13.05. 2017 - Kuřim Rockfest - Kuřim, zámecké nádvoří

„PRÁVĚ JSEM SE VRÁTIL Z...“

aneb

KUŘIM ONLINE!

Report / Kuřim Rockfest 2017 / sobota 13. května 2017 / Kuřim, zámecké nádvoří

Anti-koncepční poznámka: Napadlo mne, že tenhle report napíšu trochu jinak než kdy jindy. Všimněte si prosím, že v celém článku nezazní ani jednou jméno žádné vystupující recenzované kapely. Nicméně i přesto si myslím, že všechno velmi dobře rozeznáte... :-)

Na Start!

Kuřimský nádraží, krásnej den, krásná holka a krásný bosý nožky v krásných erobotičkách – no může metalovej večírek začít líp? Nádražní bistro snad úplně zavřený a chřtán šlajznou votevřenej jak Brno. Vidím ty nožky a polykám nasucho, naprázdno.

Slunko mizí v Kuřimi po anglicku, a pán bouře přichází. Kousek od Mertů (vzpomínka na Kvasar a bravurní stejky je stále lajv) zpívám úvodní stopu Pána bouře a dodávám, hmm, tohle nám dneska asi nezahrajou. Oh, jak šeredně a jak krásně jsem se spletl.

Á, tohle asi znám... Je to on, pán bouře!

„Blíží se večer a barometr klesá / raděj se připrav na krušnou noc“, řve Honza Toužimskej do éteru narvanýho davu, Bůh nás mizerný lidi z nebe mrská kapajznama jak broky a na place se začínají množit metaláci igeliťáci. A plačky neplačky metalačky igeliťačky. Jo tak takováhle dešťová show by stála aspoň pět melounů, kdyby nebyla zrovna zadarmo. Díky Bohu!

Gladiátor je vzpomínka nejenom na antiku, ale taky na singl Pantonu z roku 1986, zatímco barevná Ďábelská hra je reminiscencí na novácký červený eso. Říkám novácký? - Apage, satanas! :-) Což ovšem neříkám Tobě, má milovaná „acceptovská“ Princess Of The Dawn.

Díky shovívavosti místní security pronikám za zábradlí přímo pod stejdž, kde si třesu rukou třeba s renomovaným fotografem Peťou Pospíšilem. Maje za cíl věčnit ze všech úhlů, nalevo se potkávám s jistým již poněkud méně shovívavým sekuriťákem. Nekompromisně mi vyhrnuje rukáv mé elegantní košile, a ježto vidí obyčejnou fanouškovskou pásku (rozuměno neakreditovanou), mile mi kyne, abych opustil zakázaný prostor.

Su pro každou srandu, takže mu mile kynu, že samozřejmě, v rychlosti pořizuji ještě jeden geniální snímek Toužima a du do prdele. Nevím čím to je, ale za celých 42 let jsem se nanaučil prát a vůbec toho nelituju. :-)

Mimochodem, jeden fotograf, jehož totožnost utajím, mi v onom fotografickém prostoru říkal, ať prý moc zblízka nefotím Jirku Urbana, že prý to nemá rád a že je na to alergický. Tož jsem to pak konzultoval se svoji výbornou kamárádkou Cethy, která se s A včetně Jirky osobně zná, a říkala mi, že to je přece úplná blbost, že Jirka je naprosto v pohodě a focení mu samozřejmě nevadí. Asi v tom muselo být něco jiného.

No tak vidíte, ja se lehce šíří fámy, a to i mezi špičkovými fotografy, ha ha (čímž proboha nemyslím sebe). Ehm, myslím že i pro ty muzikanty nahoře (jako rozuměno na stejdži) může být zajímavá zpětná vazba, co se kolikrát děje dole (jako rozuměno pod stejdží).

Kuřimská válka s nebem

Již na úvod vynikající ocelový zvuk (Citron tentokrát chyběl) přetrval i na black metalový set. Fláky starý i nový, z poslední vynikající desky Black’n’roll třeba Hombre (poskakuju jako troll, to je prostě black’n’roll!), z předposlední placky Tempus Fugit šlágr To smrt jsem já a z dávné henychovské éry klasiky typu Kult ohně nebo herešovsko-brichtovské nesmrtelné Kladivo na čarodějnice.

