11 dějinných rozchodů

11 ROZCHODŮ,
KTERÉ OTŘÁSLY
DĚJINAMI NAŠEHO METALU

aneb

STARÁ ŠKOLA „PO ŠKOLE“?

Motto: „Rock, rock, rock / roky hrajem spolu / rok co rok hrajem rock / Rock, rock, rock / roky hrajem spolu / rock, rock, rock, jenom rock.“   (Citron, LP Plni energie)

Tuzemský metal nebyl nikdy úplně klidnou záležitostí, a to ani hudebně, ani personálně. Píše se rok 2011, a proto jsme pro Vás sestavili mozaiku symbolických 11 personálních rozchodů, které otřásly čs. metalem a navždy pozměnily chod jeho dějin. Výčet těchto událostí rozhodně nebude kompletní, snažili jsme se vybrat ty, které byly mediálně nejdivočejší nebo znamenaly nejzásadnější důsledky ať už pro vývoj dotčených kapel, anebo pro vývoj celého našeho metalu. 

Jak vyplývá z následujícího textu, z hlediska odchodů a rozchodů je nejexponovanější persónou zřejmě zpěvák Láďa Křížek, který se v našem výčtu objevuje celkem třikrát. Svědčit to může o různých souvislostech, zejména však  o tom, že tento muzikant nesporně představuje jednu z nejvýznačnějších osobností tuzemského tvrdého rocku.

Kdo chce, jde teď na to.

1987 – Rozchod prvý: VITACIT / Láďa Křížek  - CITRON

Kdyby si tehdy zpěvák Citronu Standa Hranický na zmrzlém sněhu nezlomil nohu, bůhví, jestli by měl později Citron ohledně řadových desek takřka dvacetiletou pauzu a jestli by vůbec v dějinách čs. metalu figuroval Kreyson. V zajetém Citronu se totiž Křížek vypracoval na velmi sebevědomou pěveckou osobnost, která posléze začala hýbat celými našimi metalovými dějinami.

První nejslavnější odchod se tak udál již v roce 1987, kdy zpěvák pražského Vitacitu Křížek dostává lano od slavného ostravského Citronu, které logicky příjímá. Perliček spojených s tímto rozchodem je hned několik: traduje se, že svůj odchod z Vitacitu oznámil Křížek fanouškům i svým spoluhráčům až z pódia při koncertu na Barče (na internetu lze nalézt proslulé audio s jeho slovy – nebo viz náš článek o historii Vitacitu na jiném místě). Druhou zajímavostí je, že Láďovi Křížkovi jeho odchodem z Vitacitu spolehlivě unikla účast v zatím jediném českém celovečerním filmu věnovaném metalu – Horké kaši, a v neposlední řadě stojí určitě za zmínku známý fakt, že na prvotním albu, které Křížek s Citronem vydal, Radegast, je na titulní straně fotka ještě se zpěvákem Hranickým, a teprve na zadní straně lze nalézt foto s Křížkem. 

1989 – Rozchod druhý: CITRON / Láďa Křížek, Jarda Bartoň – nová skupina KREYSON

A opět Láďa Křížek. Jak již naznačeno v Rozchodu prvém, v Citronu se Křížek vypracoval na pěveckou osobnost takřka světového formátu  - údajně mj. odmítl nabídku skupiny Helloween - a brzy mu začal být Citron dirigovaný Radimem Pařízkem těsný. V jeho hlavě se už tou dobou rodil velkolepý projekt Kreysonu, původně v médiích prezentovaný jako Kreison, což bylo snad vůbec poprvé prozrazeno v legendárním rozhovoru redaktora Romana Lipčíka s tímto frontmanem pro dnes již zaniklý, ale tehdy slavný Mladý svět, v rozhovoru nazvaném hříčkou „S Křížkem o funuse“.

