13.09. 2016 - BioMassa, Stejšn - Brno, klub M13

BAREVNÝ KOKTEJL S ... BIOMASSOU

aneb

STEJŠN IS FREE. Chilli TŘINÁCTÉHO V TŘINÁCTCE

Report / BioMassa, Stejšn / úterý 13. září, od 20.30 hodin / Brno, klub M13

Je úterý 16.45 hodin a ČT1 má na programu Cestománii, tentokrát díl Namibie – pouští a savanou. No jaký to osudový úvod před večerní taškařicí se Savanou. A taky s BioMassou, která rovněž pouští – pouští do nás své barevné kohoutí ocasy, čímž rozhodně v tuto chvíli nenarážím na partie tělesné, ale partie hudební: pouští do nás své barevné cocktaily, tj. koktejly, tzn. své barevné skladby. Ježto koktejl je jak známo či neznámo z angličtiny a znamená kohoutí ocas, jakožto narážka na barevný charakter míchaných nápojů.

Takže pouští a savanou bychom měli. Ale co ta Namibie? Dá se vůbec s úterní živou hudbou jaksi provázat? - Dá. Namibie – námi bije tato muzika a námi bije srdce pro ni. Ehm, no tak... dost bylo slovních hříček a skočme na hříčky hudební.  

Je úterý 20.30 hodin a M13 má na programu BioMassu a Stejšn.   

Já nevím, co s tím Johannem Sebastianem všichni mají. Vláďa Mišík, BioMassa, Stejšn, rozličné filharmonie... no ten počet děcek mu fakt asi nezávidí, a toho exekutora a vši určitě také ne. Zřejmě v tom bude cosi Osudového. I když to je taky blbost, panč celej večírek začal motivem Bachovy Toccaty a fugy d moll.

Každopádně svižně pojatá vážná klasika, za jejíchž slavných tónů se zbytek kapely BIOMASSA postupně přidružil ke klávesákovi Ivanu Slámovi a strunaři MíŠovi Ševčíkovi (slyšíte tam, jo, to rebelovaté š š ššššš’’’, že jo?), rozproudila prvotní blok večera, který sestával z biomassích novinek, jež zatím na žádné desce nenajdete. Třeba když Brnem zafičí Tornádo, možná pak zbude už jenom Duha na strunách.

Některé songy jsem si však už přeci jen pamatoval, a sice z loňského červencového koncertu v Modřicích Pod kaštany (případný zájem o tehdejší reportáž můžete realizovat zde). A když říkám „a sice“, tak „a sice“ Kočku na rozpálené plechové střeše a Starý desky.   

Upřímně se přiznám, že BioMassa se mi svou žánrovou i aranžérskou barevností líbí čím dál víc. Třebaže postavit blok prakticky ze samých ještě nezažitých kompozic by se mohlo rovnat dramaturgické sebevraždě, nikdo v úterý zbytečně neumíral, a těchto nikolivěk pět, ale sedm „new kids on the block“ (tak za tohle mne Kubowský asi přeci jen zabije, ha ha) nudu v Brně ani na chvilku nezpůsobil.

A proč se mi vlastně ta BioMassa líbí? Protože ji vnímám jako přírodní produkt (nechci používat dnes už skoro hanlivé slůvko Bio ;-). Přírodní produkt v tom smyslu, že není umělá, nepotřebuje onanisticky experimentovat ve vymýšlení nových megažánrů, nepotřebuje umělé á la techno samply, nemá zapotřebí v jedné flákotě shrnout deset tisíc rytmů a deset tisíc crossoverů - stačí jí vymýšlet NOVÉ PÍSNIČKY a životavelmischopná aranžmá.

Ano, každá písnička je jiná, ale každá po svém. Což je dle mého osobního a subjektivního a nikomu nevnucovanému názoru to největší umění. Jet po „starý“ dobrý silnici „starým“, leč zkušeným fárem, a pořád tam moci objevovat nové věci, nová zákoutí a nové krásy. Zkrátka a jednoduše – Každý sobě kapitánem.

Sebejistá brigáda poctivého bigbítu zakončila svůj první tvůrčí „přetlak“ Koktejlem s nedávno zesnulým Davidem Bowiem, jehož tvorbu sice prakticky neznám, ale zase si tu jeho charakteristickou hlávku pamatuju z Lynchova před-filmu Twin Peaks: Fire Walk With Me. Nicméně věřte, že to byl spíše koktejl s BioMassou, ale dva kohouti na jednom smetišti se ještě konat neměli, poněvadž po krátké picí přestávce následoval set z debutového CD Už žádný tlak! Což je svým způsobem vtipné, když další hudební tlak začne z alba s takovým názvem, že?

