05.07. 2015 - Motiv, Zylwar, Kern - Jiříkovice, hokejové hřiště

JERYCHOŠOK!

aneb

NE-KONEČNÝ PŘÍBĚH KERNU

Report / Kern, Zylwar, Motiv / neděle 5. července 2015, večer + noc před státním svátkem Mistra Jana Husa/ Jiříkovice, hokejové hřiště

Obci Jiříkovice se lidově říká Jerycho. Brněnské kapele Kern se říká legenda tuzemského rocku. A tomu překvapení, jež mne čekalo v Jiříkovicích, se říká šok!

Že v Kernu dávno nezpívá Jaroslav Albert Kronek, to už dneska ví snad každý, kdo se tvrdé muzice aspoň trochu věnuje. Ale že má Kern úplně nového zpěváka, po Pavlu Vackovi, to jsem se dozvěděl až na místě samém - zdravím se s Pavlem Nohelem, frontmanem kapely Zylwar (Pavle, Tebe snad nikdy nepopletu!) a on na mne: „Víš, že má Kern novýho zpěváka?“

No jenom zakroutím hlavou. Nějaké zákulisní informace o možné změně na pěveckém postu se ke mně sice již dříve donesly, ale na oficiálních webových stránkách Kernu nic nebylo a nikdo z mých známých nevěděl, kdo by tím novým pěvcem měl být.

I sám Karel Karlos Vodička, bubeník Kernu, který pobíhal po place a srdečně se zdravil se spoustou svých známých, byl neoblomný: „Neptej se, uvidíš!“ A tak jsme mohli luštit křížovku jak usilovně chtěli, tajenka prostě měla dojít svého rozluštění až o nějakou hodinku později.

A tak jsem ještě nějakou tu hodinku předtím kráčel se svými přáteli po afaltce mezi Šlapkami a Jerychem, napravo kukuřičný lán, nalevo obilný, v žaludku žbluňkaly dvě starobrněnské desítky zkonzumované v sympatické šlapanické hospůdce U Jana a kdesi z levé části vzdálených Jiříkovic se již ozývaly tóny nekompromisní rockové hudby.

Oproti skupinám avizovaným na plakátu totiž vystoupila ještě další předkapela, vyškovský metalový MOTIV, z níž jsme ovšem stihli pouze závěr, protože jsme o její účasti vůbec neměli tušení, a tak jsme šli na avizovaný začátek v půl osmé. Prý se to seběhlo hodně narychlo (což potvrzuje i skutečnost, že ani samotná kapela nestihla tento koncert vložit na svoje Bandzone stránky), ale kluci byli dle vlastních slov moc rádi, že si směli na takové akci zahrát.

Překvapili nás hutným metalovým soundem a solidním rytmickým základem, z písniček, které se ke konci jejich vystoupení hrály, si pamatuji tu s názvem Adrenalin, již si můžete poslechnout i na jejich Bandzone profilu. Určitě zajímavý projekt, který zaujal i v tak krátkém prostoru, jaký jsem z jejich produkce stihl. A stihl jsem udělat narychlo i pár foteček, jako bych tušil, že kluci už příliš dlouho znít nebudou, což se vzápětí potvrdilo.   

Následoval mně dobře známý blažovický ZYLWAR. Pavel mne z pódia pozdravil (děkuji velice) a v průběhu koncertu mi neustále zdůrazňoval, kdo je jejich nový basák, což byla satirická reminiscence na můj poslední zylwarovský report, kdy jsem ty basáky i přes veškerou snahu zvládl poplést. Jenomže co taky chcete po starým Dědkovi, když Zylwar v tu dobu operoval s baskytaristy celkem třemi (sic!) a já znal pouze starého dobrého ex-Kubu Franka. Tož Jarine s měkkým, zdravím Tě, působil jsi na mne celičký večer i noc velice dobře, stejně jako celé Vaše kvarteto.

Crossoverový Zylwar se zcela jistě dá už dnes označit za ikonu regionálního rockového dění – pravidelně koncertuje, zpravidla elektricky, příležitostně i s akustickým programem, pravidelně tvoří a vydává desky, jeho vlastní tvorba s českými texty je velmi orginální a má zkrátka svůj „ksicht“, a kapela má za sebou mnohé úspěchy v podobě vítězství v rozličných hudebních soutěžích a též nedávné účinkování v České televizi na jejím kulturním kanálu zovaném ČT ART.  

Svoji výraznou pozici na tuzemské tvrdě rockové scéně Zylwar potvrdil i v jiříkovickém klání. Každá jeho kompozice je dostatečně břitká, dostatečně silná, ať už se jedná o punkovou vypalovačku Barevný brýle, úvodní a závěrečnou v Netopýřím hnízdě, lyričtěji zabarvené songy Pár vteřin sentimentu a můj zamilovaný Stín letících mraků, kdy kontrast jemných slok s Nohelovým zpěvem a refrénu s Wobreczovým chrchlákem mne nepřestane bavit snad nikdy, hitovka Raketa, klipovka Marasmus či starodávnější věci s ruským zpěvem jakožto „památkou“ na nezapomenutelného kytaristu Juna, Ledové slunce a Nažmu na kurok (Zmáčkni tu spoušť).

Celá čtveřice včetně bubeníka Jakuba působí na vystoupeních velmi energicky a expresívně, ale tuto živou náladu se jí podařilo přenést i na své zatím poslední CD ...jen tak si pískej..., které prodává za směšnou,  lépe řečeno posluchačstvu velmi vstřícnou českou stokorunu.

Nevím sice, kolik lidí si toto CD nakonec koupilo (ono většina ho má už asi dávno doma), ale vím, že publiku se vystoupení Zylwaru líbilo, a třebaže hlediště hokejového hřiště nebylo zaplněno až tolik jako při následném Kernu, prázdno rozhodně nebylo a atmosféra houstla.  

Jisté prameny hovoří dokonce o tom, že na zylwarovský koncert se přišel podívat i Pepek Zilvar z chudobince, ale toho se mi bohužel vyfotit nepodařilo... každopádně v občerstvovacím okénku prý nečekaně stoupl prodej cigaret.

A pak už přišla hlavní hvězda večera, brněnský KERN. Potemnělým jiříkovickým éterem se počaly rozléhat magické tóny lyrické předehry dávného singlového šlágru Není větší síly a nový zpěvák zatím zůstával utajen v absenci pódiových světel. S prvním katarovým kilem a světelnými skalpely halogenů však byla jeho tvář odhalena.

Samozřejmě, měl jsem hned od prvního okamžiku poznat, že se jedná o Michala Konečného, člena skupin Regon a Gong, jenomže to bych nesměl mít paměť na obličeje děravou jak vyzrálý sýr s oky. A tak jsem celou dobu přemýšlel, odkud já ten obličej znám, aby mi v samotném závěru koncertu byla totožnost zpěváka doslova „konečně“ odhalena.

Image Konečného je veskrze tvrdě rocková, drsná, rockersky ošlehaná tvář, na krku kříž a na levé ruce výrazné tetování, no holt jako kdyby chlápek právě uprchl z nápravně-výchovného zařízení :-). Ke Kernu možná trochu netradiční, ale proč ne?

Pěvecky má Konečný hlas posazený krapet výše než Kronek i Vacek, což mu ovšem na druhou stranu nečiní potíže při zvládání relativně vyšších intonačních poloh, typicky balada Exploze. A propos, svoje party se prý naučil za 14 dní, což je bravurní výkon, a působil velice jistě.

Poněkud opatrný bych byl ve vytváření vlastních melodických linek zpěvu, v některých případech (především refrén To se mi jen zdá) dosti značně odlišných od původních Kronkových linií, což se nemusí vždy setkat s kladným ohlasem fans a na někoho to může působit lehce rušivě (oproti němu Vacek ctil Albertovy linky prakticky doslova). Jedná se však spíše o výjimku, celkově nový zpěvák samozřejmě logicky podporuje původní vyznění jednotlivých písní, a zase na druhou stranu je nutno ocenit, že Michal jen slepě nekopíruje původní Kronkovy linky.

