13.02. 2014 - Kreyson - Brno, KC Semilasso

PÁTÁ KŘÍŽ(K)OVÁ VÝPRAVA

aneb

SPÁSNÉ „KREYSONGY“ V SEMÁLU

Report / Kreyson – Tour Návrat krále 2014 / čtvrtek 13. února 2014, po 20. h. / Brno, KC Semilasso

Death or Glory - Smrt či Sláva. „Special Thanks to: Jan Nemec for patience and a great sound L. Krizkovy za fantasticke sborove spevy. Hodne stesti a uspechu do budoucnosti. Nezapomen anglictinu!“

Tak přesně tohle je „nezapomenutelnou češtinou“ napsáno v bookletu CD Running Wild Death or Glory z přelomu 80. a 90. let. Jó, kdyby Rolf Kasparek tušil, že v roce 2014 si nikolivěk smrt, ale slávu budou užívat jak jeho Running Wild, tak Kreyson...ale dalo to fušku, dostat před lety Láďu zpět na metalovej plac :-). Obrovské poděkování lidem z fanklubu, v čele s Elannem a Martulínem: hó - - - ši - - - dě-ku-jem!

V Semálu Křížek angličtinu nepotřeboval, protože má rozum, a narozdíl od některých „poblázněných“ tuzemských kapel zpívá stále česky, stejně jako prakticky skoro celá naše metalová elita (snad s výjimkou Rootu). A jelikož Křížek je nejenom interpret, ale též skladatel a textař, popírá všechny řeči o tom, že čeština se do metalu nehodí. Hodí, a jak!

Kdyby už kvůli ničemu jinému, tak kvůli milionovému refrénu „Archanděl Michael, moc pánů posílá do pekel“ se pátá řadová deska Kreysonu Návrat krále stane navěky věčnou. Tímhle úvodním songem ze své páté diskografické křížové výpravy to „křižáci“ v Krpoli rozpálili, podporováni nejen výborným zvukem, ale rovněž cca pěti až šesti stovkami fans, kteří - ač zcela vyprodáno nebylo - hlediště Semálu velmi poctivě zaplnili (na jednu hlavní kapelu a v Brně – dóst slušnýýý).

Ano, aktuální tour se jmenuje stejně jako deska Návrat krále, no a tak nám ji Kreyson přehrál, tudíž zněla třeba i další hitovka Otevři oči („I starej dub se pod větrem sklání!...“), anebo výzva „Tak řekni, jestli tě vážně má někdo rád“ (Kde se touláš).

Kontrastem k tomu veškerému heavy metalovému nářezu bylo Dávej, dej – na albu slaďák, na koncertě substance balzamující uši přítomných příznivců stejně jako správci mauzolea tělo Vladimíra Iljiče. A jestli mám ze zamilovaných jednu nejzamilovanější, pak je to zřejmě závěrečná Tvá zář, jejíž slogan „Zář ať svítí nade mnou / až křídla tvá mé touhy ponesou, nad pouští své srdce zraněné ti otvírám, už nebloudím, už nejsem sám“ mi vždy v očích vykreslí v očích slzičky radosti z toho, jak se dá s těmi „osmi tóny“ čarovat.

Jenomže čarovat neumí kdekdo, musí se to zkrátka umět. I přes všechny kritiky těch, kdo zpravidla nikdy na nic nehráli, a pokud hráli, nic nedokázali, Láďa Křížek při svém tour opět dokazuje, že je jednou z absolutně největších hudebních osobností české metalové scény, do níž vnesl hodnoty, na které Česká metalová republika nikdy nezapomene. Hochu, děkujem! :-)

Koncert byl pastvou i pro oči, pódiová scéna svou náročností a výpravností připomínala nezapomenutelné časy Anděla na útěku, kdy „reminiscenčním“ schodům a kříži v pozadí kynula dominantní skulptura archanděla Michaela, a musím se přiznat, že některé fotografie muzikantů pod touto sochou mne svou magií, když jsem je při stahování do PC zvětšené na monitoru v noci uviděl, samotného ohromily (viz fotogalerie, a sledujte prosím i ony světlené blesky z očí sršící). Ta scéna prostě měla křídla!