Nejenom řízná úvodka Je to jen pocit s výbornou muzikou i skvělým vpravdě pocitovým textem. „Někdo to cítí stejně jako já / někdo to stejně jako já má / někdo to cítí, cítí pocitově / a všechno vidí jinak, nově.“ Mimochodem, ti pozorní jistě registrují, že i v této písni se vyskytuje výraz „koktejl“, takže první titulek tohoto reportu se tím pádem zdá být o to více příznačným.

Oč je „pocit“ říznejší, o to jsou Plameňáci majestátnější: vskutku impozantní, monumentální balada, rozevírající se s každým poslechem víc a víc jako dlaně, o nichž se zpívá v textu.

Ale nejenom o hudbě byl tento večer. Vtipně pojaté komentáře jako například onen ke Kávové madoně o Kolumbii – no pořád lepší Kolumbie než kolumbárium, že, a von ani ten Kolumbus to neměl v životě jednoduché – např. s těmi Indiány...

Kdysi jsem býval, to je song o nenávratných změnách v životě; takových, až pustíš do gatí. Při slovech „kdysi jsem býval ... štíhlý jak luk“ jsem si prostě musel pohladit labužnicky břicho, doufaje, že se třeba někdy začnou ty luky vyrábět trochu tlustší. Ale zase na druhou stranu, břicho mám fakt pevný, škoda že si nemůžete holky sáhnout. (Říkám břicho.)

Takže děvčata a chlapci, všichni milí přítomní, pokud Jiří Kubowský za velice dobrého zvuku (oceňuji zejména syrový projev bicí soupravy Petra Hercoga) pěl „Kdysi jsem býval talentovaný kluk“, pak vězte, že ono „kdysi“ se dělo v úterý 13. září roku 2016.

Baskytarista Dušan Charlie Svoboda, tomu prostě nestačí za večer jedna „holka“, on musí mít ty kapely za sebou hned dvě. A tož zatímco jeho spoluhráči postupně odcházeli na zasloužený odpočínek (přátelé, prosím Vás, to ještě není o tom kolumbáriu, jiščó vydržte!), Dušan si i nadále užíval svobodu písní, svobodu stylu, svobodu hudby.

A že má teda styl, ten Charlie! V Chaplinově grotesce by se sice moc neuživil, ale umístit jej jako sochu třeba na náměstí Svobody (sic Svobody!), to by šlo. Nikam by neutekl a ani by se moc neklátil ve větru.

Mno, konec narážek na důstojný, stoický projev basáka, všechno zachraňuje lídr kvarteta STEJŠN Luděk Savana Urbánek. Ten zas vyvádí až HRŮZA (Michale, sorry)! Sice podle příjmení by Urbánek měl pocházet z města, ale on pochází ze savany, a asi proto taky tak skáče. Jednak po stejdži a jednak z druhé písničky na třetí. A proto taky tak utíká vpřed, skoro jako by se vezl nějakým stejšnem na vlnách melodického svěžího hard rocku.

Are You Free? Stejšn yes. Já free moc nepiju, já radši alkohol, a tak jsem popíjel Martinovu výborně ošetřenou starobrněnskou jedenáctku MEDIUM, no a kdyby jednu, žejo. Savana by si asi „taky dal to MÉDIUM“, ale musel hlavně hrát a zpívat a třetí ruka na ten škopek mu jaxi taxi chyběla.  Prosím Vás, nezaměňovat s třetí nohou - tam se Luděk, když se občas odkryl kytarou, zdál docela v pořádku.

V září vlastně obligátní Září zářilo jak zářijový měsíc nad krajinou, a já se musel pomyslně ptát:  Savanoviči, Ty nevíš, že každý rok léto umírá v září?!? Ale víš, moc dobře to víš.

Umírá léto, ožívá videoklipový Brněnský labužník. S nastupující zimou mají popelnice dvě velké výhody: jednak působí jako přírodní chladničky, takže potraviny jsou v nich vlastně velmi čerstvé, a za další třeba na Vánoce se sice žere ostošest, ale taky se ostosedm nakupuje, takže se všechno nakonec nezežere, a tudíž popelnice prázdnotou rozhodně nezejí. A pakliže posléze nešťastnou náhodou kousnete do zbytku vánočního stromku, můžete mít při zapíchnutém jehličí v krku stejně dušný pocit jako při zrádné kostičce kapra. Pardon, vlastně sumce!

