13.06. 2014 - Argema, Dark Rock, SRO - Dukovany, zámecká zahrada

DIVA S PERLAMI VE HLASE

aneb

„JADRNÁ ELEKTRIKA“ V DUKOVANECH

Report / Argema, Dark Rock, SRO / pátek 13. června 2014, po 20. h. / Dukovany, zámecká zahrada

Speciální děkovačka: Savanovi za to, jak mne krásně převezl...  (rozuměno tam a zpátky).

Unikátní vystoupení se v pátek třináctého odehrálo v nádherném amfiteátru zámecké zahrady v Dukovanech – po letech zde vystoupila výborná rocková družina SRO v čele s majestátní divou, Paní Zpěvačkou Zdeňkou Šmídkovou Kotačkovou (ex-Ynnity, ex-Stejšn), přičemž roli „předskokanů“ obstarala dřívější heavy metalová legenda 80. let, nyní po revoluci známá poprocková skupina Argema; příjemné cover-intermezzo představoval předchůdce SRO, kapela Dark Rock.

Když jsme do areálu kolem osmé hodiny večerní přicházeli, zdálo se, že návštěvnost není nic moc. Jenomže tento optický klam byl způsoben jednak značnou rozlehlostí areálu, druhak zatímní roztroušeností lidiček všude možně a „treťjak“ tím, že posluchačstvo do zahrady stále plynulo.

Na koncertě ARGEMY (argema.cz)  jsem byl naposledy v roce 1989, tedy právě když ještě hrála prvotřídní heavy metal v podobě jedinečného programu Velká Morava (nedávno vyšel na CD).  Dnes je Argema jak známo žánrově úplně o něčem jiném, programově se jedná o marketingově úspěšný poprock, ideální na klasické zábavy a odlehčenější koncerty.

A třebaže k charakteru tvorby lze mít mnohé výhrady (jednoduché kompoziční postupy, klišé v textech apod.), nutno objektivně podotknout, že i když doma Argemu třeba vůbec neposloucháte, většinu jejích písniček prostě znáte. A wo tom to je. Jsou zkrátka lehce zapamatovatelné, nijak komplikované, dobře se naživo zpívají...

Když kluci nastoupili na pódium, původně jsem si skoro myslel, že se jedná ještě o nějakou třetí, snad „školní“ kapelu – tak působila aktuální sestava Argemy mladě (ehm, tedy snad kromě nestora Pepy Pavky, ale ten byl za bicími dobře maskovaný). Vzápětí se pivopitelně ukázalo, že to je opravdu slavná Argema, neb začala do publika sázet jeden svůj hit za druhým - ano, playlist skupiny je skutečně nabitý neuvěřitelným množstvím známých šlágrů: E55 („Láska na prodej“), Prohrát není žádná hanba (cover Smokie), Špinavý záda (cover od Jasné páky), a dále příjemná balada Smutný ráno, Mexico, Jsem jaký jsem, Modrý pondělí, Tohle je ráj... To vše logicky doplněno o aktuální skladby z posledního alba Pocity (Dokola, Všem bláznům, Mobily, Zámecké dědictví...).

Dramaturgicky byl vhodně zařazen blok písní s akustickými kytarami, v čele s jedním z absolutně nejznámějších songů Argemy Vyznání, známým však spíše než svým názvem oním refrénovým sloganem „Ty jsi má láska, ty jsi můj sen“... A také se jedná o jeden z nejstarších kousků kapely, sahající až do hloubky 80. let, časově ještě před zmiňovaný metalový program Velká Morava. 

Dalším lehkým vybočením ze standardní argemácké produkce bylo rockové zpracování lidovky Když sem šel z Hradišťa, ze stejnojmenného alba z roku 1996, které mělo u přítomného, v některých případech již lehce veselého diváctva značný sukces.

