

Zatím poslední řadovou plackou Tubly je Svet v ohrození z roku 2010, z níž se hrála úvodní a titulní píseň; jak vidno, bratislavské trio opět předběhlo svoji dobu, poněvadž tato skladba se po pěti šesti letech (ano, už je to vskutku neuvěřitelných šest let!) stala bohužel ještě více aktuální než v době svého vzniku...

Zajímavým překvapením byl Tublin akustický blok, při němž se kapela přesunula na levou přední stranu pódia (rozuměno z pohledu fanouška) a odprezentovala nám několik interesantních songů ve své křehčí podobě. Kromě již naznačeného Priatela, geniální Sarvašovy textové slovní hříčky, v níž jak známo ve skutečnosti, namísto zdánlivé dramaticky působící etudy o nemocném kamarádovi, vtipně personifikoval  „farebný televizor“ (psala se půlka osmedesátých let!) mne osobně potěšila bravurní, byť dle mého názoru mediálně dosti nedoceněná megabalada Dotyk ružom na pohár z „dvojky“. A nečekaným vrcholem pak bylo jistě zařazení blues rockového songu ze závěru Volanie divočiny Svet je stále rýchlejší. Ano, psal se rok 1992 a skupina natočila písničku s charakteristickým bluesovým základem!

A jdeme do finále, přátelé, a dnes již totálně stabilizovaná sestava Maťo Ďurinda – Ďuro Topor – Peter Schlosser spolu s námi! Vlastně i složení bez Maťa, neb chalani instrumentální nám předvedli spoustu zajímavých kousků včetně slovenské státní hymny! - Inu, hromy divo bily, ale ještě předtím, než vám „vyzvoním“ všechny „zvonky“, pardon, zonky, Vás chci nechat trochu v reportérském napětí a musím poděkovat za jeho výkon i předskakujícímu brněnskému hard rockovému svižníku STEJŠN.

Brněnský génius a šoumen Luděk Savana Urbánek moc dobře ví, jak udělat dobrej koncert – pozvat si Maťo Ďurindu! ;-)

Ale teď už vážně, Stejšn to na obrovským stejdži kolem dvou barů rozparádil takovým způsobem, že nikdo nepískal a všichni tleskali, tleskali a tleskali. A bylo ouplně jedno, jestli hraje „Are You Free?“ anebo šlágrovitou Prodavačku Večerníků. A že nehrál Brněnskýho labužníka? No netřeba divu – vždyť já sám jsem hledal odpadkovej koš snad pět minut! Ale aspoň jsem se neudusil kostičkou ze sumce, že.

Poctivý melodický hard rock, poctivá tvrdá muzika, poctiví hošíci na stejdži, poctivý večer. Stejšn nedávno začal hrát se dvěma kytarami, kromě všeuměla Urbánka strunuje též Michal Ševčík, skvěle basuje Dušan Charlie Svoboda, melodicky klapkuje nestor brněnské hudební scény Franta Šír a za bicími? Že by bývalý člen posádkové hudby Zdenál Paseka?

Na Stejšn chodím už x roků (málem jsem napsal romů, no za to malé písmenko bych byl hned rasista ;-) a vždycky zažiju nějakou čurinu. A vo tom ten bigbeat vlastně je – umět se bavit, umět udělat a zažít dobrou náladu a být pořádně beat.

Aplaus pro Stejšn nekončí, však taky hraje jako o život. U baru potkávám svoji kolegyňku Janu i kamarádku Milku. Playlist Stejšnu se mi teď při psaní „plete“ s pozdějším v Brooklynu, ale to je jedno, vím , že to byl Stejšn a to je hlavní! Anebo že by pohlavní??? Holt láska rajcovní!

Publikum se rozlévá do všech Boby stran, žije tak říkajíc zleva doprava neboli od baru k baru, vzduchem létají reklamní letáčky se Savanou u jakéhosi vagónu (fotka z CD Pomotaná) i kterejsi jinej country žlutáček, kde Mistr Savanovič konferuje; hmm, „kántry“ byla už jedna paní nyní, ale naštěstí s sebou měla pána, který ji ze země úspěšně pozvedl. A člověk si najednou říká, jak je to nádherný, když vzduchem létají jenom letáky, ožralý baby, a ne bomby a další podobný totální nesmysly.   