Jenomže ke svému projektu potřeboval Křížek osvědčené muzikanty. A tak se mu podařilo získat jak citronovského kytaristu Jardu Bartoně, tak arakainovského Dana Kroba a bubeníka Roba Vondrovice. Zatímco Arakain tento personální „výcuc“ bez problémů ustál, kapela Citron byla odchodem dvou svých důležitých persón zasažena tak říkajíc do podbříška a začala směřovat ke svému – naštěstí jen dočasnému – zániku.

Perličkou personálních rošád je určitě skutečnost, že bubeník Bob Vondrovic, který si udělal jméno deskou Thrash The Trash, při natáčení debutu Kreysonu Anděl na útěku ne a ne najít optimální formu a údajně měl s pomalejšími kreysonovskými tempy docela velké natáčecí potíže. Tehdejší producent desky, která se točila v Německu, pan Jan Němec, prý nebývale zuřil (cosi ve smyslu “Ten bubeník už mi tady projebal několik tisíc marek!“), a dokonce se prý uvažovalo o Vondrovicově operativní výměně. Nicméně nakonec se nahrávku podařilo úspěšně dokončit a deska Anděl na útěku se stala posvátnou ikonou tuzemského heavy/melody/power metalu, a to včetně bubenických partů.

1990 – Rozchod třetí: MOTORBAND / Kamil Střihavka – „sólová“ dráha

V souvislosti se zklamáním, které teplické heavy metalové skupině Motorband přinesl vývoj po vydání jejího debutu Made In Germany, ztratil český metal „navždy“ jednoho z nejlepších metalových zpěváků vůbec, tehdejšího frontmana Motorbandu Kamila Střihavku. Tento zvrat byl však zřejmě nevyhnutelný, neboť pro Střihavku metal nebyl na prvním místě, inklinoval k jiným hudebním platformám, což následně prokázal jeho vývoj v rámci sólové dráhy, resp. s kapelami typu B.S.P. nebo Leaders.

V jednom z pozdějších rozhovorů se lídr Motorbandu Libor Máča Matejčik vyjádřil ve smyslu tom, že když se ostatní kluci z kapely scházeli na společných party a poslouchali jeden metal za druhým, Kamil se toho nikdy neúčastnil.

Jak tedy již naznačeno, tato ztráta byla pro český metal zřejmě nevyhnutelná, naštěstí to však nebyla ztráta pro jiné domácí žánry. Byla to však obrovská ztráta především pro samotný Motorband, který se sice ještě vzchopil druhou deskou Rock’n’roll s Milanem Daimem, ale to bylo nadlouho – až do roku 2002 – vše.

Nedávno se sice uvažovalo o obnovení trvalejší spolupráce Motorbandu a Kamila Střihavky, ale z této myšlenky nakonec sešlo. Řečeno s trochou nadsázky, pro Střihavku je metal opravdu asi tak trochu „zemí vzdálenou“...

1991 – Rozchod čtvrtý: VITACIT / Miloš Dodo Doležal – studium v Americe, poté sólová dráha

Zatímco odchod zpěváka Ládi Křížka Vitacit nijak zásadnějším způsobem nepoznamenal (kapela byla na vrcholu, točila singly, debutovou desku, účinkovala s Lucií Bílou ve filmu Horká kaše), určitě i díky tomu, že kytarista Miloš DODO Doležal se vypracoval ve výborného zpěváka, následný právě Dodův odchod měl pro metalový Vitacit katastrofální následky.

Dodo odešel studovat kytaru do Ameriky, a následně se věnoval sólové dráze (např. album Dráždivý dotek). Vitacit bez svého frontmana opouští metalové vlny a věnuje se v tu dobu populárnímu street rocku, v jehož intencích vydává nepříliš nadšeně přijatou ani prodejně úspěšnou desku Máte se hnout.

V letech 1994 sice dochází k reunionu Vitacitu v důsledku návratu Miloše Doležala, avšak desky Navostro a Zaživa mrtví, třebaže hudebně nejsou vůbec špatné, bohužel nezaznamenávají větší mediální odezvu, a postupně i tento pokus o oživení legendy směřuje ke svému zániku.

A jestliže tato stať je pojímána jako rozchod, pak při znovuzrození Vitacitu z iniciativy mj. Ládi Křížka v roce 2009 nelze mluvit o tom, že se někdo s někým rozešel, ale že se někdo s někým nesešel: a sice Křížek s Doležalem, jelikož Dodo svou účast v novém Vitacitu odmítl. Nový Vitacit tak hraje bez jedné ze svých ikon, ze starého Vitacitu však nechybí Pavel Kuře Hejč ani Luděk Adámek.

1991 – Rozchod pátý: SAX / Pavel Piják – nová skupina SAX PIJÁK

Mediálně zřejmě nejslavnější rozchod kapely z toho tvrdšího, thrash metalového ranku. Sax měl problémy již dříve, kdy se „rozkohoutili“ zpěvák Pavel Piják s kytaristou Luďkem Urbánkem (Urbánek odešel), a krátce na to došlo k nejhoršímu: kontroverzní Piják se dohádal i se zbytkem kapely, jejich cesty se rozdělily a na tuzemské thrash metalové scéně se objevily dvě formace: trojice Pavel Urbánek (kytara), Aleš Měchura Mikulášek (basa) a Miloň Nahodil (bicí) přibrala nového zpěváka Luboše Škleboše Kozderu a ponechala si původní název i logo SAX, Pavel Piják se obklopil novými spoluhráči včetně kytaristy ostravského Denetu Jarka Opiely (podrobnosti budou obsaženy v našem profil skupiny Sax, který je již „na spadnutí“) a začal vystupovat pod pozměněnou značkou SAX PIJÁK, s odlišným logem.

Dvě formace namísto jedné se zpočátku jevily alespoň kvantitativním hudebním přínosem pro domácí metalovou scénu, neboť obě kapely vydaly v roce 1992, resp. 1993 svou desku: Sax dobře hodnocené album Moravské nářez, Sax Piják podstatně hůře přijaté LP Válka nervů.

Bohužel, jak se následně ukázalo, rozchod obě sestavy výrazně oslabil, a obě tak zanedlouho, nejpozději kolem roku 1994, doputovaly ke svému zániku. Namísto dvou nových „Saxů“ tak český metal kvůli osobním hašteřením přišel definitivně o jeden ze svých nejnadějnějších thrashových potenciálů.

Perličkou rozchodu členů Saxu určitě je, že obě nové linie si vybraly jako své spoluhráče členy jiné brněnské smečky, Krevel, čímž navěky rozprášily i ji...

1993 – Rozchod šestý: TUBLATANKA / Pal’o Horváth – opouští hudební byznys

Ač to možná ve své době nikdo nečekal, odchod basisty Pavla Horvátha, po vnitřních neshodách, měl pro Tublatanku poměrně zásadní dopad. Tento její člen, ač od lídra Tubly Maťa Ďurindy nikdy příliš prostoru nedostával, svým výrazným hard rockovým hlasem, zjevem i hrou na basu dokázal vždycky zaujmout, a třeba jím pojatá pecka Prometeus je dodnes nezapomenutelným skvostem alba Žeravé znamenie osudu.

Nechci polemizovat o tezi, v jak intenzivní míře je zde přítomen kauzální nexus, ale skutečností je to, že po Horváthově odchodu zabředává Tublatanka do výrazně popovějších vod než dříve. Zatímco kupříkladu LP Nebo – peklo – raj, na němž dostal Horváth nezvykle velký prostor, představuje solidní hard rockovu platformu, placky po jeho odchodu - ač jich moc nebylo - začínají dost nebezpečně koketovat s poprockovými „úlety“. Že by zde opravdu chyběl onen hard rockový katalyzátor Horváth? Některé kategorické názory dokonce tvrdí, že poslední dobrá deska Tublatanky byla s Horváthem (Volanie divočiny). 

Já sám nejsem až natolik kategorický, netvrdím, že pozdější desky Tubly nejsou dobré, avšak že jsou celkově výrazně popovější, to je holý fakt. Je zde ovšem jedna výjimka – CD Patriot z roku 2005, které já  osobně řadím mezi tři absolutně nejlepší alba kapely všech dob (spolu s Žeravým znameniem osudu a Skúsime to cez vesmír); tento návrat ke kořenům se podle mne fakt vydařil. Nicméně pravdou je, že ani tento počin nebývá fanoušky přijímán tak jednoznačně, jako nejlepší věci z éry Tublatanky s nezapomenutelným Pal’o Horváthem.

2002 – Rozchod sedmý: ARAKAIN / Aleš Brichta – nová skupina Grizzly, Aleš Brichta Band (ABBand)

Asi největší rozchod v dějinách domácího metalu, největší poprask, největší diskuse fans a rozdělení na dva tábory: arakainovský a brichtovský. Toto je jeden z mála rozchodů, který tuzemské metalové scéně přinesl natrvalo o jednu výbornou bandu navíc.

Rozchod totiž ustál jak Arakain (který nejprve Petrem Kolářem a posléze zejména Honzou Toužimským Brichtu bez větších problémů nahradil), tak i samotný zpěvák Aleš Brichta, jenž po kratším intermezzu v podobě hudebně nečekané platformy Grizzly konstruuje a stabilizuje svůj „orchestr“ Aleš Brichta Band, který úspěšně navazuje na hudební tradici Brichtových sólovek.

Naše metalová scéna tak nejenže neztratila Arakain, který i nadále hraje na prvotřídní hudební úrovni, ale navíc získala novou skvělou kapelu, ABBand. Ten se nyní personálně opět výrazně proměňuje, takže se vlastně koná další rozchod... Motorbandovská sestava Matejčik, Adam, Haase, spolu s Kryšpínem, ABBand ke konci roku opustí, přičemž Aleš Brichta již v těchto dnech představil svoje nové spoluhráče, včetně dvou bab - kytaristky a bubenice!

2007/2008 – Rozchod osmý: KERN / Jaroslav Albert Kronek – nová skupina KRONEK ALBAND

Další šok, tentokrát na moravské metalové scéně, se odehrává na přelomu let 2007/2008, kdy bubeník Kernu Karlos Vodička na webových stránkách oznamuje, že skupinu opouští zpěvák Jaroslav Albert Kronek. Poslední společné dvoj-vystoupení odehraje kapela v dřívějším kultovním metalovém megastánku, brněnské hale Rondo (dnes Kajot Arena), v rámci dvojdenní lednové motocrossové akce.

Pro Kern znamená odchod jeho dlouholetého frontmana v podstatě na tři roky smutný stav nečinnosti. Kapela nevystupuje a případné pokusy o obnovení spolupráce s bývalým zpěvákem končí neúspěšně. Naopak Kronek se naplno věnuje svému úspěšnému akusticko-rockovému projektu Kronek Alband, s nímž postupně vydává vynikající CD Kalibrace smyslů a posléze i DVD „Live“,  a v současné době chystá nový počin. 

Na přelomu let 2010/2011 se Kern s ohledem na vývoj situace odhodlává k radikálnímu probuzení: angažuje „veterána“ české metalové scény zpěváka Pavla Vacka a namísto Libora Machaty - který se stejně jako Kronek rozhodl do Kernu nenavrátit - nového mladého basáka Romana Kupčíka, a v květnu 2011 rozjede šňůru koncertů zejména po letních festivalech. Kapela, povzbuzena kladným přijetím řady fans (i když pravda s ohledem na nastalé personální změny ne všech), se momentálně koncentruje na přípravu nové desky a nového programu, s nímž by chtěla na koncertní pódia vyrazit hned příštím rokem.

2008 – Rozchod devátý – KREYSON / Jarda Bartoň – dává přednost Citronu

V roce 2008 vyvolává solidní rozruch na metalové scéně odchod vynikajícího kytaristy Jardy Bartoně z Křížkova Kreysonu. Bartoň v tu dobu působil v cca čtyřech skupinách, mj. v Kreysonu a Citronu, díky čemuž se jako jeden z mála rockových muzikantů v této zemi mohl muzikou i živit, a od skupiny Kreyson, která chtěla, aby se každý její člen věnoval výhradně a naplno jen jí, údajně dostal „ultimátum“ ve smyslu, chceš-li hrát v Kreysonu, ukonči spolupráci s ostatními sestavami.

Takové radikální řešení Bartoň odmítl  a dal svým srdcem přednost Citronu. Svoje hudební nápady, jež měl prý připraveny pro novou desku Kreysonu, tak zužitkoval na novém albu Citronu, které pod názvem Bigbítový pánbů vyšlo v roce 2010, prodalo se ho přes 3 000 kusů a kapelu katapultovalo na neuvěřitelné 7. místo v anketě Český slavík (dříve Zlatý slavík, jímž se Citron stal v roce 1988).

Kreyson sice odchod Jardy Bartoně samozřejmě nepoložil, velmi úspěšně pokračuje dál, nicméně následující srovnání je objektivní skutečností: zatímco Citron s Bartoněm má na svém kontě plnohodnotné nové CD již od poloviny roku 2010, Kreyson dosud představil pouze nový singl a desku chystá až na rok 2012.

2010 – Rozchod desátý: TÖRR / Vlasta Henych – nová skupina HENYCH 666

Black metalová skvadra Törr překvapila personálně už na přelomu 80. a 90. let, kdy se basák Vlasta Henych nekompromisně rozloučil s kytaristou Otou Herešem, který měl po návratu z vojny své dveře do kapely už zkrátka zavřené (nahradil jej Dan Švarc, naopak Hereš našel uplatnění v Kryptoru). 

K obnovení spolupráce Henycha a Hereše pak došlo – kromě natáčení retrospektivního alba Kladivo na čarodějnice – až kolem roku 2003, kdy se těmto dvěma metalovým harcovníkům podařilo zplodit fantastickou placku Made In Hell (znamenající návrat k blacku), na kterou navázali dalším dobrým počinem Törritorium.

Už při vystoupení Hereše a Henycha v óčkovském Madhousu v červenci 2010 bylo cosi naznačeno, vzápětí je však už všechno jasné: po vzájemných vnitřních neshodách se Hereš a bubeník Radek Sladký s Henychem rozcházejí. Značka Törr zůstává herešovcům, Henych odchází konstruovat vlastní kapelu, kterou pojmenovává Henych 666, podle své dávné skupiny, v níž začínal, a která nesla právě název 666.

Tato Henychova formace vydává v květnu 2011 EP Psychonaut, které obsahuje dvě původní skladby a dva covery (Kurtizány z 25. Avenue, Plastic People...). Herešova skupina Törr se momentálně nachází ve studiu, kde svou novou desku připravuje.

Kromě toho vyšlo v srpnu přílohou časopisu Pařát CD Tribute Törr 2011.

2011 - Rozchod jedenáctý:  TITANIC / TITANIC – dvě skupiny: starý a nový Titanic

Zatím poslední velký „vřískot“ se udál v brněnské heavy metalové skupině Titanic (Milan Hanák – zpěv a basa, Milan Velecký – bicí, Michal Janků – kytara a Jan Hans Jiříček – kytara), která se o prázdninách tohoto roku rozdělila na dvě stejnojmenné formace. Názory na skutečnost, kdo s kým se vlastně rozešel, se různí.

Faktem je skutečnost, že jednu sestavu nyní tvoří starý Titanic v čele s basákem Hanákem a kytaristou Džoro Enčevem, kteří přibrali bubeníka Martina Marthuse Škaroupku (management Věra Němcová a Vladislav Ozzy Čapka), a druhá sestava je tvořena bubeníkem Veleckým, kytaristy Jiříčkem a Janků a novým basákem Standou Pavlíkem (manažer Ivan Racin).

