16.11. 2016 - Souboj rebelů - Velké Meziříčí, Jupiter

(VÝ)LET NA PLANETU JUPITER

aneb

MASO ČTYŘ BAREV

Report / Jaroslav Albert Kronek & THE PAST (hity Kern), Miloš DODO Doležal (hity Vitacit), Aleš Brichta PROJECT (hity Arakain), CITRON & TANJA & Roland Grapow / + hosté / středa 16. listopadu 2016, po 19. hodině / Velké Meziříčí, klub Jupiter

Od Nových sadů přes Nové Sady až ke starým sadám

Shaumal mne měla vyzvednout v pět před magistrátem. Nemožné. Brněnské velkoměsto bylo zasypáno šrotovím automobilů a od Hybešky po Nové sady se posouvalo snad půl hodiny. I na rozkaz šoférky jdu vstříc rozkoším i Ibize, nabrán jsem kousek před Novými sady a už huráááá tunely na Velkou Bíteš. Shaumal má v autě poněkud přetopeno, což vtipně komentuji slovy: „No takhle se zpotím ještě dřív, než začnou hrát!“

Průjezd BigBeateší zvládáme bravurně, leč následně se motáme jak po deseti pivech totálně potemnělou a ztichlou vesničkou zovanou Nové Sady - no zkrátka stejný název, jako odkud jsme vyjeli. Naštěstí nám pomáhá místní anděl strážný v podobě chlapíka, který nás naviguje jako ta nejdokonalejší džípíeska, a tož huráááá směr Velmez.

Mělo mne chytrolína napadnout, že orientační bod v podobě jednoho mostu přes řeku asi nebude ten nejlepší nápad, když se obec jmenuje Meziříčí, a ještě k tomu Velké. Mostů bylo jako havranů a našich navigačních rozhovorů s místními kolemjdoucími ještě víc. Leč píše se čas 18:45 a s naším metalovým vrtulníkem konečně dosedáme vedle samotného boha Jupitera.

Starý sady Blízko nás

Ve frontě do klubu, která čítá snad padesát metrů, sympaticky vtipkujeme, že se jedná určitě o záměr zprostředkovat nám i touto cestou atmosféru 80. let, kdy podobné fronty na metal nebývaly žádnou výjimkou. Kolem nás se míhá Radim Pařízek a řada dalších organizátorů, kteří prostě ty úzké dveře do sálu rozbourat nedokáží. Postupujeme po centimetrech, ale jedno víme: dokud tam nebudeme všichni, hrát se nezačne! Heavy metááál!

Hercna mi rumpluje jak soustava padesáti kladiv, protože pan Jaroslav Albert Kronek se po létech akustického hraní s tělesem Alband vrací na elektrické pódium po takřka 10 letech! Ba dokonce mohu prozradit, že v noci na středu se mi ve snu přehrál celý koncert, pak jsem se probudil a už se jen třepal.  

Kronkova formace THE PAST rozehrála svoje mimořádné divadlo petardou Dál a dál z debutového alba Kernu ...od narození, které bylo u pultů s merchandise k dostání za 300 Kč, a nebetyčné výšky hor a neskutečné hloubky řek byly najednou na dosah, ehm, tedy za předpokladu, že by pódium nebylo tak daleko, kdy blesk byl úplně na hovno.   

Frontman Jarda Kronek se ukázal jako totální letitý profesionál, který se nenechal rozhodit ani chvilkovými počátečními výpadky svého mikrofonu, naopak: z počátečních bezkontaktů učinil v podstatě znouzectnost, a rozehrál se šňůrou svého nástroje takovou show, až jsem měl chvílemi pocit, že na tom kmitajícím káblu oběsí minimálně basáka Libora Machatu.

Sestava z desky Kernu Síla zvyku čítala ještě dále kytaristu Mirka Horňáka, bubeníka Víťu Fraňka (tyto všechny dosavadní jmenované známe z akustického Albandu), druhým kytarákem pak byl pan Michal Kugler, který sice nestrunuje v Albandu, ale je tvůrčím prvkem soundu novodobé brněnské Dogmy Art.

Oproti Páně Balčirákově rozhovoru v listopadovém Sparku mne osobně překvapilo zařazení svižného až létajícího šlágru ze singlu z roku 1990 Hvězdám už nevěřím, leč mé ucho nelhalo, bylo to tak. Hmm, mně taky stačí kývnout, že smím přijít po setmění. No vždyť jsem taky přišel a – spatřil hvězdy.

Hattrick Zlatých trianglů byl krom obligátních symfonií Exploze a Blízko nás dovršen nečekaným zařazením šlágru A zítra zase, které je známější spíše pod sloganem „Kde jsme, tam bude se hrát“. Mimochodem, každý Kerňák si asi povšiml odlišného Kronkova frázování v refrénu, což ale nebyl onen večer jediný případ. Inu, inovace si žádá své!

Je až skoro neuvěřitelné, že už na první kapelu, která měla dosti striktně vymezený čas, a tudíž nemohla přidat publikem řvaný přídavek, bylo v sále nabito a atmosféra báječně rebelská: ruce nad hlavou, mohutný aplaus po každým fláku a refrén heavy metalové hymny jménem Blízko nás pěl snad celičký Jupiter, až z toho museli ohluchnout i na nejbližším Marsu a Saturnu. „Blízko nás, místo máš, jít domů teď s tím se nepočítá!“

Vidíte, co může s Vaším životem udělat obyčejná sprcha? - Poněvadž jmenovaný megahit napadl Alberta po jednom koncertě v dávných 80. letech právě ve sprše.  

No jo, tak jo, úvodní THE PAST (Minulost) nasadili laťku hodně vysoko po všech stránkách, a co dál a dál? Ježto jít domů, s tím se teď opravdu nepočítalo.

Vzhůru přes oceán (propasti času)

Ještě jsem dokončoval šílenou frontu na Radegasta desítku, když Miloš DODO Doležal roztáčel svou spirálu času, v níž vrásek přibývá. Ó, jak symbolické pro tohle tour!

Poutník životem z magického rockmapovského singlu č. 4 a také ze samotného prvotního LP dozněl a navázal přesně tak, jak DODo avizoval v interview pro Spark, totiž že kromě skladeb ze stěžejního a monumentálního alba Vzhůru přes oceán, jakéhosi symbolického předznamenání muzikantovy kariéry, zahraje rovněž věci ze souvisejících singlů. Tož teda pojďme vzhůru!

Hudební génius DODO v tradiční letité sestavě se svým synem, Milošem Doležalem jr. na basu, a ještě více letitým souputníkem, bicmanem Pavlem Slechanem, s nímž hraje údajně už od roku 1982, dokazují, že tahle kombinace jim vskutku svědčí. Já osobně si je takto pamatuji již roky nazpátek, a vždycky to byl mimořádný hudební zážitek, akorát s tím rozdílem, že dřív byl Miloš junior malej capart a dneska je z něho baskytarista věru dospělý (nezaměňovat prosím se slovem „vyspělý“, to byl přece vždycky).   

Kytarově poměrně řízný, byť dle mých osobních sluchovodů ne zcela optimálně rozložený zvuk, panoval v klubu už od první kapely, a následně nerozezněl nic jiného než Zvony. Jak krásné, když zvony zní a netaví se na zbraně.

Protože to nemají písně Vitacitu vskutku zapotřebí – jejich další zbraní byla třeba Loď, opět z nezapomenutelného debutového kousku, stejně jako majestátní semibalada Sybila, která vybouřila diváctvo k opravdu solidnímu ohlasu ještě před tím, než vůbec začala.

Pevnou strukturu „Oceánu“ rozbourala z Dodovy sólovky Dráždivý dotek skladba s názvem Soudím...,  proslavená klipem s Guy Mann-Dudem, vysílaným počátkem 90. let zejména v dobové Hitparádě Martina Hrdinky, byť jak sám DODO poznamenal, s odlišným aranžmá. No aby ne, po těch letech! ;-)    

A taky největší hymna Vitacitu. Brněnský Kern má Blízko nás, Vitacit má Já chci se ptát těch králů. Takže „králové“ vládli rozbouřenému sálu a tenhle metalovej protestsong už nemohl nikdo zakázat.

Velmi sympatické bylo Dodo gesto ve smyslu tom že když on sám dostal jako devatenáctiletý šanci hrát s kapelou, chce to stejné vrátit dnešním mladým. A tak si pozval na pódium mladičkého strunaře Richarda (příjmením si bohužel nejsem jistý), který si vystřihl starodávné vitacitovské pecky jako Lovci lebek anebo – anebo – anebo pitoreskní hitovou kompozici Vzhůru přes oceán.  Devatenáctiletý? Taky se „chudák“ narodil až po „Oceánu“ ;-)

Miloš DODO Doležal, což není jenom jméno a přezdívka samotného frontmana, ale vlastně též název celé jeho skvadry, nám do Velmezu přivezl své ještě horké nové CD, vydané Dodovým již osvědčeným způsobem formou pošetky za neuvěřitelných 50 Kč!!! Samozřejmě, Dodo má výhodu vlastního studia v Žirovnici, díky čemuž ušetří spoustu nákladů, ale stejně – vydání kotoučku stojí vždycky spoustu práce, organizace, námahy, a předtím hlavně té invence, kterou v podstatě nikdy nikdo pořádně nezaplatí.