Kombinace Stejšn + Tubla je opravdu famózně dobře vymyšlená, Laser Show Hall se třepe ve svých „hrstkových“ základech a nám všem je fajn, moc fajn. Uf, To byl zas den! Nádhernej den. Savano, díky za ten Tvůj Stejšn!

Zpět od Stejšnu k Tuble! Jasně, třetí deska Žeravé znamenie osudu byla šílená, rozuměno šíleně dobrá: nejprve svou mimořádnou kvalitou v roce vydání 1988 převrátila naruby laťku pro všechny metalové skokany, posléze totálně rozbombardovala dobovou televizní klipovou soutěž bratislavského Triangelu, aby následně svým puncem signovala celou čs. sametovou revoluci.

Hit Láska drž ma nad hladinou evokoval majestátní melancholický videoklip o tom, proč se většina z nás nikdy neutopí (díky lásce), hit Pravda víťazí evokoval majestátní světový princip toho, proč jsme se možná ještě neutopili my všichni: národy, země, lidstvo. Protože i když tomu kolikrát už v dobách nejtěžších nevěříme, tak ta pravda fakt víťazí (i když jí to teda někdy trvá, ale o tom už spíše a raději samotný básnivější Sarvašův text).  

A do toho slavný šlágr ze čtvrté placky Nebo – peklo – raj, a sice Matka, která je zase o tom, proč se v dobách, kdy o tom ještě pořádně ani nevíme, totiž v teprve nastávajícím životě - a i mnohem později - „neutopíme“ díky svým maminkám. Jenom jsme s webmasterem Honzou společně stáli a vnímali, a ty slzy, který nám oběma tak nějak smířeně stýkaly po tváři, věděly moc dobře proč. „Mama ja to dávno viem.“

Moj starý dobrý kabát, který složil lídr Tublatanky Maťo Ďurinda kedysi ještě jako teenager na jakýsi domácí aparát Philips původem snad z 30. let, ten nám zase pomáhá neutopit se v časech, jež se mění.

Skúsime to cez vesmír? Ten text byl už jednou upravován, a to dobovou komunistickou cenzurou (namísto „normálnejšia planéta“ muselo být „naša šťastná planéta“). Nyní jsme se z úst samotného Maťo Ďurindy dočkali jeho dobrovolné (i když, dobrovolné?!?) třetí verze, kdy namísto „tam kde niet vojakov“ zazpíval hrozivé a děsivé a současné „tušíme vojakov“. Hrozivé a děsivé a současné proto, že ve válce se „utopí“ nejenom krev, ale všichni nevinní s ní.   

A závěrečný, publikem nekompromisně vyřvaný bonus Žeravé znamenie osudu, burácel brněnským Boby Centrem, které bylo zaplněné jako luxusní mraveniště, a pomyslným tónem řval cosi o tom, že kdyby nás chtělo něco zaplavit a utopit, vypálí to všechno do žhava a my všichni nakonec přežijem.

Já vím, všichni bohužel ne. Nedávné úmrtí zakládajícího člena Tublatanky, bubeníka Ďura Černého, vedlo k tomu, že se tentokrát v Brně namísto Piesne pre Doda z CD Patriot hrála novinka nezachycená zatím na žádném albu, a sice pieseň pre Ďura. Slyšel jsem správně? -  „Nádej nám dáva / do dobrého života“.  

Áno, tuhletu „nádej“ do dobrého nám dává celá Tublatanka, samozřejmě v čele se svým nezlomným a ničím neudolatelným frontmanem Maťo Ďurindou. Třebaže úplně sám by to nikdy nezvládl, tak on je „pan Tublatanka“, on je ten pilíř, díky němuž se tahle jedna z největších legend československého hard rocku nikdy nepoložila a nikdy nezhroutila, ať už se časy měnily jakkoliv a kdykoliv.

A pevně snad věříme všichni tomu, že i teď, v letopočtu psaném po Kristu, svými roky věku přežije i těch jeho historických 33 let. Naša Tublatanka, prajeme Ti najmenej dalšiech 33 rockov. Brno tridsaťtrikrát ďakuje!!!

Text Dědek, foto Míťas.

Bonusové videa: