19.08. 2017 - Lócké Rokec vol. 4 - Dolní Loučky
DOLNÍ LOUČKY? – HORNÍ PŘÍČKY!
aneb
AHOJ, OSTRAVO!
Report / Lócké Rokec – 4. ročník: Eagleheart, Alrox, Loretta, Titanic, Kern, Limetal / sobota 19. srpna 2017, po 15. hodině / Dolní Loučky
Rockových akcí je spousta, dokumentem čehož budiž, že úvodní kapela 4. ročníku festivalu Lócké Rokec přejížděla na dvoják z Moravského Krumlova; koneckonců, dvoják měla ten den prý i Loretta.
Ano, rockových akcí je spousta, ale takových, kde Vás těší úplně všechno, kde je jedna kapela lepší než druhá, kdy se nenajde žádnej idiot, kterej by Vás nasral, ale naopak se stanete kamarády i s lidmi, jež jste ještě před pěti minutami neznali, a kde se vypije úplně všecka zelená, tak takových rockových akcí božínku zase tolik není.
Vystoupil jsem z autobusu, do nějž měla v Krpoli dorazit klasická průvodčí (no když to byl náhradní spoj za vlak, tak proč ne), nakonec jsme se ale museli spokojit alespoň s řidičem. Koho by to případně mrzelo, tak si to prosím představte naopak, totiž že by dorazila průvodčí a nedorazil řidič.
Užívaje si pitoreskní scenérii vstupních modrozelených hor Vysočiny, vpravila do mne zahrádka loučské Sokolovny dvě svěží desítky, stejně svěžím způsobem jsem pokecal s pro mne doposud neznámým Jardou Pochopem a jeho fajne přítelkyní Magdalenou, vedle svačící Romové si pochutnávali na nevím jaké polívce s košíkem rohlíků, a když jsem „pasmatríl“ krásné bosé nožky jedné ze slečen servírek, věděl jsem, že tady jsem správně, že tady je svět ještě v pořádku.
Stejně jako líbezná cestička podél řeky, kde jsem na svůj předchozí zážitek (tehdy ještě z oken autobusu, kdy jsem uzřel pravého koně) navázal smradem z kurníku čtyř nefalšovaných slepic. No uznejte, pro městskýho kluka jsou čtyři slepice a jeden kůň zážitek jako prase! Ehm, jenom doufám, že mi na té slepičí cestě nezasmrádla vejce...
Brněnská power metalová a pořádně nadupaná letka jménem EAGLEHEART nám do Louček přivezla den starou třetí full-lenght placku Reverse a hned z ní do nás naživo lupla dva songy: dle oficiálního playlistu, protože to bych samozřejmě jinak neměl šanci identifikovat, se jednalo o granáty zované Until Fear Is Gone a Healing The Scars (omlouvám se, že tady nemám ta symptomatická obrácená я jako na obalu, ale aspoň si koupíte origošku, abyste to viděli).
Duněly samozřejmě i pecky z předchozích kotoučků, já osobně miluju první desku EH (nepočítám-li tedy vstupní historické EP Black Sun) Moment Of Life, z nějž mne potěšil závěrečný titulní megapřídavek, stejně jako majestátní balada s mimořádným aranžmá, děvče jménem Tears Of Rain, stejně jako říznej thrashovej stejk Falling.
Největší hit z druhé desky Dreamtherapy, pan Creator Of Time, lehce symbolizoval krátkost vystoupení kapely, nicméně nezáleží na tom, jak dlouho hrajete, ale jak hrajete. Orlí srdce tepalo kol místních lesů jak ten nejlepší otvírák, a z Dolních Louček svou dodávkou odjíždělo lehčí o nějaké to tričko i zlisu nové CD. Slušná snová terapie, tenhle Eagleheart naživo. Heej, už je mi dobře, podepisuju REVERS(E)!
Brněnský orchestr ALROX představuje kombinaci vlastních zonek (pamatuju si např. Závist) a hůře či lépe až nejlépe zvládnutých coverů. Čarovná noc byla docela příšerná, jenomže nahraďte Křížka, žejo. A taky možná proto, že ještě nebyla noc. Oproti tomu takové Ztráty a nálezy od Podskalského, Brichty a Arakainu byly velmi působivé a nějaká ta „kabátovka“ spoustu lidí potěšila určitě taky. A poněvadž ještě nebyl úplně čas, abychom polehávali, tak jsme si s dogovským šlágrem alespoň Poletovali.