Takže CD Ohněm je na světě a my si pojďme na závěr zahrát jednu z nejrychlejších zonek, jaký kdy Vitacit nahrál, druhou stranu již citovaného rockmapovského singlu č. 4 – nadčasový Straaach! Je to maso!!!

Věčný Brichta, věčná řež, věčný thrash!

„Tak jak vám sedí, ta naše Metalománie!“ hřmí Jupiterem a všichni bohové vstávají. Perličkou jistě je, že Brichta je zde autorem nejenom textu, ale i hudby!

Následný historický Rebel z roku 1986 je více než symptomatický pro turné zované Souboj Rebelů, že ?!? Mimo jiné snad i z důvodu toho, že od roku 1986 uplynulo právě 30 let.

Podskalského zřejmě navždy nepřekonatelné Ztráty a nálezy se „loudají“ parkovištěm Velkého Meziříčí, parkovištěm všech metalových mániček zovaným Jupiter. Alešův text, který je vícesmyslný, který není jenom o hudbě samotné, ale o všech našich životech, se rozlévá do duší přítomných mužů i žen, a nejenom rozlévá, ale hlavně vlévá – vlévá energii a radost.

Mno, když už jsem zmínil ty ženy, potažmo dívky – jedna taková krásná maličká subtilní se do klubíku trošku moc oblékla, a tak se holt vevnitř musela zase trochu svlékat. Jak rozkošné! Čemuž se z pohledu „voyera“ neříká ztráty, alébrž nálezy. ;-) Akorát to svlékání příliš brzy skončilo, fňuk, čemuž se teda jako říká už ty ztráty, no.

Čímžto jsem dramaturgicky velmi pečlivě přešel k erotické kompozici Šeherezád, jejíž obrat „Dám ti sousto do úst hladových“ považuji za nejgeniálnější příměr ... abych tak jaksi řekl ... orálního pojetí lásky. Ehm, hovořím samozřejmě o líbání.

Brichta jasně řekl, že oproti svému dřívějšímu jinak pojatému Arakain Memorial Tour nebude tentokrát zvát žádné dějinné muzikanty, že si vystačí se svou skupinou Aleš Brichta Project. A věru se nemýlil – orchestr šlapal jako ten nejvyspělější Gladiátor, ovšem na druhou stranu doufám, že zrovna nešlapal po Via Appia, neboť tam jak známo ukřižovali všechny poražené vzbouřence při povstání gladiátora Spartaka.

Jasně, Aleš Brichta se dne 16. 11. 2016 nějaké porážky rozhodně bát nemusel, vítězil totiž na celé čáře, aplaudoval mu celý sál.

Z novějších řízečků vzpomeňme Kyborga, tzn. kybernetický organismus (málem jsem napsal orgasmus, nicméně i kybernetický orgasmus si už lze dneska představit), z těch úplně nejstarších naopak metalovou hymnu Proč?, opět vzorek z Rockmapy, a díky za ni Petru Jandovi z Olympiku.  

Ano, někdo má Blízko nás, někdo Já chci se ptát těch králů a někdo „Co je? Co je? Cojecojecoje?!?“  A všichni fanoušci mají všechno. Jedna z nejlepších životních výpovědí člověka všech dob, navzdory všem dobovým stupidním kritikám a navzdory všemu, navzdory! „Nechte mi právo mých vlastních omylů / a možnost zvolit co mám rád.“ Dámy a pánové, znáte něco lepšího?

Jo ale jenom taková drobná kontrolní otázka: Sbíráte známky, píšete anebo moc pijete? ;-) Pořád budete PROČ!

M jako METAL(OMÁNIE), AB jako krevní skupina!

Na křídlech Citronu a Rolanda Grapowa

Majestátní opona s monstrózním logem Citronu naznačovala, že maso tří barev máme za sebou, a čeká nás ono čtvrté. Hmm, asi ryba, když s citronem, ne?  ;-)

Ale rozhodně ne usmažená nebo uvařená. Že by štika? To na Citron taky úplně nesedí, protože není žádným nováčkem. Sumec? No ten je trochu pomalej, což Citron taky není. Žralok? No, to už je lepší, ale Citron zase tolik nekouše a nežere, když na své fantasy tour pozval tolik kamarádů. Takže je to jasné – Citron je velryba spojená s delfínem. Mimořádně inteligentní, přitom fakt dost slušně velká, a hlavně se v heavy metalu cítí jako – no jako ryba ve vodě! ;-)

Chcete Hon na bluda? Máte ho mít! Chcete Radocha? Máte ho mít! Chcete něco jiného? Máte to mít! Máte všechno mít, protože jste totální fans heavy metalu!

