12.1. 2013 - Panthenol, Pátá ruka (soukromá akce) - Tišnov, Kavárna u kina

„KOVÁRNA“ U KINA

aneb

SAMI SOBĚ

Reportáž / Panthenol, Pátá ruka (soukromá akce) / sobota 12. ledna 2013, od 19 h. / Tišnov, Kavárna u kina

Věnováno Alešovi k osmdesátinám (měl čtyřicet, a viděl jsem dvakrát).

Snad poprvé v životě se mi dostalo oné cti, že jsem byl pozván na koncert, který byl soukromou akcí - takže jsem byl trošku nervózní, asi jako prvnička, a po několikerých dotazech na ochotné tišnovské obyvatelstvo jsem místo konání, totiž Kavárnu u kina, konečně našel (no to bloudění bylo fakt kino!).

Prosím, nečekejte klasický report - přeci jen, jednalo se o uzavřenou společnost, a nelze tedy dokumentovat úplně všechno, co jsem viděl - ale o čem psát rozhodně je. 

V první řadě bylo vidět, že když se koná akce typu „Sami sobě“, i v nebytovém prostoru lze zrealizovat blahobyt. Organizace projektu byla velmi vydařená: milí lidé mi nezištně čepovali pivo, bez kterého bych asi „sotva jsem došel, ihned pošel“, a stoly se prohýbaly pod nánosy kilogramů (6 kg) smažených řízků a dalších dobrot.

A tak jedinou přítomnou nedobrotou jsem byl zřejmě já, neboť mi jaksi „vypěnilo“ z hlavy, že kromě hudební produkce se jedná též o oslavu kulatin kytaristy Panthenolu Aleše Havránka, a tak jsem já buran samozřejmě dorazil bez daru; pokud tedy pominu, že sám jsem jakýmsi nepodařeným dárečkem, darem věru danajským. Aleši, omlouvám se, napravím dodatečně (aspoň doufám, Ty doufej též :-).

Akce začala nikoliv produkcí, ale projekcí, a v tom okamžiku jsem začal mít dojem, že se nacházím na stadiónové show typu Iron Maiden, pro které bývají videoprojekce typické. Rozdíl byl pouze v tom, že zatímco na stadiónu je malej Bruce zdálky ještě menší, veliký Pantheon, pardon – Panthenol jsem měl doslova na dosah, a navíc mne neotravovala ozbrojená ochranka, jestli náhodou nejsem ozbrojen.

Vyzbrojen pivem, užíval jsem si nééé amfiteátr, ale úžasně komorní prostředí této tišnovské kavárničky (kavarnaukina.cz), tedy komorní myslím pouze interiérově, jelikož v tu chvíli byla docela narvaná, ale přitom tak akorát, aby se všichni vešli. No a jsme opět u té organizace – kdo umí, umí. No a možná bych se měl dostat konečně k muzice, ale jak jsem říkal (vlastně psal), není to klasický report, je to spíš širší reportáž, a tak mi snad moj „extrémpórek“ odpustíte.

Projekce, bavící přítomné fotkami, z nichž některé byly údajně staré takřka dvě stě let :-), pokračovala i po odpálení hudebních decibelů, symptomaticky skladbou PANTHENOL. Nejen touto stejnojmennou písní, ale i dalšími věcmi - jako  například Sami sobě nebo Čas - tato skupina, premiérově obrozená po XXLetech, jednoznačně dokazovala, že má v zásobě nesporný hitový potenciál.

Úderné riffy, zpěvné refrény, texty nijak komplikované, ale přitom obsahově vůbec ne hloupé, navíc po formální stránce rytmicky dobře pasující k hudební složce, to vše je myslím důvodem k tomu, aby obnovená aktivita Panthenolu neskončila premiérou na soukromé akci, ale pokračovala i klasickým vystupováním pro širší publikum. 

Hudba Panthenolu nikdy neměla problém vypořádat se jak s kompozičními metalovými postupy, tak s punkovou přímočarostí, která v aktuální podobě převládala, a tak to podle toho v sále také vypadalo. Samozřejmě, výborná atmosféra byla ovlivněna skutečností, že se jednalo o akci soukromou, tj. s přítomností přátel, ale to význam a lesk upřímných aplausů rozhodně nikterak nesnižovalo.

Osobně jsem byl velice překvapen ani ne bouřlivým ohlasem fans, jež se dal logicky předpokládat, ale velice dobrým zejména kytarovým zvukem, který mne u podniku typu kavárny nadmíru potěšil. A bylo to nejen o kytaře: zřetelný zpěv (Libor Pařil), čitelná basa (Zdeněk Běluša),  syrové bicí (Jaroslav Pařil) – dost dobrý.

A co by to bylo za muziku bez legrace (obecná anthraxovská veselost 80. let chlapcům není cizí)? Takže nemohl chybět ani legendární všelidový fórek „Na přechodu pro chodce / drtí Tatra důchodce“ (že by se písnička jmenovala Tatra?) anebo veselý šlágr zovaný Hrabibába. 

