16.06. 2017 - Tom Jegr & Gang, Rusty Corporation - Brno, Rusty Nail Club
HAPPY BIRTHDAY TO YOU? - RUSTY BLUESDAY TO ALL!
aneb
PŘEŽILI JSME TO ŽIVI? JÓ! ŽIVI? JÓ! ŽIVI? JÓ! ŽIVI? JÓÓÓÓÓ!!!
Report narozeninový, jen trochu hudební / Tom Jegr & Gang, Rusty Corporation / pátek 16. 6. 2017, po 20. hodině / Brno, Rusty Nail Club
Mnoga ljeta tamú nazád, když jsem byl na Jégrovi poprvé...ale proč se zabývat letitou minulostí, když jsem se teprve před „chvílí“ vrátil z večírku.
Oficiálně to byla oslava narozenin zpěváka a kytaristy Toma Jégra, majitele klubu Rusty Nail a zpěváka formace Rusty Corporation Pepy Trumpeše, a také světoběžníka Zdeňka Vardana, který je s klubem spjatý zejména po organizační stránce (ten jediný nezpíval, což bylo ovšem možná dobře). – Ehm, vlastně co to kecám, že oficiálně, když večírek byl velice, velice neoficiální :-).
Okolo data konání oslavy však má z Jégrovy družiny narozky mnohem víc lidí – ještě basák Hynek Maniac Maňák a kytarista Přema Dofek. Jó holt, až na čestnou výjimku bubeníka Radima Grünwalda jsou všichni Blíženec, však taky na koncertech hrají skladbu s tímto názvem. Jo jo, znamení je prostě znamení.
A když narozeninová párty, tak pivopitelně i dárky! Co ale tomu Tomovi jenom dát, když on žije docela skromně a na nějaký unikátní historický kousek kytary zase nemáme?
Někdo zraje pro šibenici, někdo jako víno. I když jak známo v životě žádný svatoušek nebýval, to první pro Toma určitě neplatí. Takže spíše to rčení o zrání vína. Ano, koncerty TOM JEGR GANGU mívají pořád úžasnou rockovou atmosféru, protože kapela nic neodflákne a všechno si fantasticky užívá, což koneckonců věrně dokumentuje i naše fotogalerie. Mimochodem, pakliže byste dumali, kde se v klubu nachází onen slavný vyplazený jazyk Rolling Stones, pak zůstaňte nohama na zemi: přímo na zemi kousek od „křižovatky“ mezi pódiem, barem a cestě k toaletám. No a balónky ty logicky visí pro změnu u stropu.
Tomáš však v současné době spíše než víno zraje jako nealkoholické pivo. No a tak jsme mu společně s Amneris vymysleli dárkový koš, který snad nikdy nezklame. Jeho jádro tvořily v rozích čtyři pomyslné věže nealko, symbolizující čtyři věrné členy Gangu, a zbytek nějaké ty pochutiny á la klobásky, uzrálý sýr, oříšky, nějaká ta luxusní čokoládka a tak všelijak. A jelikož pracujeme jako kancelářské krysy, měkkou výplň dárkového koše jsme vyřešili symbolicky a jednoduše: na proužky jsme naskartovali barevné letáky supermarketů, zmuchlali je do vzdušných hrstí a ty nacpali mezi jednotlivé „ingredience“. Vypadalo to krásně a vůbec nesmrdělo, dokonce i ten zrající sýr se zatím choval slušně.
Tomáš ovšem dostal samozřejmě i jiné dary, já vím například o unikátní věcičce, kterou mu dala moje kolegyně Věrka – od ní dostal malé dětské klávesy, na kterých se člověk může naučit snad až 12 písniček - prý aby se Tomáš konečně naučil hrát! :-))). Není divu, že tento dar vyvolal u přítomných bouřlivé veselí nad Moravou.
Nezapomněli jsme ani na zbývající oslavence, takže Pepa a Zdenál ode mne dostali po vzoru oné slavné komunistické agitky s udatným komsomolcem, striktně odmítajícím kořalku slovy „Ne! Radši knihu!“ – ano, už to víte, dostali knihu. No a jestli se třeba Pepa nad nejděsivějšími kriminálními příběhy 20. století ožere ze žalu tím nejlepším nejčistším rumem, to už ponechávám čistě nejčistěji na něm. A co se týče darů říznějších, jak vidno rovněž z naší galerky, „alkoholická kapačka“ jistě také potěší, zřejmě ve smyslu hlášky z filmu Limonádový Joe, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoliv množství! No každopádně lepší alkoholická kapačka než „alkoholická kapavka“; ejhle, teď jsem právě četl v novinách, že prý se tyhle nemoci už zase rozmáhají, no to je hrozný, ti lidi snad prcaj jak veverky či co.
Ale pojďme taky trochu k hudbě samotné, protože tou se slaví nejlíp. Jako první si svá výročí vítězného června užila formace Gang, jež do nás napálila pecky staré i nové, takže každý si mohl užít třeba Kamenku a já osobně svoji zamilovanou Vizi nebo nepřekonatelné boogie Stará 19. Nemá smysl vyjmenovávat celý playlist, o něčem takovém určitě narozeninový report není, to si můžete přečíst v našich dřívějších článcích, kterých je na tomto webu dostatek. Anebo si poslechněte Tomovy desky, to uděláte úplně nejlíp. Tedy pokud jste náhodou nebyli na koncertě; pokud jste byli, udělali jste ouplně nejlíp!
