Report / Salamandra, Revoltons, Eagleheart / sobota 23. ledna 2010, od 20 h. / Brno, Favál

Sotvažto z roku nového nit odvíjeti počnulas, my, lidové brněnští, darem dostali jsme nářez jak sviňa.  Družiny bohatýrů skvělých utkaly se v zápolení muzikálním na panství reka Favála, k němuž tentokráte pouť kluzká, rozuměno ledová vedla: seskupení ostravské pod vedením bohatýra Ivana z Borové, jež zove se hrdinně Salamandra, skvadra brněnská, Orlích srdcí, pod zdvihem meče (tudíž mikrofonu) patrona Vojtěcha, dvě družiny tyto pak pod dozorem vpadlých nájezdníků apeninských, zovaných Revoltons, sestavy postanuvší z „klanu“ rodiny Coronových.

V čestném postavení prvém vytasila zbraně své Sala. Prezentujíc zejména songy z Tváří Chiméry, příkladem kdež lze uvésti prdy slovutné jako Orion, Ráje dobytí či Atlantis, záhodně přilákala pozornost lidu, jež přítomen byl. Zpěv Ivana Borovského dozajisté monumentem, ba majestátem power metalovým jest, o tom pochybností netřeba střádati jakýchkoli. Konec koncův, i Salamandra celá družinou jest z tuzemských vod metalových jednou z nejvýraznějších.   

I v mžiku oka tom, kdy Ivan z prken svých hovor lehce ironický vésti počal o skutečnosti té, že jistojistě každý zúčastnivší se kmán má kotoučky Salamandry v provedení to originálním, nikoli páleném, ozvalo se za mnou hlasem již notně přiožralým, leč nesporně vehementním: „Tady seš v Brně, ty vole.“.  I dávno započnuvší se přátelství stran obou, mistrů i rabů, stvrzeno tímto glejtem verbálním opět bylo.

Obdivem velkým Sala obdařena býti musela, neb na tažení pětidenním ona tou dobou užé byla! Nu obdivem zahrnuto bylo též publikum brněnské, slovy pochvalnými typu „Praha špatný, Ostrava dobrý, Brno úžasný!“, jež radost převelikou v diváctvu způsobila.

Pečetí královskou na zdařilém vystoupení tomto pak byla (kromě krátké vsuvky operní) společná píseň Salamandřina a zpěváků dvou zbývajících, Andra z Revoltons a Kaie z Eagleheart, včetně strunobijce Michala Kůse ze skupiny téže posledně jmenované, od velikánů z řad kněží jidášských, čili Breaking The Law. Střídavší se party pěvecké jednotlivých vokalistů statečných jako by představovaly rozličné barvy jedné metalové duhy, jež počala se nad faválským panstvím nezlomně klenouti. Navíc stav ten libý byl i pro oko, až zvolati se chtělo: Kurva vás je tam jak nasranejch.

...načež bojovníci ostravší ztratili se časem postupným ve vřavě mohutné, i v lese rukou vztyčených na znamení spojenectví věčného.   

Pro mne otázku neznámou představovali „vetřelci“ z Apeninu Revoltons, pojmenování kteréžto vyložiti bylo by lze i s nadsázkou špetky jakožto Revoltující tóny či Revoltující tuny. Mno, těžkotonážníci to pravda byli. Započavše svůj set řízný, s nikým se nemazlili, vyjma nástrojů svých. Receptura jejich jasná byla: power metal naložený v láku thrashe. Šikovný pěvec Andro ohromoval vokálem sytým i vypjatým, chvílemi snad i nebes se dotýkajícím. Invence muzikální, zprvopočátku jevivší se poněkud slabší, pozvolna narůstati začala, důsledkem kterýmžto byl zvyšující se počet členů laické i obdorné jury pod prkny stojících. Ba jaká to lež převeliká – stojících! Řada z nich jala se totiž prováděti tanec zvaný pogo takových rozměrů, že hlavou mou pluly vzpomínky na raná léta devadesátá, kdy „tančívalo“ se takto na produkcích hudebních takřka všech!

Snad na svá prvotní léta coverová (band Revoltons dle kroniky Encyklopaedia Metallum vzniknul prý roku devadesátého prvého jakožto spolek coverový, songy vlastní prý započal seskládávati kol L.P. 1997 teprve) zavzpomínali chlapci románští kompozicí věhlasu vpravdě světového, Flight Of Icarus of Iron Maiden. Ačkolivěk pannu železnou v srdci svém metalovém nechovám na místě zcela nejintenzivnějším, první čtyři desky její moc rád mám, a skladba tato doslova mou zamilovanou jest. „Fly, on your way, like an eagle“, dunělo panství pisárecké, a v slovech přeslavných těch přítomný orel jako by předznamenávati poslední kapelu již chtěl.