Příjemné prolínání starých věcí s těmi novými ze dvou ípíček, a dneska vlastně už i z nového regulérního alba Citronu Rebelie Rebelů, jež chtělo za 13 skladeb pouhých 269 Kč (myslím, že velmi rozumná cena!), hřálo u srdce, byť nemuselo být ještě  tuto chvíli nutně ocelové, a řvalo ven, že metal furt žije. Díky nám!

Ostravský Citron má jednu obrovskou výhodu, že může vařit pohodu hned na několika hudebních platformách (samotný Citron, Citron s Tanjou, samotná Tanja, rovina hostů, instrumentální exhibice), což koneckonců prokázal i na startu ve Velmezu.  A abychom tady nebyli do rána, tož jmenujme z každé platformy něco.

Píseň ztracených je už osvědčený šlágr, mrazivá balada o tom, co nás možná čeká anebo už vlastně vůbec nečeká. Na křídlech andělů je stejk, který si s Citronem střihl i Mistr Roland Grapow, nebudu ho představovat, bylo by to zbytečné. Ale když na křídlech andělů, tak jsem toho Rolanda zvěčnil i z galerky (přátelé, a jmenovitě Rolande, to bylo poprvé, kdy jsem se přinutil vyjít schody, tak si toho važ! ;-), no a potom taky zespodu, panč tam ty fotky jsou přeci jenom ostřejší.

Když na pódium vtrhne Tanja, je to vždycky uragán, i když jej Citron zrovna nehraje. Tanja je ďábel, ďábel, ďábel se svatozáří. „Objevená“ zonka mimo rámec slavného přeslavného debutu funguje mimořádně dobře, navíc, co Vám budu povídat. Ja praví klasik, dobře oblečená ženská je víc sexy než ta svlečená. A Tanja byla ten večer (a tu noc ;-) věru dobře oblečená!

Pokud jsem registroval well, tak nám Táňa předvedla novinku z novinkového alba, píseň Má zpověď, a navíc za asistence Radima Pařízka juniora (sapristi není těch juniorů už nějak moc? ;-). Tanja sexy hábit jak z čarodějnického sabbathu - kluci naštěstí ne, he he - až jsem měl chvíli problém soustředit se vysloveně na muziku, stoupal mi totiž nejenom tlak.  

Odpichovka Pár přání je sice vynikající jednohubka, ale posluchačstvo samozřejmě čeká na Zlatým trianglem ověnčený Nad hlavou létá rokenrol. Bylo na hlavou, bylo létalo a byl rokenrol.

Jo a málem bych zapomněl na to nejdůležitější, na křest čerstvě narozeného miminka v podobě CD Rebelie Rebelů. Radim Pařízek, Láďa Křížek a Roland Grapow pocákali tu rezonující hudební dušičku ničím jiným než pivem Radegast. Teda spíš než plechovkou si myslím, že to mělo být plastovou lahví, když CD je plastový kotouček, ale budiž ;-))).  

Pódiová show Citronu je fakt dost solidní: pakliže nepočítám seanci křtu, tak videoprojekce buď s aktuálním pódiovým děním anebo s různými jinými obrazovými sekvencemi, obrovská loga Citron aneb kouřové pyroefekty, do čehož zahřměly songy Rock, rock, rock („spojení jen přes obálky“) anebo hymna Ocelové město (srdce), drtí fans a drtí fajn.

Kern má Blízko nás, Vitacit Já chci se ptát těch králů, Arakain Proč? a Citron Ocelové město. Anebo mají všichni třebas taky ještě další písně a mnoho dalších písní a - - - a Citron třeba Kam jen jdou lásky mé.

Kam jen jde, Velké Meziříčí mé?

VelMez neznal mez!

Ano, Velmez skončil. Ale Souboj Rebelů, který vyhráli úplně všichni zúčastnění, ať už se jedná o kapely anebo fanoušky, ten právě začíná.

Aneb jak jsem přesmykl přezdívku mé kamarádky SHAUMAL  – přeskupil jsem písmenka a vznikla SUMA HAL.

Suma hal – turné, které právě začíná.

Text + foto Dědek.

P.S.: Jo prosím Vás, vážení naši čtenáři, pokud byste se divili, že ty moje fotky jsou tak různě rozmazaný a všelijak jinak divný až prapodivný, tak vězte prosím několik věcí: světla byla daleko, pódium bylo daleko, já jsem byl daleko (třebaže jinak blízko), navíc jsme všichni o sebe různě drcali, takže ty fotky zkrátka zcela záměrně odpovídají kvalitě fotografií z přelomu 80. a 90. let, aby to bylo celkově stylové a nevybočovalo z dobové atmosféry. :-)