21.10. 2015 - Katapult - Brno, KD Semilasso

VÝROČNÍ HUDEBNÍ DRÁHA

aneb

MADE IN … KA-TA-PULT, KA-TA-PULT!

Report / Katapult – Retro Tour 40 let / středa 21. října 2015, od 19.15 h. / Brno, KD Semilasso

3 muzikanti, 3 hodiny hraní, a trojkovou triádu nám „kazí“ jenom 4 dekády fungování kapely. Sám lídr katapultu Olda Říha má těch hudebních na kontě už 5 a před 2 lety úspěšně načal onu s číslem 6.

Magická hra čísel a na kontě nespočet hitů, které naprosto zlidověly a hrají se u táboráků a grilovaček, jednotlivý člověk si je prozpěvuje jako lék na rozličné životní situace a nezapomínají na ně ani buskeři, tj. pouliční umělci. Hudební bože, kolik našich rockových autorů se tímhle může pyšnit?

A bylo právě asi dílem osudu, že když jsem šel ve středu, tedy v den konání koncertu z práce domů, u Mahenovy knihovny stál jeden takový busker a zrovna, když jsem procházel, linul se z jeho reproduktoru Hlupák váhá. Hrál docela nahlas, a tak jsem při svém průchodu stihl vyslechnout prakticky celou píseň – no stylovější intro k večernímu show mne potkat fakt nemohlo!

V samotném Semilassu už nás čekalo „intro“ poněkud odlišné. Zatažená opona, což nebývá na rockových koncertech příliš zvykem, poslouchala – společně s mnoha stovkami přítomných fans - písničky hard rockových „klokanů“ AC/DC, aby se následně závěs roztrhl a na stejdži se zjevila katapultovská trojka, bubeník Ondřej Timpl, basák Andy Budka a matador Olda Říha.

Zatímco celý, s jednou dvacetiminutovou přestávkou tříhodinový koncert, byl logicky postaven převážně na letitých evergreenech, samotný jeho úvod obstarala věc z promo singlu z roku 2011, a sice velice řízný a rytmický Made in Rock n Roll, skladba, která je přesnou ilustrací katapultovského schématu: věc nikterak hudebně ani textově komplikovaná, leč velmi působivá a účinná. „Mejd in d rock, mejd in d roll, mejd in d rock and roll!“, kdy jak vstupní recitativ, tak i celý text má charakter mezigeneračního dialogu, se střídavým zpěvem Oldy Říhy a Andyho Budky. Jak symbolické pro spojení Říhy se dvěma mlaďochy, vždyť Budkovi a Timplovi není dohromady ani tolik let co samotnému Říhovi!

Lepší úvod asi skutečně nemohl nastat. Že ovšem katapultí novinky perfektně organicky zapadají mezi staré fláky, dokázalo srovnání s ihned následujícím Pořádným beatem (vydán 1999) či Perfektním součtem (1978) – mezi uvedenými kompozicemi nebylo totiž znát energetického rozdílu.

Přestávkou bylo vystoupení rozděleno na dvě části, kdy ty největší hity se hrály samozřejmě až ve druhé půli, zatímco půle první přinesla spíše věci novější anebo přeci jen o něco méně známé, což ovšem neplatí pro skalní fanoušky či hudební historiky. Před pauzou tak ještě zaznělo například Když (srdce puls), zajímavostí byla určitě cover vsuvka stěžejního motivu Satisfaction od Rolling Stones (jak příznačný hold!), dále promluvily Čtyři díly noci, a rovněž hned po sobě dvě balady, Rovnováha a Miluju severní nebe. Kolik kapel si může dovolit zařadit do playlistu vedle sebe dvě balady a přitom nenudit?

Atmosféra byla vynikající od samotného počátku – po každé písni znělo zaplněným sálem skandování „Ka-ta-pult, Ka-ta-pult!“, což jak se posléze ukázalo, působil jeden neúnavný středněletý maník s vokálem jak zvony z Notre-Dame, který vždy nekompromisně začal a přítomné publikum mu zkrátka nikdy nedokázalo odolat ;-).

Olda Říha si koncert fanasticky užíval, lítal po pódiu jak kdyby utíkal před rozzuřenou medvědicí, zpíval, hrál na kytaru i foukací harmoniku a Andy Budka mu ve své basové hře i pohybu nezůstal nic dlužen, stejně jako spolehlivý Ondřej Timpl, jemuž možná bylo líto, že musí „jenom“ sedět ;-) Nicméně na druhou stranu, i přes báječnou atmosféru, jež se v sále vytvořila, musím subjektivně přiznat, že směrem ke konci první půlky jsem se už opravdu dost těšil na ty největší šlágry...