To by však přeci jen předčasné ještě trochu bylo. Revoltons, vydavší roku loňského třetí desku svou s názvem to nápaditým Underwater Bells, pokračovali produkcí svižnou, říznou, dunivou, pročež koncert jejich šťávu měl, i jednotlivce v čas ten se nudivšího abys sklem zvětšovacím pohledal.

I revolta tato jediných vteřin „smutnějších“ měla, kdy – řečeno však s patřičným nadhledem fiskálním – při loterii převeliké, při níž losováno o „hudební šat“, totiž CD interpretů těchto bylo, cifra jiná než na lístcích našich vítěznou stalaž se.  Některé jedince muzika tato zaujala však natolik, že v kapse své  250 mrzkých krejcarů nahmátli a kotouček stříbřitý pořídili si i bez loterie. Čímžto srdečně zdravíme Mistra Lečiska, s nímž rukou jsme si na Favále konečně potřásli.  

Třetí kapelou oproti očekávání lidu prostého zdál se být zpočátku Kreyson, zmatek tento však vysvětlil se vzápětí. Samozřejmě, nikolivěk Kreyson, alébrž skutečně Eagleheart zaujímal pozici hrací, to jen sólista jeho, Vojtěch Kai Šimoník, celý večer honosil se šatem zobrazujícím erb kreysonovský (to triko máš Vojto určitě od Marťulína,  viď? :-). 

Dobré, jakož i smutné zvěsti šířily se krajinou moravskou již před samotným konáním. Orlí srdce činnost koncertní roku letošního omezí z příčiny příprav nové, celkově třetí již desky, současně však zřejmě družinu zanechá osudu svému kytarista Martin Metalika Klekner; zápolení faválovské tak možná jedno z posledních brněnských pro Klekyho bylo, pakliže jej hlasy fans i souputníků vlastních nepřesvědčí o změně vážného rozhodnutí shora zmíněného.

Bojovný výkon trubadúrů našich brněnských stal již se pěknou tradicí. Kompozice živých hrátek jejich sestává v čase aktuálním, na přelomu let magických 2009/2010, ve své podstatě z komponent čtyř, a sice:

1) písně z debutového EP Black Sun (titulní věc tato sice ten den nehrála se, avšak řízek Time Has Come ano)
2) songy z alba Moment Of Life, představující dnes již přeslavné kompozice typu Into The Sky, Dont Turn Your Head či klipová Moment Of Life, kteréžto na vystoupení žádném chyběti nesmějí, neb nepřítomnost jejich plačtivou odezvu zajisté vyvolalalala by)
3) věc nová, zovaná Dreamtherapy,
4) covery tuzemské či cizozemské, v daném případku citronovský Zase dál či helloweenovské, opět „sborové“ I Want Out.   
Zjevem to milým stal se v noc onu putovní příznačný klobouk, zapůjčený v událost tuto dle pramenů dozajista důvěry hodných jistým pánem Hansenem.

Ovace přítomných jevily se natolik urputnými, že minnesengři přidávati museli skladeb dalších pár, kdy jedno zcela bylo, zda se již hrály či nikolivěk. A tak nejen lidé metaloví prostí, dovádějíce parketem v hudebním rozvášnění velkolepém, ale též muzikanti samotní  užívali si chvíli tuto jakožto odměnu převelikou za strasti, námahy i jiné potvory s provozováním „potulné“ hudby spojené. I my s webmasterem, stanuvše na místě tom přenádherném, nemohli jsem nikterak litovati účasti své, ba opačně - blahořečiti museli jsme si za rozhodnutí své vpravdě osvícené. (Prostě jsme se s Míťasem zase jednou vytáhli...na koncert. :-)

A anžto i zvučení faválovské po čas celý navýsost kvalitní bylo a lidiček dosti, zážitek z předvedených her královským se jevil. Ba co dím, jevil - on královským prostě byl.

Nuže, a dále? Již ničehož důležitého: koncert skončen byl, a my jsme se mohli jít zase klouzat.

Poznámka: i zdařilo se mi na podloží kluzkém, hnusně přehnusně zledovatělém, hoditi zanedlouho tlamu věru solidní, nicméně kelímek, jež piva pln byl, z ruky své jsem neupustil, i cejbrnul jsem moku jen kapičku, pročež webmasterem svým, slovutným to rekem Míťasem, an stanul v mžiku starostlivě nade mnou, pochválen jsem za krkolomnou tuto etudu tělocvičnou po právu byl. I přesto však: do prdele s neuklizenými chodníky!

Zdraví Dědek