Zatímco kuřimské nádvoří stále svádělo nekonečnou Válku s nebem, Ota s Bartem (se Sladkým bicmenem za zády) mrdali do přítomných lidiček svoje překvapivé Fuck, fuck, fuck, fuck!

Anální Alpinista, Made In Hell anebo Armageddon přesvědčily o tom, že tahle kapela je jednou z našich absolutně nejlepších a ani Bůh a ani Satan na tom nikdy nic nezmění. Tenhle black metal je cosi mezi nebem a zemí, a přesně tam v tom pomyslném rozmezí bouchá a vybuchuje a exploduje a prásk! a prásk! a prásk!

Děláme muziku, co milujeme

Děláme muziku, co milujeme - tak to je heslo týhletý pražský bandy, a na jejích koncertech je to sakra poznat. Jasně, možná si můžete říct, že jim pomohl taťka A, tj. Mr. Urban (slovo „taťka“ v tomto případě doslova), když je bral na turné, ale kdyby nebyli dobří, tak by tam určitě nehráli. A že jsou dobří, dokazují bezesporu i sami.

Obrovská koncertní show po úplně všech stránkách, hudebně, zvukově, vizuálně, pohybově... řízná muzikální produkce podporována jest charakteristickým maskováním, které samozřejmě určitě dobře znáte, a pokud případně neznáte, v naší fotogalerii poznáte. Brrr,mami, fuj, ti jsou ale woškliví!

V tomto případě nemá smysl vyjmenovávat jednotlivé skladby. Tenhle hudební blok rozbouřil kuřimské nádvoří ještě víc než „předpověď pičasí“ a na place vyrostl les. Tedy ne že by se ten blízký skutečný přesunul přímo na zámek, ale vyrostl les rukou, les hrozících rukou, až by se chtělo slovy jistého neustanoveného klasika říci cosi jako „třepání hlav, hrozičů dav!“ :-)

Chilližto tento set bych zakončil slovy: Vida, jak to jde, když to jde! ;-)

Démon ethanol

No jo, aby toho Oty nebylo málo. On je tak nadrženej, že mu to nestačí jednou, on zkrátka musí znova, zas na to pódium vleze a zas tam tropí hudební výtržnosti. A zaplaťpámbu za ten brajgl.

Kdo by neznal hity jako Travička zelená, Pivo dělá hezká těla anebo závěrečný přídavkový Slamník? Všechny mají společného jmenovatele, a sice čertisko jménem cé dva há pět – OH! (Kurňa, málem jsem napsal há dvě es ó čtyři).  

Moc dobře si pamatuju, když kapela začínala. Ota Hereš jel tramvají (nebyla to šalina, bylo to v Prazééé) na Podbabskej stánek, kde si dá párek, a k němu pivo, a bylo mu fajn.

Většině kuřimských přítomných bylo v sobotu fajn s alkoholem a obdobnou hudbou k tomu. Moje luxusní tmavomodrá košile byla tisíckrát poktřtěná, měla na sobě x pivních map, ovšem podle nich byste došli tak akorát do prdele. Doma jsem ji svlíkl a myslím, že jsme byli rádi oba – ona i já, ha ha (hovořím bohužel stále jen o košili).

Bylo mi sice trochu prapodivné, že kapela hraje tak brzo (ještě za světla, jak vidno z fotogalerie), ale zase na druhou stranu, proč si jednou výjimečně ty alkoholické písničky neposlechnout za střízliva, že. No, i když...no jak kdo, he he.

Senior a Junior

No není to samozřejmě jediný případ, kdy otec vychová hudebního syna a pak se s ním krásně potká na jednom pódiu (viz klan Urbanů). Jenomže tady je to ještě o kousíček dál, neboť Miloš hraje se svým synátorem přímo v jedný kapele.

Souznění generací, souznění muzikantů a fans, souznění hudebních souhvězdí. Pokud někdo říká, že DODO má akorát dva hity, tj. Já chci se ptát těch králů a Soudím, nezná Doda.

Magické vstupní basové figury Poutníka životem daly vzpomenout na poměrně zapomenutý klip Čs. televize, ale současny daly nezapomenout na jednu z nejbarevnějších tuzemských metalových pecek všech dob.

