28.08. 2015 - Bluesberry - Brno, Moravské náměstí

JE TŘEBA BLUES – JE TŘEBA BLUESBERRY

aneb

CO JE TO BLUES(BERRY)?

Report / Bluesberry (v rámci akce Léto v centru) / pátek 28. srpna 2015, od 20.40 h. / Brno, Moravské náměstí (u vodotrysku)

Geniálnější název pro bluesovou kapelu zkrátka nemůžete vymyslet. Jak známo, blueberry je anglicky borůvka, a Bluesberry? Jistě, stačí přidat jediné písmenko a sympatický plodík najednou nezraje pouhou jednu sezónu, ale více než čtyřicet let.   

Ano, když chlapík jménem Petar Introvič v roce 1971 tuhle kapelu založil, ještě jsem tři roky nebyl na světě. Ještě tři roky jsem nesbíral borůvky, ale byl jsem na houbách, abych posléze na tomto lidském světě ještě cca třicet let zrál pro okamžik, kdy to blues aspoň trochu pochopím. Podařilo se mi to díky Tomu Jegrovi, a díky tomu jsem asi pochopil i Bluesberry.

„Kucííí z Prahííí“ to na Moravským náměstí rozprskli šlehou zvanou Blues je třeba, a třebaže nebyla středa, ale pátek, bylo to třeba a bylo to fajn. Bluesovej rokenrol se rozléhal  od vodotrysku do všech stran a namísto fontány, která normálně tryská, tryskaly jednotlivé písně, jedna stejně dobrá jak druhá: Hanspaul City, Blues ve stínu lípy (a dusno nejenom v hlavě!), Josefin, Odešlas ráno, Já to platím nebo Pocem moje stará.

Fenomenální frontman, zpěvák a bůhvícoještě Petar Introvič je děsně svěží a skromnej chlapík, stejně jako třeba basák Pavel Chozé Jurda, jenž mi jednou vyšel strašně fantasticky vstříc, ale já bližší podrobnosti nemohu prozradit, poněvadž je to naše společné obchodní, vlastně hudební tajemství; každopádně jsem byl v bluesovým nebi. Psal jsem, Chozé, a co za to? – Až budem u vás hrát, koupíš mi panáka.

Bluesberry ve čtyřčlenné sestavě (jsou však schopni hrát i jako regulérní orchestr) působili logicky víc než „svatá trojice“ - fantastický, živý, svěží výkon, bluesová rokenrolová rytmika hýbala plastovými židlemi i neplastovými lidmi, moravský park žil, koruny stromů se klaněly bluesovým bohům a přítomní psi štěkali do rytmu.

Šikovný Peťa Hauskrecht tekl z instalovaných píp, asfalt se potil ve všudypřítomném nekonečném dusnu, vlhkost mi protékala košilí i jinudy - jó, fakt to mělo koule. Tančil jsem do rytmu, pivo mi stékalo po bradě a bylo mi fajn. Ne, není to paradox, zažívat pocit radosti na bluesovým koncertě, není.

Nesmrtelný Introvič chvíli zpíval, chvíli hrál na kajtru, chvíli na foukačku, působil jako krásné zjevení, jako hudební bůh, který ví, že v našem slzavém údolí je jedinou cestou dobrej pocit. A ten dobrej pocit celá skvadra rozdávala plnými hrstmi a do plných, pivem šťavnatých hlav.

Co bude za 100 let, to fakt netuším, obávám se, že nic dobrého. Leč skladba Za 100 let byla mimořádná a rumplovala jak moje hercna při pohledu na pivo.

Celičká produkce Bluesberry nezadržitelně směřovala k přídavkům, jež si kapela naprosto zasloužila. Lítal jsem s digitálním fotoaparátem mezi pódiem a pivním stánkem, noc se chystala žít a řvala, že mám fotit víc. A tak jsem fotil víc a co nejvíc a nutno podotknout, že ty fotky se v mezích mých fotografických schopností fakt docela povedly.

Kdo přítomen byl, pochopil. Pochopil, co je to blues.

Blues je cesta starým vlakem, opuštěnou krajinou. Blues je spaní pod širákem s myšlenkama na jinou. Blues je touha stát se ptákem nad rozbouřenou hladinou. Blues je smutek čili hoře, gigantický závaží. Blues je hra na školním dvoře se spolužačkou pod paží. Blues je tichej šumot moře o půlnoci na pláži. Blues je ráno pod Petřínem, ve všední den za školou. Blues je džbán s červeným vínem před plakáty s kofolou. Blues je člověk lízlej splínem a policejní patrolou. Blues je tklivej akord touhy na rozladěnou kytáru. Blues je úsměv jenom pouhý krásný dámy u báru. Blues je žába na dně strouhy, co hledá druhou do páru. Blues jsou čtyři bílý stěny, opuštěný kanape. Blues je obraz nahý ženy, oprejskanej parapet. Blues je pivo plný pěny, kapka která nekape. Blues je doušek alkoholu na dně flašky poslední. Blues je pád zezhora dolů dříve než se rozední. Blues je polštář tvýho stolu o přestávce polední. Blues jsou dlouhý blond vlasy, splývající na záda. Blues je pohled z okna basy na slunce, co zapadá. Blues je možná všechno asi, když je smutná nálada.

Vzpomněl jsem si na dětský léta, když jsem lítal na chatě a v lese na okraji Brna, a my na zahradě měli akorát angrešt a neměli maliny. Soused vedle (říkali jsme mu „Pan Kolečkář“, panč tam furt jezdil s kolečkem) ty maliny měl. Jedno léto nás tam jako malý děcka pustil a nechal nás to otrhat. A já tehdy ty maliny slupnul jako malinu.

Tento večer to bylo jiný, a přitom stejný. Nebyla to malina, ale borůvka. A tuhletu borůvku, anglicky blueberry, bluesově Bluesberry, jsem ten večer slupnul jako malinu.

P.S.: Co ovšem na rozdíl od výborných Bluesberry musím zkritizovat, je závěrečná organizace občerstvení a vlastně celé akce. Přesně v době, kdy vystoupení skončilo a lidi se chtěli i dál bavit popíjením a besedováním, stánky zavřely a počaly se sbírat židle. Takže jsme se museli doslova zvednout a jít o pivo dál (a Chozému jsem panáka ani pivo nekoupil a museli jsme si to nechat propříště.)

Nechápu a asi nikdy nepochopím. Zatímco směrem k Bluesberry nelze říct jediné záporné slovo, v Brně bychom se měli zamyslet - minimálně nad tím, jestli i bez stínu lípy by neměly dýl týct pípy.

A tak jsme pak šli o pivo dál a pili Poličku, a pak jsem usnul v prvním parku, kterej jsem potkal, což mi řeklo, že ten můj život je fakt tak trochu asi bluesovej.

Tož teda co je to blues? A hezky po brněnsku?

Blues je usnout v parku, hnedka vedle Moulin Rouge.
Blues je pocit Tebe, když nemůžu Ti slíbat růž.
Blues jsou všechny chvíle a ještě víc ty některý.
Blues je noční Brno a taky koncert Bluesberry...

Text + foto Dědek.