Avšak nejenom dobro, alébrž též zlo přítomno v životech našich jest, a tak se nutně musel zjevit i ďábel, přesně tak, jak jej známe z propracovaného obalu Marka Wilkinsona. Ne že by tedy tančil v rouše beránčím (hovořím o ďáblovi, nikoli o Wilkinsonovi), ale tančil „o sto šest set šedesát šest“ a byl krásnej, no holky řekněte - kluk k nakousnutí. Mužem hned!

Hudební produkce byla rozdělena na pomyslné bloky, v nichž nechyběla ani vzpomínka na druhou, trochu nedoceněnou desku Křižáci – překvapivě se hráli Křižáci. Majestátní hymnická skladba duněla zaplněným Semálem a já měl středověké vize, v nichž se tehdejší králové nikoho na nic moc neptali a dělali si v té divoké době celkem co chtěli.

Ale já se chci ptát...chci se ptát těch králů, kdo vinu ma za tu zkázu. Laďa má totiž jednu velkou výhodu, že jeho živit nezačíná Kreysonem, a tak má bohatý repertoár i z jiných let. A pokud byste chtěli znát odpověď na otázku, která česká metalová skladba je asi nejhranější ze všech na světě, zaznělo by právě Já chci se ptát (těch králů), protože zní nejen z repráků Kreysonu, ale hraje ji samozřejmě i Křížkův Vitacit a rovněž Miloš Dodo Doležal, tudíž jsme ji v Semálu slyšeli po měsíci a půl znova. Přehršel? Přehršel, která ale vůůůbec nevadí.

Songy Kreysonu, jež jsem slovní hříčkou v titulku tohoto článku překřtil na „kreysongy“, nekončily. Třebaže aktuální turné je zbudované především na LP Návrat krále, Mistr Ian Kreyson logicky nemohl zapomenout ani na dobu své největší porevoluční slávy, a nedal se na útěk, ale zahrál nám vzorky z dob, kdy se jeho desky, ještě v době bez internetu a stahování, prodávaly ve statisícových nákladech, a musely se dělat dolisy, protože první dávky byly beznadějně vyprodaný.

Ó ó ó ó Kré – e – ej  - son, Křížek svým tenorem, jež na svém půvabu ničehož neztratil ani po čtvrt století, kreslil metalové srdce do brněnského nebe, a moja hercna rumplovala jak sviňa, a to jak z hudby, tak díky vynikajícímu škopku z minipivovaru Magistr na Hrnčířské (polotmavá jedenáctka Magistr Kelly byla mňam mňam, šak sem jich taky vyzunk!).

Brněnské nebe se měnilo v Čarovnou noc, v noc pokladů, kdy pokladem byl každý tón, každý akord, každé slovo, ten čtvrtek třináctého se holt stal nocí pokladů, a pokladem byla i celá skupina, které to věru dobře šlapalo jak... no když vynechám švýcarský hodinky, tak jako kdysi Jožo Pribilincovi :-).

Nemám, co bych řekl víc, a tak skončím tam, kde jsem začal: Death or Glory?

Kreyson si vybral dost dobře.  

Tady Dědek. 

Dodatek:

Já vím, ten večer nehrál jenom Kreyson, zůstal jsem ještě na ostravskou skupinu ABSOLUT DEAFERS (na onu třetí již bohužel nikolivěk), jejíž název by se dal přeložit asi jako Absolutní hluchouni, ještě spisovněji jako Absolutní hlušci (odvozeno od tetřev hlušec). V přeneseném významu cosi jako že když jsou hluší, tak hrají nahlas. A taky že jo. No koukal jsem jak tetřev, ale „pozůstalí fans“, kteří sice po Kreysonu řádně prořídli, si to užívali a tokali, jó, blaženě tokali.

Omlouvám se, ale množství polotmavých magistrů bylo natolik vydatné, že si z vystoupení Absolut Deafers již netroufám stvořit plnohodnotnou stať. A to vám ještě raději „zamlčím“, že magistrům předcházelo pár pšeničných Hoegaardenů u Rudolfa, kde se mnou seděli mimo jiné i pánové Manowar a Gamma Ray, čímžto jsem byl ujištěn, že jsem tady fakt správně :-).