„Spirála času / vrásek přibývá / teplo velkoměsta / balzámuje zaživa“. Ano, pokud zrovna nepršelo, teplo Kuřimi balzámovalo zaživa, a některé pokročilejší jedince již snad dokonce zamrtva. ;-)

Zonky zované Zvony nebo Loď dokazují, že první deska Vitacitu byla vinylová megaprda par excellance, bohužel v dobách revoluce poněkud pozapomenutá a nedoceněná. Tož jsme si to vynahradili o 27 let později v Kuřimi. A kam jsme vlastně dopluli? No někteří až k oceánu (piv) a některým už vyloženě dozvonilo.

Chlapci - výborný, výborný, výborný, jenom tu imidž bystě měli změnit, vypadáte jak přirození tak přirozeně. Dobrej fór. No, s tím se naštěstí dá něco dělat. Tak příště.

Metal – Metal – Metal....?!?

První zásadní kuřimský předěl právě nastává, anžto předchozí a nynější kapelu dělí den a noc. Zatímco na Doda bylo ještě světlo, následná slovenská banda se svými hity ponořila do kuřimské tmy, v níž se ovšem v žádném případě neztratila.  

Přátelé naši, všimněte si prosím, že tento report není jenom o textu, ale též o fotogalerii. Ta s postupujícím časem dokumentuje nejen vývoj hudební, ale též můj osobní (rozuměno pivní). Zatímco prvotní fotografie vykazují solidní ostrost i výrazný cit úhlu pohledu, ony poslézní jsou výrazně mázlé, stejně jako jsem byl výrazně mázlý já.

„Druhá slovenská Tubla“ v čele s okloboukovaným nestorem Peterem Sámelem nám krátce po bravurním srpnovém vystoupení v bohunických Lánech dala opět vzpomenout na obě svoje tváře: prvotní metalovou i pozdější rockovou, dokumentované písněmi Zalúbená žaba, Jan Amos Džínový anebo Slnko, nevychádzaj plus třeba Angie nebo Víno, pizza, makaróny.

Jako vždy profi výkon, jako vždy uchvacující muzika - Slovensko, nikdy nezapomenem!

Vzpomínka na memorial aneb „Věř Andělům!“

Kdo z nás nezná desku Anděl na útěku? Ač jsem tehdy po roce 1990 pořád za něčím marně utíkal (a témata to byla v mé adolescenci věru ďábelská), andělům jsem nikdy nepřestal věřit.

Pro toho, kdo zná tento Krobův projekt, není překvapením, že živá vystoupení kapely se neomezují jen na tuzemské pecky, ale zaznívá též Black Sabbath. Vlastně Maruška Rottrová. Vlastně Lásko, voníš deštěm. Metalisti to bez problémů berou a to je fajn, moc fajn.

Jinak pecky z Anděla asi všichni znáte, takže je netřeba moc jmenovat, že jo. Vlastně že ne. Zpěvák Peťa Dolének opravdu umí, má silný a krásně středně položený hlas, který k těm peckám sedí jak hrnec na prdel, a odvádí stejně jako celá kapela nadmíru příjemný výkon.

Sice jsem z publika zaslechl hlasy, že třeba Vzdálená není co od Křížka, ale já si to nemyslím. Naopak se domnívám, že projevem nového pěvce získává třeba zrovna tento šlágr nový a přitom nijak horší rozměr.
Ať si každý říká a myslí co chce, to je v pořádku, pro mne je tenhle projekt krásným zjevením (ještě stále pro Vás chystáme report z Melodky, s výrazně kvalitnějšími, rozuměno střízlivějšími fotkami) a nedám na něj dopustit.  

Když si takhle jednou v noci pořídíte takový to šidítko na srdce... ;-)

Noc pokročila a já chci domů. Ne, ještě to nejde. 80 % účastníků akce je více či méně opilých (marně přemýšlím, do které kategorie patřím já), střízliví jsou akorát řidiči, a to ještě jenom někteří. Lidi se válejí na trávě jak uvnitř zámeckého nádvoří, tak vně hradeb. A na pódiu válí Vilda Čok a jeho - - - - - no nemůžu, zařekl jsem se, že nenapíšu jméno žádný kapely, tak sorry.