Ahoj, Ostravo! Přede mnou seděl Ostravak Dan – obdivuju tyhle lidi, kteří dokáží přijet na moravskou akci až z Moravy! ;-) No a teď už vážně, tenhle Moravák jel na koncík na Moravě fakt přes celou Moravu, a kdo by mu to případně nevěřil, tak mohl dostat po hlavě Moravskoslezským Deníkem. Jenomže tento člověk by asi nikdy nikomu neublížil, děsnej sympaťák, a kamarádi jsme byli snad po pěti vteřinách: do kříža jsme si...kupovali vynikající slavkovskou jedenáctku Titanic, zatímco kamarádka Emička sosala Pinot Gris (prý to je synonymum pro Rulandské šedé) ze symbolického vinařství Kern.
Stejně jako osvěžovalo pivečko či vínečko, příjemné bylo i střídání mužského a ženského zpěvu. Milá černovlasá, okřížovaná klávesistka „Yamaha“ se střídala a doplňovala se svým černým mužským „křivákem“, a znělo to docela dobře. Ačkoliv skupinu Alrox jsem do té doby vůbec neznal, svoji pozici mezi totálními metalovými hvězdami ustála se ctí. Práci čest, a vstříc další pětiletce!
Kolem brněnského harému LORETTA se v Česku motá spousta nadržených š(v)ejků (nadržených pivopitelně na muziku, aby nedošlo k neslušné ošíbce), tentokrát to na pódiu byl manžel kytaristy Pavly Horňákové Mirek, a přimotal se tam taky jeho někdejší nástupce v Titaniku Džorko Enčev. Šejci jedni ropnatí!
Padlé, resp. povstalé děvy respektují charisma své zatím jediné dlouhohrající stejnojmenné desky, a tak na loučským place začaly stejně jako na placce: Stíny v ulicích a Komedie Láska. Ten druhej slogan je fakt dost good, panč láska je opravdu častokrát děsná komedie, mnohdy tragikomedie (zejména rozvodové protokoly by mohly vyprávět), například nedávno jsem viděl jedno vtipný polský porno a to byla fakt komedie láska, ha ha, když mu nešel nasadit (samozřejmě tón).
A propos, nikdy jsem nepochopil, proč existují a troubí akorát svatební auta. Neměla by radostí troubit spíš ta rozvodová?!? Ehm, možná by Loretta na zmíněnou skladbu mohla volně navázat coverem evropsky nadmíru aktuálním „Mustafa Ibrahim / má žena prchá s ním / a já to, já to, já to oslavím“.
Krom melody metalových starých fláků jsme se dočkali dokonce 4 novinek, z nichž nesvatou trojici Tajná láska, Svítání a Už žádný slzy jsem již z dřívějška znal (Svítání dokonce i z CD ;-)))))))))), ale ta čtvrtá byla i pro mne fakt novinka. Původně jsem se domníval, že skladba má zdařilý romantický název Noc do vlasů, leč Mistr Horňák mne vzápětí vyvedl z omylu – abyste rozuměli, je to v podstatě úspěšná kombinace společného salonu ORL a kadeřnictví, neboť píseň nese název Nos do vlasů.
Což mi lehce připomnělo mé pubertální, vlastně až adolescentní (k)roky (já byl vždycky pozadu, ani si nepřejte vědět, v kolika letech jsem teprve přišel o panictví), kdy jsme šlágr trojnásobného Zlatého slavíka Dalibora Jandy s refrénem „Tisíckrát krásnější než jsou prachy / je pár slov šeptaných do vlasů“ parafrázovali na „pár slov šeptaných do chlupů“. Jak neaktuální, že, při dnešní spotřebě dámských holicích strojků – do prkvančic, zas to holičství!
Ale jestli to má s našimi milými „lorettkami“ něco společného, to opravdu nevííím! A třeba u nové mlaďounké bicmenky Soni Formanové je to i dosti logické, protože na ni přes ty baterky – myšleno moje brýle i baterii bicích - fakt skoro nevidím. ;-)
A ejhle, na sympatickou říznou „sifonovku“ Zlost na stejdž vyskočil i Honza Toužimský. No ne, pardon, on to samozřejmě nebyl Honza Toužimský, ale když ten fotograf, a taky zpěvák Pavel Kunčík vypadá trochu jako on. Každopádně se rozparádil pěkně, zvítězila Radost! Zvítězila Loretta!
Loretánské zvony dozněly, aby byly vystřídány houkáním monstra s logem TITANIC. Jak jsem se dozvěděl od sympatických pořadatelů, záštitou festivalu není nikdo jiný než Mistr Zdeněk Černý, a jelikož máme za sebou už čtyři solidní ročníky, tak to chlapci myslím černě vidět nemusejí.
Vrata amfiteátru rozrazila Godzilla neboli slušnej Hráč z vynikajícího návratu Double Time, a můj objektiv nastavil Zrcadlo i všem fanouškům, kteří fandili s Vizáží vpravdě rumovou. Tedy pouze někteří, ti ostatní byli jenom zelení. Však se taky – jak už naznačeno výše - na fesťáku zelená úplně všecka vypila, já dopíjel posledního malýho panáka, kterýho mi v baru do toho plastovýho kelímku ještě ochotně vycejbrali.
Musím pochválit výbornej zvuk, kterej provázel celý průběh festivalu, byl poctivě nastavován speciálně na každou kapelu, a i když třeba na začátku některého setu (Kern) se mým uším nezdálo úplně všechno optimální, během chvilky bylo vše vyladěno k dokonalosti.
Pecky z Metal Celebration, proloženy „ábelovským“ Ábelem, nikdy nezestárnou, vlastně zrají jako víno, a létají kolem nás coby Vinná Muška, jmenovat je všechny nemá význam, když je přece všici znáte. Tož aspoň tu o tom přízraku VZP, jakýmsi Simulantovi, anebo tú dechovků vo gramofónu: Metalovej svátek! Kontrolní otázka pro ročníky 1993 a vyšší: víte, co je gramofon? A) gramotný ufon, 2) 1 gram fondue, 3) gravidní madam von...no po vydařených Loučkách možná i leckterá ze sympatických návštěvnic!
Co bych jen kriticky podotkl, mám subjektivní pocit, že Milan Hanák se nám postupně jaxi scvrkává, za chvílu z něj bude fakt Iggy Pop a za tou basou jej nebude vidět. Milane, vykašli se na už na ty dětský porce (jo třeba v Sokolovně měli dětskej smažák včetně přílohy a tatarky za 75). Anebo si pořiď menší basu, ať není větší než Ty, třeba takový nějaký basový ukulele či co.
No, konec legrace, přichází brněnský hard rockový KERN se svým majestátním intrem a vstupní stejnojmennou šlehou ze své (zatím) poslední, nadmíru vydařené desky Hrnu to k tobě. Fesťákový set trvá jen hodinu, takže kapela se posléze soustředí již na svoje nejletitější hity, a abych nevyjmenovával v každém reportu totéž, zmíním třeba nostalgickou Ty se mi dnes holka vdáváš anebo Miss aut s geniálně rytmizovaným textem v refrénu, který asi vystihoval i pocity spousty přítomných a právem spokojených fans: „Vládneš mnou docela / tréma už zmizela / válí se v prachu ten kdo zná miss aut.“ Ostatně, celý setlist Kernu je vyfocený v galerce, takže kdo by chtěl bádat jak Fleming nad penicilinem, stačí kliknout.
Kern je docela zajímavý i na pohled: majestátní guru Robi Křupka za červenou kytarou, jeho pohled je jako magie vycházejícího slunce; mladíček Roman Kupčík omotaný šesti vypasenými strunami, a přesto muzikálně nespoutaný a nespoutatelný; stoik s největším nadhledem na světě, rozmilý kytarový sarkastik Sláva Karásek, zpěvák Michal Konečný s temně drsným vzhledem a kontrastně přátelským vystupováním, a na závěr paličkář, který přežije snad všechny údery a nárazy světa, turbomotor kapely a chlápek věrnej poctivejm blanám, Mistr Karlos Vodička.
Třebaže počet členů historické kernovské sestavy se nám postupně zmenšuje, na energii a drajvu to bandě neubírá, ba naopak. Ba naopak se nám stabilizuje sestava, která bude mít rovněž své nezrušitelné místo v dějinách tuzemské rockové řeky, vždyť například takový Kupčík má už v kapele svoje inventární číslo.
Metalové fesťáky jsou nejen o hudbě a fanoušcích, ale také o focení. Díky tomu, že jsem si s velmi solidními a přístupnými pořadateli zavčas vyjednal vstup do fotozóny pod pódiem (díky moc!), získal jsem příležitost snímkovat prakticky z milimetrové vzdálenosti, což má pochopitelně na konečné vyznění záběrů daleko lepší vliv než „zkreslující“ zoom.