Nechyběl ani zřejmě absolutně největší šlágr z počátku 90. ket, který skupinu v její novodobé poprockové formě v podstatě proslavil – Jarošovský pivovar („Bílá pěna, láhev orosená, chmelový nektar já znám“). A tak zatímco pivovar Jarošov už je mnoho let zavřený, Argema funguje i nadále, a jak vidno, velice úspěšně, protože na páteční koncert  se přišlo podívat mým skromným odhadem cca pár stovek lidí.

Závěrečné medley už jen připomnělo úryvky z některých odehraných věcí, aby tříhodný koncert mohl skončit. Ano, čtete správně – Argema hrála opravdu tři hodiny (sic!), pročež obdivuji zejména zpěváka Jaromíra Hnilicu, poněvadž tři hodiny v kuse zpívat, znát zpaměti všechny texty a ještě u toho na stejdži předvádět chvílemi slušné atletické výkony, to si opravdu potlesk zasloužilo bez ohledu  na to, zda se vám hudba Argemy líbí či nikoliv. 

Vizuálním zpestřením pak byla přítmnost malého caparta Matyáše Hnilici, který ač nehrál, pódium s muzikanty nadšeně sdílel, a celkovou show, vyznačující se mj. dobrými, dynamickými světly, kvalitním čitelným i plným zvukem a občasnými kouřovými efekty, tak zajímavým způsobem dotvářel. Inu, když nevíte co s děckem a nemáte hlídání, šupněte si ho na pódium!  - Budete ho mít pěkně pod dozorem a ještě máte zdarma pracovní sílu.

A vzápětí již započala „destrukce“ stávajícího aparátu a konstrukce toho nového, tudíž příprava na to, na co jsem do zámecké zahrady v Dukovanech přijel – na stejdži se namísto fyzicky „titěrných“ argemáků začal v souvislosti s instalací bicí soupravy motat dobře viditelný Martin Krejča, takže jsem mohl klidně i poodstoupit od pódia a stále jsem ho dobře viděl, což mému dioptrickému zraku velmi dobře konvenovalo.

Historickým předchůdcem skupiny SRO byla skvadra DARK ROCK, jejíž historie sahá až do 90. let minulého století a která v čele se zpěvákem Petrem Kotačkou (chotěm frontmanky SRO) vystřihla dva covery Aleše Brichty, ovšem v jednom případě se jednalo o cover na druhou, jelikož skladba Dívka s perlami ve vlasech je jak známo Brichtův cover známé maďarské kapely Omega. Tím druhým „drinkem“ byl Barák na vodstřel, a musím upřímně přiznat, že zejména v tomto případě se Kotačka prezentoval polohou hlasu i výrazem natolik přesvědčivě, že byl od Brichtova zpěvu takřka k nerozeznání. 

Předěl v podobě Dark Rocku znamenal příjemný vstup do druhé části koncertu, a ohlas na známé písničky byl u publika, které do těchto pozdních nočních hodin vydrželo v relativně v hojném počtu (Dark Rock začal hrát o půlnocii), vydatný.

A abych nezapomněl, jakmile se z pódia ozvalo, která že to kapela bude hrát po Dark Rocku, z publika se ozvalo nadšené „Maštalíř!!!“, čímž dokumentováno jest, že „eseróčkem“ prošli asi tři „Maštalíři“, nicméně dunět začalo SRO jako takové.

A navíc, nejen až od těchto chvil se začal na pódiu pravidelně zjevovat známý brněnský showman, konferenciér a hudebník - všechny funkce vyjmenovat nemůžu, byli bychom tady ještě zítra - Luděk Savana Urbánek (Stejšn, Ocelot). Tentokrát ovšem nehrál a nezpíval, ale mluvil, celou produkci Dark Rocku a SRO uváděl, a taky ji uváděl do potřebných dějinných kontextů. A taky „vyváděl“, protože zapálil doutnák, a posléze to na pódiu vskutku vybuchlo, poněvadž se na něm zjevila stará sestava SRO z doby dvou demosnímků.

Ano, před vydáním oficiálního a zatím bohužel jediného CD skupiny SRO (bandzone.cz/kapelasro) Tančí mezi ohni, tato vyprodukovala dvě dema, Děti strachu a Sbírka diagnóz, a z nich se začalo hrát.

Ať už při titulních Dětech strachu nebo následujících Země pláče či Kolotoč bylo jasné, že Zdeňka Kotačková ani po hudební odmlce způsobené mateřstvím neztratila nic ze svého pěveckého (a rozhodně ani ženského) půvabu. 

Zjevila se na stejdži s celým svým charisma, se svou charakteristicky divou vizuální prezentací, neboť se svým divokým šermováním rukama by se jistojistě uplatnila i v leckterém solidním šermířském oddíle. Hmm, je dobře, že to Zdeňka „nezapíchla“, že se na prkna, co znamenají svět, vrátila a že s muzikou rozhodně není na kordy. 

Hlavně se ale vrátila se svým nezaměnitelným silným hlasem a fantastickým pěveckým výrazem, s výkonem na sto procent, na jaký jsem od ní byl vždycky zvyklý třeba z kapely Ynnity, v níž jsem ji poprvé zaregistroval. A tak zatímco krátce před tím zněla zámeckým údolíčkem Dívka s perlami ve vlasech, teď onou tmavou nocí zněla „diva s perlami ve hlase“, což je slovní hříčka, na niž jsem patřičně hrdý, že mne vůbec napadla, protože takové velké myšlenky se mi příliš často nestávají (přesněji řečeno nestávají se mi příliš často žádné myšlenky, ha ha).

Hlavně ale může být soubor SRO patřičně hrdý na svou frontmanku. Nicméně abych nechválil pouze ji, musím se pozitivně zmínit o všech účinkujících členech – na to, po jak dlouhé době se sešli (SRO ukončilo svoji činnost v roce 2005), podali statečné výkony, odehráli sympatické vystoupení a publikum jejich výkony náležitě oceňovalo upřímnými aplausy.

Od vzorků z demáčů se plynule přešlo k cédéčku z roku 2003, aby se započalo titulkou Tančí mez ohni a pokračovalo fláky jako Slova, Silver Rock Bar, Čas květů i Cesty zpět vedou, což je písnička zajímavá i svým názvem, neboť na zadní straně obalu CD i na kotoučku samotném je označena jako Cesty zpět vedou, zatímco v bookletu „pouze“ jako Cesty zpět. No ať už tak nebo onak, cesty tu noc opravdu vedly zpět, vedly do zamecké zahrady a odtud zpět - zpět, zpátky, zpátky o x let, x pocitů a x vzpomínek...

Jo jo, byla to řízná, jadrně vyjádřená elektrika, totiž jadrná elektrická muzika nedaleko jaderných Dukovan. Pakliže nastaly dílčí technické problémy (výpadek zvukového systému basy, prasklá struna u kytary), ihnedle je zažehnal spíkr nad spíkry Savana: sou...zněl se Zdeňkou, souzněl s dalšími, a mezitím se veškeré sou...žití vyrovnalo a hrálo všemi barvami dál. 

Bylo to velký šou - show včetně těch, jež jsem ještě nezmínil  (a všechny ani nezmíním) – jako je kytarista Pavel Dočkal anebo ze Stejšnu „zapůjčený“ baskytarista Dušan „Charlie“ Svoboda, vynikající chlebíčky od paní Zdeňky, jež mi Savana nezištně nabídl; hmm, výborná šunčička (tak říkajíc od kosti – od „kosti“ Zdeňky :-) - a ten česnekovej podklad, mňam, moc dobrej chlebíček. A se Savanou se nelíbáme, takže pohoda.

Ano, ta noc pro mne osobně voněla aromatem česneku, voněla libým polibkem od paní Zdeňky (pozn.: před česnekem), ale hlavně tím dukovanským amfíkem voněla ona krásná, aromaticky pomerančová hudba skupiny SRO – společnosti muzikantů, při jejichž hudbě za sebe fakt neručím.

Tady Dědek.