Podle nejaktuálnějších oficiálně prezentovaných informací se kapela kolem manažera Ivana Racina hodlá odlišit od starého Titaniku pozměněným názvem, novým logem a jiným repertoárem, zatímco skupina s Milanem Hanákem hodlá vystupovat pod původním názvem Titanic. Obě skupiny každopádně plánují pokračovat v intenzivní hudební činnosti, koncertovat a s největší pravděpodobností i natočit nové desky.

Vývoj celé situace budeme každopádně i nadále pečlivě sledovat, sledujte prosím zejména informace v Aktualitách.

Dodatek

Tak, a to by mohlo být vše. Jedenáct důležitých rozchodů a odchodů, jedenáct dějinných milníků, jedenáct různých nových cest. Samozřejmě, historických témat k rozpitvání by se nabízelo daleko víc, namátkou například odchod Mirka Horňáka z Titaniku a příchod Džoro Enčeva, odchod kytaristů Tonyho Vodičky a Slávka Karáska z Kernu a příchod právě Mirka Horňáka, odchod Zdeňka Černého z Titaniku, rozchod Rootu s bubeníkem Rosťou Mozgou a příchod Reného Kostelňáka atd atd.

Nejhorší jsou však ony odchody, které jsou skutečně navěky, totiž odchody směrem k nebeské hudební bráně. Naši tvrdě rockoví a metaloví muzikanti se sice zatím jakž tak drží (taky nejsou ještě tak staří), ale i přesto už mezi námi není spousta z nich, na kteréž však nelze nikdy zapomenout: jsou jimi například kytarista Citronu Jindra Kvita (jako pocta tomuto muzikantovi Citron na svoje album Bigbítový pánbů zařadil starší skladbu tohoto autora Hroší kůže), tragicky zesnulý kytarista a zpěvák Dodo Dubán z Money Factoru a posléze Tublatanky (svoji poctu má na albu Tubly Patriot v podobě Piesně pre Doda – Šlabikár VIII.), tragicky zahynuvší zpěvačka Pavla Kapitánová (jako vzpomínku na ni zařadil ABBand na své anglické CD Grizzly cover jejího hitu Nevěřím), zpěvák Roman Havrda ze skupiny TAM (viz vzpomínkové koncerty na něj), anebo třeba kytarista Luděk Zelinka ze zaniklé thrash metalové formace Terminator či basák Josef Šiko, působící dříve v kapele Doga...a to nejsou zdaleka všichni.

A tak si tak přemýšlím, zda by si všichni ti živí, kteří se v důsledku interních nesrovnalostí navzájem rozcházejí, a případně tak dokonce oslabují svoje původní skupiny, neměli raději uvědomit, že tady nebudou věčně a že jednou přijde i ten odchod - navěky. A že pak si spolu už fakt těžko zahrají. Za „trest“ bych je všechny, celou tu old school, starou školu, nechal „po škole“.  Ještě je čas...

Abychom ale nekončili pesimisticky: o to větší obdiv zaslouží muzikanti, kteří svým kapelám zůstali věrni po celá léta dřiny a nikdy je neopustili. Opět jmenuji jen některé, protože všechny fakt zmínit nelze: Maťo Ďurinda z Tublatanky, Libor Máča Matejčik z Motorbandu, Martin Kolinss Kolínský z Debustrolu, Jiří Big Boss Valter z Rootu... a propos, kolik dalších jmen, anebo co všechno nám ještě připíšete do Komentářů?  :-).     

Kontrolní otázka: pokud abstrahujeme od nezměnitelné skutečnosti úmrtí, víte, která jediná kapela z té naší tuzemské metalové špičky přelomu 80. a 90. let hraje i dnes ve stejném složení, které ji původně kdysi proslavilo? Nápovědou může být třeba shora citované „Motto“...

Tady Dědek.