A nejen Eva, ale i fotka občas tropí hlouposti – schválně si prosím všimněte, co že to Míšovi Konečnýmu na fotce č. 3230 trčí z těch jeho mužných cvokovaných kalhot? - Kdo tvrdí, že jen tykadlo Kupčíkovy basy, má pravdu!
A nemusíte ani jezdit za velkou louži, abyste si užili Ameriku – stačí prchnout do Dolních Louček! Nemůžu si pomoct, ale nová cédéčka starých pardálů jsou jedno lepší jak druhé, což zcela stvrzuje debutové řadové album hranického LIMETALu, které začíná vlnou zvíci tsunami zovanou Amerika, stejně jako tato vlna spláchla všechny návštěvníky hned na úvod lóckého setu.
A pomyslná chladicí vlna by se jistojistě hodila, poněvadž na stejdži i pod stejdží začalo opět žhnout a do duší nám plápolal ten nejlepší heavy metal. Vida, stačí jen škrtnout poctivou zápalkou a už vaříte pohodu.
Posel špatných zpráv, Pravdu ukáže čas anebo symptomatická Stará garda se rozléhaly malebným loučským přílesem, a možná by bylo docela zajímavé zkoumat – po vzoru Slunce, seno, jahody – zdali nemohou mít úspěšně vyluzované decibely nějaký pozitivní vliv na nosnost oněch sympatických slepiček, které jsem cestou sem potkal. Já teda nevím jak Vy, ale já bych při hudbě Limetalu snášel a snášel...snad modré z nebe.
Modré z nebe nám vlastně snášel k nohám samotný Limetal, který nám tentokrát – na rozdíl od červnových Pohořelic - předestřel i úchvatnou baladu, věnovanou své věrné fanynce Karolíně. V tomto případě to bylo opravdu a doslova z nebe, jelikož Karolína už není mezi námi, i když vlastně pořád je.
A nebylo to rozprostření ledasjaké, živé houslové aranžmá se v metalu zase tak často nevidí, a v návaznosti na sličnou drobnou houslistku hovořil i plakát „BETTY Limetal QUEEN“ prakticky za všechno. A na prdel si z toho sedl – a to doslova - třeba i Jarda Bartoň.
„Mayday, dnes to prostě nejde, a ty jsi na tom stejně - jako jááá“, „V tu ránu, v tu ránu, v tu ránu mě máš“, tak přesně tyhlety pecky dotvářely dělostřeleckou atmosféru na place hned vedle řeky, a bylo celkem jedno, jestli se jedná o původní skladbu Limetalu, anebo o starodávnou, ještě citronovskou předělávku slavného priestovského United. Jaký to zřejmý důkaz, že česká tvorba se může té zahraniční směle rovnat!
I přes poměrně tvrdý termínový souběh Lóckého Rokecu jednak s Moravským Krumlovem a jednak s Létofestem za brněnskými Lužánkami (jak já říkám, na Švancarově stadionu) se do Louček dostavil solidní počet platících, oscilující kdesi mezi čtyřmi a pěti stovkami lidiček (podle pořadatelů se prý jednalo o rekordní návštěvu). Akce v podstatě neměla chybu, snad jen mohla být na čepu rovněž kofola, ale jinak opravdu nevím, co bych vytkl. Nicméně pokud by Goťák svou účast za Lužánkami z důvodu nemoci nezrušil, tak teda děcka nevím nevím, kde bych byl, ha ha.
Hm, rekordy jsou od toho, aby se překonávaly. Třeba Emil Zátopek, jehož heslem bylo „Když nemůžeš, tak přidej“, by o tom mohl vyprávět. Koneckonců, jeho zmínění na tomto místě není vůbec od věci, protože tempa některých metalových songů by možná mohla běhat spolu s tímto fenomenálním atletem. Možná... :-)))
Tož zpátky k onomu návštěvnickému rekordu. Dá se příště překonat? No pokud bude opět tak zářný výběr kapel jako letos, myslím, že by to mohlo jít – Never Say Never.
Loučky, Never Say Never? Ve chvíli této prožité radosti mne napadá spíše jistá lehká parafráze:
Loučky, Forever Hey Forever!
Text + foto Dědek.
Komentáře