K nové Vildově tvorbě mne přivedl kamarád Kolda, který mi koupil poslední Čokovo CD Zbožňuju tvou buchtu a řekl, tohle stojí za to. A měl pravdu. Vildovi to věkem asi trochu tvrdne, a proto skvělá svěží hard rocková muzika s vynikajícími texty, která naživo vyzněla ještě o třídu lépe. Bravo, Vildo!

Omlouvám se za ty rozmazané fotky, ale tentokrát za to nemůžu já, tentokrát za to může Čok – ono jej totiž v tom jeho neustálém příšerném pohybu, který lehce připomíná zrychleného Parkinsona, nelze ostře vyfotit! Samá ruka, samá noha, samej škleb a prostě Čok! A že nekecám, dokazuju skutečností tou, že zatímco Vilém sám rozmazán jest, jeho nápis Vilém Čok & - - - -- jest zaznamenán zcela „naostro“ – no protože ten nápis se, děti zlatý, narozdíl od Viléma nehejbal!  ;-)))

Čárymáry, podkočáry, Zbožňuju tvou buchtu anebo Makám jako kráva, ano, to jsou vzorky z citovaného posledního CD, natočeného mj. v Onan Studiu (jak sympatický název!). Ale nebyl by to historicky významný Vilda Čok, kdyby nezahrál i dějinné vzorky typu Habaděj (skladba ze známého filmu Hledám dům holubí – „Habaděj, habaděj, to já mívám nejraděj“) anebo slavnou „výběrovou“ Na Václavským Václaváku.

Na place bylo stále moc člověků a zkrátka ehm hm, byl to dobrej čoch, tenhle Čok. Ňamňamňam! :-)

Když Kuřimí buší orlí srdce. Chuck Schuldiner žije?!?

Chápu, že jedinci, kteří se účastnili od samotného počátku, a tudíž viděli i kapely, které já nikoliv (Blackstars Band, Chaos In Head, Seven a E!E – vidíte, ty jediné mohu jmenovat, neboť nejsou recenzované), zákonitě nemohli většinou vydržet až do konce. Já osobně bych to nedal, proto jsme taky s Koldou přijeli až na půl čtvrtou.

Třebaže noční diváctvo již bylo notně prořídlé, skupina v čele s Mistrem Majkem Kůsem odvedla zcela profesionální výkon. Prvotřídní český power metal otáčel hlavami přítomných mániček jako ručičkama hodinek, který postupně dostoupily cestu vpravdě popůlnoční.

Helloweenovsky rozlétavá Into The Sky? Rytmicky nekompromisní Moment Of Life? Magicky tajemná Creator Of Time? Ano, tohle všechno nám ti kucí brněnští zahráli a dokázali, že třetí deska bude rozhodující, jak je tomu vždy. Ta ukáže, jestli bude orlí srdce natrvalo v první lize anebo ne.

Marťulín klepal řepou před zábradlím a můj kamarád Kolda jen strnule pozoroval Kůse, abychom se po skončení vystoupení shodli na tom, že tohle je žijící Chuck Schuldiner. Osobnost, kytarový i autorský génius, a správnej ješita, ha ha - no prostě Chuck!

Ne nadarmo tenhle jeden z nejvýjimečnějších a nejlepších tuzemských kytaristů současnosti dostal lano od nového Křížkova Kreysonu a zcela zaslouženě si zahraje po boku Grapowa a před Terranou.

Orlosrdečná gratulace!

Půl třetí ráno

Chýlíme se k závěru. Děkuji Koldovi, že mne zachránil před uhynutím na kuřimském bojišti tím, že mi zakázal pivo a poručil kofolu, díky kterémužto manévru jsem na poslední kapelu vystřízlivěl a ty fotky už zase za něco stojí.

Překračujeme zemřelé a míříme na autobusovou zastávku vedle železniční stanice, kam v noci zajíždí brněnský rozjezd. Původní obavy, zda se do autobusu vůbec vecpeme, se rozplývají jak chmelové substance nad pěnou: z Kuřimi nás jede včetně řidiče pět, a teprve průjezdem Brna směrem na hlavák se autobus postupně zaplňuje.

Moje srdce je však zaplněno již dávno. Hudbou 9 zažitých kapel, hudbou metalového srdce, hudbou...že by...že by...že by pomyslné Deváté srdce?

Jo jo, kuřimskej fesťák, to je dost slušnej čaroděj.   

Text + foto Dědek.