A zpívá mu to fakt skvěle. Po pěvecké, intonační i výrazové stránce bezvadný výkon, to se musí nechat, síla hlasu také dostatečně intenzivní (to by v Kernu ani jinak nešlo). Ocenit musím i jeho výbornou komunikaci s publikem a zejména proslovy, jimiž velice dobře jednotlivé skladby vzájemně propojoval, a propojoval je i s aktuálním společenským děním ve světě.

Holt obrovské překvapení, šok, samozřejmě zpočátku trochu nezvyk, ale u mne osobně pozitivní dojmy jednoznačně převládají. Chce to určitě trochu času si na nového zpěváka v Kernu zvyknout, ale nakročeno jest myslím věru dobře.

Rovněž jiříkovické publikum Konečného přijalo dobře, zkrátka neřešilo, jestli za mikrofonem stojí Kronek, Vacek nebo Konečný, přišlo prostě na Kern a jeho písničky si užívalo.

A propos, písničky. Po již zmíněné úvodní vzpomínce na supraphonský singl z roku 1988 následoval Hlas, a Dál a dál už se valily nezapomenutlné šlágry jako Milion týdnů loučení, Fernetový oči, Ty se mi vdáváš, V sobotu ne anebo kousek z Totálního tunelu Ještě nejsem ztracenej. Bohužel, z letošní připravované desky se hrál opět jenom již známý vzorek, byť zdařilý řízek Nemá o mě zájem.

Na place bylo v tu chvíli 300 – 400 lidí a Kern šlapal jako ten nejlépe namazaný stroj. Je opravdu radost poslouchat, jak jsou kluci sehraní, a je úplně jedno, jestli se jedná o generaci bří Vodičků a Slávka Karáska anebo o basáka Romana Kupčíka, který je oproti kytaristovi Tonymu mladší o více než 30 let...

Celou akci zvučil sám Mastervolume Karlos, jehož kamion značky Iveco čněl nad hokejovým hřištěm jako AZ Tower nad Brnem, a tudíž o čitelném vyznění soundu všech kapel nemohlo být jakýchkoliv pochyb. Všechny nástroje znatelné, včetně luxusního vyznění baskytary, přitom dohromady nádherně hutný plný zvuk, jež dával hard rock/metalovému vyznění kerňáckých songů tu nejlepší vizitku.

Závěrečným nej nej nej historický evergreen Kernu v podobě metalové hymny Blízko nás však nebyl konečný. Aplaudující posluchačstvo si vytleskalo celkem tři přídavky: jako první zahřměl slogan „Kde jsme - tam bude se hrát – kde jsme – tam bude se zpívat – kde jsme tam zní kytary tón“, chilližto Zlatým Trianglem ověnčené A zítra zase, následovala semi-akustická kytarovka To jsme my a bránu živého hudebního večera uzamčely letité Všední známosti.

Příběh Kernu je magický a jak se zdá, naštěstí (abych tak slovní hříčkou řekl), ne-konečný. Po předchozím úspěšném účinkování s Olympikem v Radiměři, kam údajně zavítalo několik tisíc fans, potvrdil Kern svoji „sílu jako hrom“ i v Jerychu s novým zpěvákem.

Nezbývá než předchozímu zpěváku Pavlu Vackovi poděkovat za práci, kterou pro Kern odvedl, poděkovat za to, že zvládl svoji nejtěžší pozici po Jaroslavu Albertu Kronkovi a popřát mu, ať se mu v jeho vytíženém pracovním životě, který byl zřejmě tou stěžejní příčinou, proč jeho angažmá v Kernu skončilo, daří. Za ty výborné chvíle, které v Kernu odvedl, se rozhodně stydět nemusí.  

Změna, to je život. Příběh Kernu pokračuje, ne-konečný příběh. A já osobně si vážím toho, že Vám jej mohu touto cestou vyprávět.

Text + fotky Dědek.