Bluesově laděné Pondělí se sice stejně jako starej Kafka, co z wokna kouká, krapet zpozdilo, ale není to vlastně jedno, jestli máte (b)lues v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek, v sobotu nebo v neděli? Protože když ho máte, tak aspoň jistotu máte, že ze života něco máte.

Oživená slovní hříčka Přeborník v Alpách mi lehce připomněla nádhernou scénu z filmu Proč?, kde Mouka doporučuje svůj povzbudivší lektvar slovy: „Rybízovka s okenou, vlastní recept!“ Jestli okena nebo alpa, to je vlastně šumafuck, hlavně že jste přeborník!

A samozřejmě nemohu nevzpomenout ani slavného pana Jiřího Sováka, tentokrát v souvislosti přímo s alpou, kdy ve filmu „Ať žijí duchové!“ hovoří o jakési pošetilosti, tak znamenitým nápojem si mazat tělo. - No, dovoluji si dodat, že kdo mazal hodně, už je možná taky duch.

Tož tedy Stejšnův příspěvek na téma alpa, a nyní jedna vzpomínka na Brněnský Večerník. Jeho někdejší fotograf Franta Kressa sice zrovna přítomen nebyl, ale stejně jsme si na tenhlecten opět klipový šlágr v Brněnsku takhle hezky Večer s kolegyní Věrkou zatancovali. Mimochodem, viděli jste ten klip? Od té doby, co jsem v něm spatřil „obnaženou“ převlečenou (vlastně vysvlečenou) bývalou  „basačku“ Stejšnu Mirka Tomšíka, přestal jsem mít chuť na sex. ;-))) Schválně mrkněte, třeba budete mít pak už taky klid.

Buch! A je neklid! Vzrušující pyroefekt vybuchl těsně vedle rozesmátého Charlieho (ty wole, won se umí smát!) a ožehl pitoreskně vyvedený kavernální strop emtřináctky. Inferno!!! Až jsem byl fakt dost nadšenej, že je třináctýho, a ne jedenáctýho září.

Pivopitelně nějaký ten česky předělaný cover (se zachovanými anglickými slogany), jako třeba All Right Now od Free anebo závěrečná pozapomenutá hitovka od The Kinks You Really Got Me. Holt Mr. Savanovič má asi rád muziku, která mne osobně časově minula – já „vyrostl“ až na Kernech a na Stejšnech!

Znáte tu baladu o černých krysách? More night’s má natolik mrazivou náladu, že může být jak ze sabbathu na Petrových kamenech, tak i ze sabatu z Cejlu. Každopádně zdařilá věcička, jež ovšem nikoho nediskriminuje, protože každý ji buď poslouchat může anebo nemusí. Anebo musí.   

Do Stejšnu se poměrně brzy navrátil mlátilec a snajpr Martin Krejča, takže když krejča, tak mi nezbývá než konstatovat, že s tou změnou bubeníka na nás Savana „ušil“ pěknou boudu. No bůh či čert ví jak to je, každopádně Krejča do nejedné blány bušil jako kdyby si vrz’ poprvé. A přitom s kapelou už něco Pomotanýho zažil!  

Oproti němu Franta Šír, nestor brněnské rockové scény, který si pár koncíků střihl i s mým milovaným Albandem, je v orchestru poměrně nováčkem, ale je třebas podotknout, že mu to vedle pana Urbánka sluší: zatímco „Luďka“ je taková decentní uhlazená blondýnka (jemná pleť, vybrané chování), Franta je již od pohledu ošlehán vichry života i velkých Šírých rodných lánů, kteréžto skutečné, i pomyslné větry své, zkušeně vkládá do lánu muzikálních klapek, a drsné tóny hard kytary tak opatřuje svatozáří lyrických „klavírních“ momentů. Já teda ale nevím, co to tady furt do vás klavíruju.

Pomalu dolů a stále níž? Hádejte asi kam. Aleš Brichta to kdysi v textu Řekni a máš mě popisoval podobně jako „Od vlasů po prsty u nohou / mezitím se dlouze zastavím“. Klasická savanoušská „sprosťárna“, no ale jak jsem říkal – my, co jsme viděli „Prodavačku Mirku“, nám už je to fuck; vlastně fuk.

Hele, čtenáři naši milovaní, budeme končit. Obě kapely dokázaly, že po hudební stránce má brněnská scéna věru co pestrého nabídnout, až jsem si z toho málem cvrknul.

Vlastně jinak – až jsem z toho málem pustil pomalu dolů do gatí...

Text + foto Dědek.