Nastalé přestávkové ticho je určitě vtipnou příležitostí pochválit zvuk – vynikající syrový hard rockový sound byl tentokrát nejen dole v sále, ale překvapivě i na galerii, kde býval zvuk zpravidla spíše problémem, ježto muzika tam nebývala zcela čistá, čitelná, spíše jakási zahlušená, tentokrát však ne.

Až skončila přestávka, vypuklo futuristické Až, známé spíše svým sloganem „A co děti? Mají si kde hrát?“. Je vůbec zajímavostí, pojmenovat písničku spojkou (resp. příslovcem), a ještě zajímavější je skutečnost, že Katapult má i další takovou, kterou jsem zmiňoval již výše – Když, zde ovšem s dodatkem (Srdce puls).

Takže: Když hrálo Až, vybuchl blok těch nej nej fláků od Kaťáků. Postupně (bez pořadí) se hrály obě věci z debutového singlu kapely, Půlnoční závodní dráha a Lesní manekýn (s úžasným vstupním riffem, o němž jsem si v první chvíli, jsa zmaten jeho silou, říkal, jestli to vlastně není nějaká světová coverová vsuvka ;-), Hlupák váhá, eponymní Katapult, dále song bez klasické bluesové formy, ale s bluesovým textem, a odtud tedy prostě a jednoduše Blues, V tomhle nejedu, Já nesnídám sám, Smutná nevěsta, Dvě růže krepový, Vojín XY hlásí příchod... Je skoro až neuvěřitelné, kolik má tahle banda na svém kontě obrovských hitů, tolik jich nemá snad ani Olympic ;-). Ehm, mám štěstí, že Janda tenhle report určitě nebude číst, ha ha.

Diváctvo sborově zpívalo části textů, umělo je nazpaměť stejně jako Olda Říha, letité slogany duněly plným Semilassem, stejně jako kdykoli předtím životem všech přítomných, a já musel obdivovat paní důchodkyni kousek před sebou, která poctivě a neúnavně stála v hledišti o jedné berli, a když produkce skončila, zcela neunaveně a spokojeně, s úsměvem na tváři odcházela směr šatna. Vážená rocková paní, bravo!

Jak jsem již naznačil shora, v sólovém zpěvu se sympaticky střídali Říha s Budkou, třebaže pěvecký prim hrál samozřejmě charakteristický letitý hlas nestora Oldy. Nicméně zcela stranou nezůstal v tomto směru ani bicman Ondřej Timpl, který na píseň Oči (2011) vystoupil zpoza svého bicího „kredence“ a sólově si zapěl též. A skladba i „paličkář“ samotný měli aplaus obrovský. No a jak jsem vstřebal z internetu, nebylo to prý rozhodně poprvé!

Nad jevištěm visel plakát Katapult 1975 a taky plakát s velkou cifrou 40, a nad hlavami fanynek a fanoušků tančilo symptomatické závěrečné Někdy příště. Ačkoliv jsem byl na koncertě Katapultu poprvé v životě (anebo možná právě proto), měl jsem skoro slzy v očích, možná stejně jako dva členové staff (doslova personál, zde technická podpora), kteří v závěru vlítli na pódium a společně s kapelou si do mikrofonů taktéž zapěli, a to v době, kdy už měl Olda Říha na sobě poctivou džisku s nášivkami jako třeba Black Sabbath, AC/DC, Anthrax nebo...Katapult.    

Takhle se mají dělat pravý rockový koncerty: žádná zbytečná předkapela, start takřka přesně na čas, tři hodiny hraní a nevynechat žádný velký hit! Škoda jen, že natolik brzy došel vynikající náchodský Hron 10 a zbyla už „jen“ Polička 11, ale to určitě nebyla vina kapely ;-). A profesionální fotografy trochu mrzelo, že nemohli fotografovat v zóně těsně pod pódiem, za ochranným hrazením (prý to bylo přání přímo Oldy Říhy – no, jestli je to pravda, asis pro to, Oldo, měl nějaký důvod. Ale jinak jsi je mohl tak blízko klidně pustit, vypadáš totiž pořád výborně! ;-).

S vynikající náladou z vynikajícího zážitku jsme dopíjeli svoje moky a celkem nikam nespěchali, neboť ten koncert byl opravdu vydařená výroční hudební dráha, tříhodinová (hard) rocková show. A tož mi na závěr dovolte, abych krapet zparafrázoval refrén jednoho z největších zahraných hitů, jímž je Půlnoční závodní dráha, a pokusil se v básnivé zkratce ilustrovat, jak nám ve středu v Semálu bylo:

Výroční hudební dráha,
z čtyř dekád zrozen kult.
Výroční hudební dráha,
tak jezdí – Ka-ta-pult...

Text brněnský Dědek, fotky Míťas.