Na takovéhle významné akci logicky nemohl chybět ani Tomášův dlouholetý souputník a spoluhráč z formace Charlie The Bomber, foukací harmonikář Darek Neumann. Ten mne vždy potěší nejenom tím, jak je přes svoje instrumentální schopnosti skromný a fajn, ale též tím, že čte náš web a že se mu naše články líbí. Darku, děkujeme moc za přízeň, doufám, že se dobře bavíš i u tohoto reportu!
Třebaže „střely Jágrova týmu“ - ano, i takovýmto roztomilým překlepem už byla jednou skvadra označena - bych asi sestavil ještě krapet jinak (musím taky zmínit něco, abych pořád jenom nechválil), tak spravedlivě nutno podotknout, že gangovské koncerty jsou vždy spontánní zážitek, na jehož účinek je prostě spolehnutí. A upřímně řečeno, kolik znáte v dnešní době lidí nebo věcí, na něž se můžete opravdu spolehnout?
Posléze již nastoupila organizace Pepy Trumpeše RUSTY CORPORATION a společně s ní magické návraty nejen do starých blues rockových vod. A společně s ní i spousta hostů, které vám postupně vyjmenuji. A společně s ní trvá v Rezavým hřebíku i úchvatná nálada, navozená už Jégrovým Gangem. Zkrátka a dobře jsme si to užívali všichni společně. On, vždyť Rusty Nail Club, to je taková jedna velká společná rodina.
A že ta rodina je opravdu velká, dokazují i počty hostů, kteří se buď od samého počátku anebo postupně v průběhu spontaneity přidávali k samotnému základu Rusty Corporation, až se časem z hudební produkce stával solidní jam, „džem“ zbytečně nepřeslazený, naopak s vysokým podílem šťavnatého ovoce.
Když jsem začal teď v sobotní noci psát tento článek, zvenku mne otevřeným oknem „vyrušil“ thrashový vokál jednoho maníka, zjevně si krátícího chvíli čekání na noční rozjezd. Statečně pěl velice slušným thrash/hard corovým chraplákem, bylo to cosi mezi živým blitím a smrtelným chroptěním, až jsem si říkal, že není špatné zajít občas „jenom“ na blues.
Nicméně uvědomil jsem si, že s Pepou se ani na blues toho thrashe nezbavíte, poněvadž jeho udatný chraplák je naprosto jedinečný, a leckterá tuzemská thrash metalová kapela mu jej může jenom závidět, ha ha. A protiváhu „drsnému Pepkovi“ pak tvořila svým dívčím tónem křišťálově křehká zpěvačka Sandrine Amadou Titi, jenž zpívala už s původní formací Rusty Nail.
Významným hostem celého vystoupení byl nestor a dnes již žijící legenda brněnské rockové scény, kytarista Emil Kopřiva, hrát ani ve druhé části koncertu nepřestal Darek Neumann, a tak měla produkce RC v pokročilém stádiu dokonce dva hráče na foukací harmoniku, ježto ke kapele se přidal i hudebník Miloš Kocman. Však si taky tihle dva v jednu chvíli krásně podali ruce, což se mi kupodivu podařilo dosti pohotově zachytit. Jak milé souznění! A pro úplnost musím dodat, že i bubeníci se v této fázi občas prostřídali, asi aby židlička byla tak nějak pestřeji zaprděná ;-)
No suma sumárum, na stejdži bylo lidiček, co na něco umí dobře hrát, jako nakaděnejch! (Což nemá, prosím Vás, žádnou souvislost s předchozí decentní zmínkou o distribuci plynu do světa tzv. análním plynovodem).
Na koncert jsme se přišli podívat nejenom my obyčejní smrtelníci, ale též další „obyčejní smrtelníci“, jako třeba nezávislý rockový publicista Petr Gratias anebo nestor č. 2 brněnských hudebních pódií, klávesák a akordeonista Franta Šír. Inu, akce měla zjevně velmi slušné renomé!
A zase hudba slovem? No jasně, alespoň letem blues rockovým světem. Klasiky jako Honky Tonk Blues, Hoochie Coochie Man, anebo třeba Born To Be Wild od Steppenwolf povinně roztančily řadu návštěvníků, včetně samotných jubilantů Pepy a Zdenála. Když mrknete na příslušnou fotografii, vězte, že tihle dva se nejenom objímají, oni spolu přímo tančí!!! No chlapci, vy jste se nám tedá spustili!
Solidně zaplněný klub si užíval dobrou muziku prostřednictvím jako vždy výborného zvuku; marně přemýšlím, ale v Rusty jsem snad ještě nezažil špatný sound. Úplně nejvíc se ale celým prostorem klubu rozezníval a rozechvíval sound duše, sound všech přítomných dušiček, protože spokojená dušička, spokojená soul, to je nejlepší sound in the world!
Vše podstatné zdokumentováno jest v naší bohaté fotogalerii. Pokud se vám zdá, že některé mé fotky jsou lehce mázlé, vězte nevězte i věřte nevěřte, že mázlí jsme postupem času byli prakticky skoro všichni, takže se jedná o snímky nikoliv technicky nedokonalé, ale věrné, syrové a nadmíru autentické. Na jednom z těch závěrečných má například Hynek Maňák výraz jako nejmenovaný premiér po volbách...
Jó, po volbách bude možná ještě někde divoko - moje volba je jasná:
„Bórn tu bíí wá – á – á – ájld!“
Text + foto Dědek.
Komentáře