Na svoje metalové kořeny dokázal Panthenol důrazně vzpomenout jednou z nejslavnějších skladeb světového heavy metalu – coverem Kněze Jidáše (anglicky to zní ještě líp, Judas Priest) Breaking The Law. Tahle hymna se v tuzemsku dočkala mnoha zpracování, kupříkladu v podobě Brikety jdou, neméně známý je však cover Arakainu z roku 1995 Chameleon, a ten se právě hrál. Panthenol nám tak připomněl jednu z těch posledních tuzemských metalových desek, které se prodalo několik desítek tisíc kusů (zdroje hovoří cca o 50 000 výliscích zakoupených Legend ).  

Po skvadře Panthenol na pódium po kratší delší přestávce (kvůli prodlevě netřeba truchlit, pořád bylo co pít i jíst, no a připravit se na stadionovou produkci není zkrátka ani zdlouha jen tak) nastoupila pro mne absolutně neznámá tišnovská formace PÁTÁ RUKA.

Tihle maníci už nebyli čtyři, těch už bylo - jak by řekl Karlos Poláček - pět, čili dvě kytary, s nimiž to rozpálili v notně řízném duchu, a řezali a řezali a řezali, že i Sovák s Kemrem jenom čučeli.

Upřímně se musím přiznat, že toto hudební pojetí nepředstavuje můj nejoblíbenější styl (skupina sebe sama charakterizuje jako rock-rock’n’roll, ale to je hodně obecné. „Občastý“ punkový „nádech a výdech“ kapele nelze upřít, konkrétně zpěvák mi zabarvením svého hlasu a způsobem pěveckého výrazu připomínal frontmana Visacího zámku Honzu Hauberta - jo to kdyby do Tišnova přijel webmaster Miťas... :-). Což zřejmě lehce ovlivnilo i moje subjektivní pocity z prezentované produkce, které by při jiném žánru, například blues, byly přeci jen asi trošku intenzivnější. Holt su už starej dědek, ha ha.

Ale žánr samotný není až tak rozhodující, důležité je, že kapela velice dobře šlapala, její vystoupení mělo pořádnou dávku drajvu, prezentovaný setlist přítomné diváctvo jistojistě nenudil, panč ohlasy byly stále detonující. No a o tom přeci ta hudba je.

Bohužel nemohu tvorbu Páté ruky podrobněji zhodnotit, protože narozdíl od Panthenolu jsem si ji nestihl dopředu poslechnout ani zjistit bližší info, ale kdož jste na tom případně stejně (hmmm, asi budu sám...), můžete svoje hříchy odčinit třeba prostřednictvím BZ profilu. Ehm, rád bych sem dal i odkaz na profil Panthenolu, ale to zatím není možné, protože dosud není založen, nicméně myslím, že po velmi úspěšné sobotní obnovené premiéře se aj tenhle křikloun brzy narodí.

A aby toho nebylo málo, po skončeném hraní Páté ruky si publikum, z nezanedbatelné části oděné v oficiálním trikotu s logem Panthenolu (skvělý marketing!) opětovně vyřvalo oslavence, takže zpátky na stejdž nakmitali Panthenolíci a naservírovali nám jako na talířku „noční prášky“.

Jelikož „na prášky“ jsem ten večer naštěstí nebyl, snad jsem si to všechno jakž takž zapamatoval. A pokud jsem na cokoli podstatného zapomněl, o to větší důvod, abyste mne klidně doplnili v komentářích...však nás tam bylo dost.

Musel jsem sice těsně před koncem produkce prchnout na poslední (22:28) vlak z Vysočiny, kdy mne strojvůdce stačil vyděsit neurvalým popojížděním soupravy kol perónu, pročež jsem nabyl dojmu, že mi chce ten hajzl ujet, a lístek jsem si proto v kmitu cvakl obráceně; nicméně následně paní průvodčí, jenom když mne uviděla, zamumlala cosi jako „chudák“  a mávla rukou.

Mávla rukou? Zmiňoval jsem album Legendy. To uzavíráno jest coverem Grand Funk Railroad, jenž Brichta otextoval jako Derniera (Zbývá už jen mávnout). Jasně, nad včerejším vydařeným koncíkem opravdu zbývá už jen mávnout, ale poněvadž to nebyla derniéra, ale premiéra, myslím, že se máme ještě na co těšit.

A když se má člověk na co těšit, tak nepotřebuje žádný léky.

Sorry, vlastně potřebuje – Panthenol...

Tady Dědek.

P.S.: Hovno stadion (viz výše)! Zapomněl jsem zdůraznit, že jak začala hudba, v onom útulném tišnovském sálečku jsem si připadal jak na nějakém zakázaném koncertu v osmdesátých letech. Všude samí spiklenci, pódium tak akorát, syrovej rockovej zvuk, škopek, a hlavně totální, ten nejlepší under...under...under...under...GROOOOUUUUNDDDDDD!

Historické fotky Panthenolu: